Trendy v demografii

LMC: Dobrovolně ze sebe děláme kolonii, hodnota práce je u nás nejnižší

21. červen 2018 četba na 11 minut
Kdo chce, ten prý pracuje. Ale je tomu opravdu tak? ptá se Tomáš Dombrovský

Kdo chce, ten prý pracuje. Ale je tomu opravdu tak? ptá se Tomáš Dombrovský

Foto: LMC

"Pokud někdo tvrdí, že kdo dnes chce, ten pracuje, tak je idiot. V Česku je sice reálně 300 tisíc neobsazených pozic, ale firmy pořád hledají spíš vysněné kandidáty, než aby se realisticky dívaly na minimální počet potřebných dovedností, které by měl uchazeč zvládnout," říká Tomáš Dombrovský, analytik společnosti LMC, o českém pracovním trhu. Čeští zaměstnanci jsou podle něj v evropském srovnání podhodnocení.

Přestože počet volných míst vzrostl meziročně o 63 procent a počet volných pozic v součsnosti převyšuje počet nezaměstnaných, poptávka na pracovním trhu není rozložená rovnoměrně. Například nezaměstnaných lidí s postižením evidují pracovní úřady 41 tisíc, přitom volných míst vhodných pro tyto lidi nabízejí firmy jen 15 tisíc. Úplně opačná situace je naproti tomu u absolventů vysokých škol. Firmy je poptávají pro 68 tisíc volných míst, mezi nezaměstnanými je ale jen 8000 tisíc absolventů.

FOTOGALERIE

Tomáš Dombrovský prezentuje manažerům trendy v zaměstnanosti Tomáš Dombrovský prezentuje manažerům trendy v zaměstnanosti Tomáš Dombrovský prezentuje manažerům trendy v zaměstnanosti

"Všechny firmy se vrhly na zaměstnávání mladých a neumí vůbec pracovat s řadou ostatních zaměstnanců na trhu, byť by pro ně mohli odvádět tutéž práci," hodnotí to kriticky analytik Tomáš Dombrovský z LMC, která provozuje náborový portál Jobs.cz. Tato společnost sleduje trendy a postoje i názory zaměstnanců na pracovním trhu pomocí takzvaného Jobs Indexu, což je reprezentativní výzkum na vzorku tisícovky respondentů z řad zaměstnanců od 18 do 65 let. Tato data nabízejí kritičtější pohled na českou nezaměstnanost, než je obecné pozitivní konstatování, že klesá.

Nechtějte víc, než je nutné

"Při hledání jde primárně o to, zda má uchazeč schopnosti a dovednosti, které jsou žádány v daném místě, kde žije. Schopnost dojíždět za prací víc než hodinu cesty je v Česku hodně malá," vysvětluje Dombrovský.

Firmy podle něj často ztěžují hledání vhodných zaměstnanců sobě i uchazečům tím, že vypisují na volné místo až přehnané množství kritérií, třeba 10 až 15, byť polovina z nich není důležitá. "Téměř všichni požadují od uchazečů aktivní znalost angličtiny, přitom ji reálně využívá jen deset procent firem na trhu," říká Dombrovský. "Společnosti pořád postupují tak, že se snaží najít ideálního uchazeče. Tím si ale komplikují přístup k lidem, kteří by danou práci na potřebné úrovni zvládli, ale vstupním požadavkům si netroufají dostát. Firmy by se měly soustředit na kandidáty, splňující minimální potřebná kritéria," dodává analytik.

Poptávku a nabídku na pracovním trhu navíc podle něj stále ještě do značné míry ovlivňují předsudky. "Pořád platí, že padesátníci narážejí ze strany firem na nezájem, na obavy, že už se nic nenaučí. Na druhé straně s tímhle přístupem řada padesátníků nebo lidí s postižením jakoby dopředu počítá a o místo se ucházejí jen na půl plynu. To je pak samozřejmě limituje a je to škoda pro obě strany," popisuje analytik.

Právě padesátníci přitom patří podle jeho slov ve firmách mezi "držáky", protože vědí, že by se jim jinak hledala práce obtížně. Naopak mladí lidé jsou nejčastěji nespokojení a vyžadují nejvyšší míru fluktuace.

Milion lidí v pohybu

Jak reálně vypadá v současnosti poptávka ze strany uchazečů o práci? Podle LMC se uchazeči rekrutují z několika oblastí. Jednu z nich tvoří ekonomicky neaktivní lidé, kteří chtějí pracovat, ale ne na plný úvazek. Těchto lidí je na pracovním trhu kolem čtvrt milionu. Firmy jim ale téměř žádnou práci nenabízejí, i když by podle Dombrovského mohly.

"V 97 procentech nabízených pozic firmy preferují plný úvazek, jen 10 procent nabízených míst umožňuje i částečný. Přitom je tu 250 tisíc lidí, kteří by o takový úvazek měli zájem. Je paradox, že si firmy na jedné straně stěžují na nedostatek lidí a na druhé straně neumožňují částečné úvazky, které by jim pomohly tento problém vyřešit. Jsme v tom výjimeční i v rámci Evropy: Třeba v Nizozemsku pracuje na částečný úvazek třetina lidí, v Německu čtvrtina, v severských zemích 20 až 25 procent," vysvětluje Dombrovský.

Typickou skupinou, která by částečné úvazky uvítala, ale nedostane se k nim, jsou podle něj ženy na mateřské dovolené. Dopadem tohoto faktu pak je to, že po skončení mateřské už se většinou do původní práce nevrací, respektive vrací se jich méně než 50 procent. "Všechno zlé je pro něco dobré: právě této skutečnosti pravděpodobně vděčíme za to, že u nás máme největší počet žen podnikatelek. Velmi často jsou to právě ženy, které začaly podnikat během mateřské nebo po ní, protože jim zkrátka nic jiného nezbývalo," uvádí analytik.

Skutečnosti, že ženy na mateřské by se rády vrátily do práce v době, kdy je potomkovi maximálně rok, oglosoval i internetový satirický pořad "Branky, body, kokoti" portálu Blesk pro ženy.

Další skupinou usilující o práci jsou klasičtí nezaměstnaní, jichž je v současnosti zhruba 230 tisíc.

A konečně poslední skupinou, která má paradoxně největší šanci práci najít, jsou zaměstnaní lidé, co ve své současné práci nejsou spokojeni a hledají změnu. "Roste podíl lidí, kteří by odešli v případě lepší nabídky, v současnosti je jich podle našeho měření 38 procent. Dvanáct procent si novou práci aktivně hledá, 15 procent o změně alespoň uvažuje. Těch dvanáct procent, kteří už jsou jednou nohou na odchodu, představuje další půl milion lidí. Takže tu máme milion potenciálních zaměstnanců v pohybu, tak ať firmy netvrdí, že nejsou lidi," prohlašuje kategoricky Dombrovský.

Nejvíc rozhodují vztahy

Podle dubnové vlny měření Jobs Indexu je ve stávajícím místě těžce nespokojených 38 procent zaměstnaných. Stejné procento představují spokojení a motivovaní. Nespokojených a motivovaných, kteří bývají ve firmách většinou motorem ke změnám, je 18 procent a zbývajících osm procent tvoří sice nemotivovaní, ale spokojení zaměstnanci, kterým vyhovuje to, co mají, a nikam se zvlášť neženou. 

Co si lidé myslí a cítí ohledně současného zaměstnání

"Výrazně větší frustrace se objevuje u zaměstnanců ve službách a v obchodě a u takzvaných nižších modrých límečků, tedy u dělníků na nižších pozicích," říká Dombrovský.

Co si lidé myslí a cítí ohledně současného zaměstnání

Hlavním důvodem k hledání změny jsou podle něj vztahy na pracovišti, což je také věc, která pokud nefunguje, vede nejčastěji k zaměstnanecké nespokojenosti. "Obrovskou roli hraje to, pokud mají lidé určitou autonomii ve svém rozhodování a jednání a pokud cítí důvěru vedení. Že autonomii mají, uvedlo v rámci našeho dubnového měření 60 procent zaměstnanců a podle 96 procent z nich je to super. Naopak zbývajících 40 procent jsou vlastně novodobí nevolníci, kteří se musí ve všem řídit příkazy a pravidly. Výrazná většina jich je silně nespokojená," uvádí analytik LMC.

Důvody k odchodu - spokojení i nespokojení dohromady

Důvody k odchodu - pouze nespokojení

Velmi pozitivně podle něj zaměstnanci hodnotí i firemní kulturu, která jim umožňuje příležitostnou práci z domova (home office), přičemž tři čtvrtiny z těch, kteří tohoto benefitu mohou využívat, prohlašuje, že celý model se opírá o slušnou domluvu, nikoli o pevnou regulaci a kontroly. "Pokud je model řízení nastaven na výsledky a ne na to, že lidé musí být od tolika do tolika tam nebo tam, tak se většinou takové firmě daří a má spokojené lidi."

Lidé také spíš negativně než pozitivně hodnotí změny ve vedení, na které jsou poměrně citliví. Často pociťují i přemíru práce (uvádí to 48 procent), ale s tím se většinou umí docela dobře vyrovnat. Mnohem hůř se vyrovnávají s pocitem neférového ohodnocení, které jim vadí dokonce víc, než když mají dojem, že jsou placeni málo. "Pokud nějaké firmě roste obrat meziročně o třicet procent, a přitom platy zvýší jen o tři procenta, lidé to berou jako nespravedlivé a hodně jim to vadí. Výrazně vadí i ponižování na pracovišti, zákazy, příkazy, šikana ze strany šéfů nebo spoluzaměstnanců. Že zažilo šikanu, uvádí v našem měření 18 procent dotázaných," pokračuje Dombrovský.

Ponižování bývá ve firmách podle něj spojeno s tím, že šéfové neumí své zaměstnance ocenit a že takové firmy nemají žádnou kulturu.

I proto roste podíl lidí, kteří by odešli v případě lepší nabídky (38 procent). "Ti, co aktivně hledají novou práci, řeší nejčastěji právě slušnější přístup k lidem a lepší pracovní vztahy. U bílých límečků (nemanuálních pracovníků) je silným motivem i možnost kariérního rozvoje. Vyšší mzda je motivem pro 20 procent uchazečů, ale když se sejde víc podnětů, nebývají peníze tím nejpodstatnějším," tvrdí Dombrovský.

Ve mzdách jsme až za Rumuny

Na druhé straně tempo růstu mezd není podle Dombrovského v Česku přehnané, spíš naopak. "I když v současnosti zažíváme docela rychlý růst, v žádném případě to není přepálené. V porovnání výkonu HDP na hlavu vůči mzdám máme největší nepoměr v Evropě. Zatímco ve výkonu HDP jsme na 93 procentech průměru Evropské unie a rychle ho dotahujeme, ve mzdách a v paritě kupní síly jsme jen na 61 procentech - a moc ho nedoháníme. I Bulhaři a Rumuni jsou placení líp než Češi," říká kategoricky analytik LMC.

České firmy jsou podle něj v některých odvětvích na špici automatizace, ale je tomu tak mimo jiné proto, že raději investují do technologií než do lidí. 

"V 90. letech jsme se rozhodli konkurovat cenou práce a dobrovolně na tom setrváváme, i když k tomu není důvod. S ohledem na to, co produkujeme, jsme placeni extrémně špatně. Sami se tak stavíme do pozice subdodavatele, který dává své know-how do služeb zisků někoho jiného, a děláme ze sebe ekonomickou kolonii," říká Dombrovský.

Podle něj se sice občas hovoří o tom, že máme nižší produktivitu práce, ale ta je dána jen tím, že svou produkci neumíme nacenit a pak nejsou peníze na to, aby se investovalo do jejího zvýšení. "Větší část zisků odvádíme do zahraničí, v odlivu kapitálu jsme na čelních příčkách. Myslím, že nastal čas, aby se zisky investovaly především tady. Jinak se postavení kolonie nezbavíme," uzavírá analytik.