Rozhovory

Lucie Orbók: Smysl pro humor a ironii by se od nás Maďaři mohli učit

4. červen 2018 četba na 10 minut
Lucie Orbók.

Lucie Orbók.

Foto: Archiv Lucie Orbók.

Absolventskou inscenaci Lucie Orbók (tehdy Málkové) viděla v Praze slavná maďarská herečka a režisérka Enikő Eszenyi a nabídla jí spolupráci v Budapešti. Dopadlo to prý strašně, ale navzdory tomu se Lucie rozhodla vrátit a zrealizovat jiný projekt. Odhodlání se vyplatilo.

FOTOGALERIE

Lucie Orbók posílá dopisy a pohlednice z Vietnamu. Oslava 25 let Českého centra Budapešť. Lucie Orbók s partnerem.

Při práci potkala svého budoucího muže, místního herce. Zamilovala se, naučila maďarsky a o dva roky později přesídlila do Budapešti natrvalo. Do tamějšího Českého centra se nejdříve neúspěšně nabízela jako uklízečka, posléze ovšem vyhrála výběrové řízení na jeho ředitelku.

Měla jste k Maďarsku vztah ještě předtím, než jste tam odjela pracovně?
Vůbec žádný. Až do toho osudného momentu s Enikő. I když vlastně moje babička se narodila na Zakarpatské Rusi, v okolí Mukačeva. Tam v té době žila a dodnes stále žije silná maďarská menšina. Když mluvím s manželem maďarsky, babička tvrdí, že je jí to povědomé.

Pro mě je maďarština naprosto šílený jazyk. Chápu, že prostřednictvím vztahu se samozřejmě učí lépe, ale opravdu jste se naučila maďarsky za dva roky?
Učím se maďarsky dodnes! Za dva roky jsem zvládla komunikovat, porozumět, jakžtakž psát, i když s oficiálními dopisy nebo projevy se peru stále. Maďarština je nádherně zapeklitá řeč, která má ale zároveň svoji pevnou logiku. A neskutečně bohatou slovní zásobu, i co se třeba nadávek týče.

Jak jste se zpočátku s partnerem domlouvali?
Zprvu jsme spolu mluvili anglicky. Nutno říct, že manžel byl skoro jediný ze souboru, kdo vůbec anglicky uměl. Takže při práci jsem byla odkázána na tlumočníka a ve volném čase jsem si mohla povídat s jediným člověkem, který se později – možná právě proto – stal mým mužem. Teď spolu sice mluvíme maďarsky, ale když dojde na ostré výměny názorů, tak automaticky přepínám do angličtiny.

Vlastně to zní romanticky – zamilovala jste se a odstěhovala. Ale chápu, že být v Maďarsku režisérkou, a navíc ještě cizinkou, může být složitá kombinace.
To byla přímo ďábelská kombinace. Mluvíme o době před pěti lety. Skutečně jsem si myslela, že se svojí zkušeností, portfoliem, a dokonce i webovou stránkou v maďarštině nebude problém získat práci v divadle.

Jako každý nově příchozí jsem obeslala na čtyřicet divadel s životopisem, vizí a nabídkou projektů a dostala jsem jen tři odpovědi, z toho dvě negativní (ale lepší negativní odpověď než žádná) a jednu s nabídkou schůzky, z níž nakonec nic nebylo.

Nebrala jste to jako oběť, že jste se musela vzdát profese? Přece jen, když se někdo rozhodne pro divadelní režii, jde za svým cílem dost umanutě.
Vůbec ne. Já totiž vnímám celý život jako shodu událostí a náhod, které se dějí, aniž bych na to měla nějaký výrazný vliv. Pro mě nebylo životním snem nebo cílem stát se divadelní režisérkou, to byla jen jedna z mnoha alternativ.

Až později, když už jsem studovala na DAMU, jsem si uvědomila, jak je režie skvělá profese a že je divadlo mocný vyjadřovací prostředek. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych mohla pracovat pro Česká centra.

Na co jste ze začátku nejvíc narážela?
Zarazily mě dvě věci: jazyková výbava a tykání. Nepřísluší mi podobné věci hodnotit, ale dodnes narážím na lidi z mé či mladší generace, kteří neumějí žádný cizí jazyk. Pravdou je, že ani audiovizuální kultura tomu příliš nepomáhá. V Maďarsku je obrovská tradice dabingu, dabuje se úplně všechno.

Druhá věc, která mě překvapila, je právě tykání. U Maďarů je obvykle druhou větou v rozhovoru, hned po pozdravu, hláška „Budeme si tykat, že jo?“ Nejprve mi to vadilo, protože pro mě je tykání osobní záležitostí a znamením, že s daným člověkem mám už nějaký vztah. Ale tady je to bráno úplně jinak a nakonec jsem na místní zvyk přistoupila, možná i proto, že vykání v maďarštině není úplně nejsnadnější.

A čím jste se tedy ze začátku v Budapešti živila?
Čím se dalo! Myslím, že jsem se v jednu chvíli vehementně nabízela i jako uklízečka do Českého centra. Ale nevzali mě. Taky jsem se ucházela o práci v hostelu, ale řekli mi, že jsem „too much qualified“. Měla jsem vlastně štěstí v neštěstí – hned po škole jsem totiž nešla do angažmá, ale zůstala na volné noze.

Jelikož jsem v té době neobjevila žádného schopného produkčního, stala jsem se sama sobě produkční i producentkou, naučila se shánět peníze na kulturní projekty a psát granty. Díky tomu jsme s manželem realizovali divadelní visegrádský projekt na téma xenofobie a menšin nebo třeba založili festivaly Naostro! a Csekkold! věnované maďarskému i českému divadlu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST