Máme si co říct i po letech?

28. leden 2018 četba na 10 minut
pár, ilustrační foto

pár, ilustrační foto

Foto: Shutterstock

Naši předkové si děti pořizovali po dvacítce, dnes ale mnozí zakládají rodiny i o generaci později. Je rozdíl, zda se člověk s odstěhováním dětí vyrovnává v pětačtyřiceti, nebo v pětašedesáti? A v čem? Oslovili jsme proto dvě manželské dvojice, kterým se děti narodily poměrně brzy, a přesto se s jejich odchodem dokázaly vyrovnat s nečekaným humorem a grácií.

Helena (63) žije s o čtyři roky starším manželem Jaroslavem přes 40 let v Krkonoších. V raném rodičovství nespatřuje výhody ani nevýhody, podle ní záleží jen na vyzrálosti rodičů. „Moje babi měla prvního syna a ještě jí nebylo ani osmnáct, máma porodila první dítě ve dvaceti, já prvorozenou Veroniku ve třiadvaceti, Veronika své první dítě dokonce ve třiceti osmi. A všechny ženy v naší rodině byly a jsou skvělými, milujícími, kreativními a schopnými matkami.“

I Eva (49) z menšího města na Vysočině si otázku, zda nerodila příliš brzy, položila mnohokrát. Dnes nelituje. „V současné době máme děti dospělé a soběstačné. Jsme zdraví, plni elánu, takže si můžeme dopřát spoustu aktivit, které máme rádi, a nic nás neomezuje.“ S potomky může fungovat na kamarádské úrovni a jsou si názorově blízcí. „Je příjemné, když nám děti pomohou s moderními technologiemi a zároveň si s nimi můžeme dát skleničku nebo se potkat na venkovské zábavě, aniž by se za nás styděli, že už jsme staří.“ 

Jaké by to bylo mít děti v pozdějším věku, si uvědomila například letos na dovolené. Byly tam tři rodiny, dvě už bez dětí, a rodina o tři roky mladšího bratra s třináctiletou dcerou. Všichni se usadili v zahradní restauraci a pozorovali cvrkot turistů. Kromě bratra, který si musel kvůli dceři i v horku udělat výšlap na skokanský můstek.

Podle socialistického modelu

Když se tehdy dvacetiletá Eva s o pět let starším Jiřím vzali, byl ženich přesvědčen, že vstupuje do manželství opravdu příliš pozdě. Syn se jim narodil rok po svatbě, dcera hned o rok později. „Však víte, jaký byl model socialistické rodiny. Bezprostředně po vojně se měl kluk oženit, aby začal pracovat, starat se o rodinu a nevymýšlel nějaké protisocialistické blbosti. Takže někdo pravidelně vysedával v hospodě, jiný se stal domácím kutilem, a menší část měla chatu nebo trampovala. Já chatu neměl, kutil nejsem a vysedávat v hospodě mě nikdy moc nebavilo. Děti byly vlastně jedinou příjemnou zábavou. Cestování a výlety s nimi se ještě moc nepěstovaly, oblíbené pořekadlo našich rodičů totiž bylo: ‚„Pořídil sis děti, tak seď doma.‘“ Člověk se tedy dětem v rámci daných možností věnoval, přes týden školka, potom škola, domácí úlohy a nějaký zájmový kroužek. A na víkend se jezdilo k babičce na vesnici, kde jsme žili běžný venkovský život – sázeli jsme a vybírali brambory…“

Kvůli dětem začal Jiří opět lyžovat i jezdit na vodu. S Evou nikdy nevyčleňovali své ratolesti z kolektivu přátel, a proto vždy trávili dovolenou, oslavy narozenin i návštěvy společně. „A tak se postupem doby stalo, že při plánování jakékoliv události byly děti vždy její nedílnou součástí, měli jsme je pod kontrolou, když se poprvé opily, nebo jsme vždy věděli, kdy, kam a s kým jdou. V pozdějším věku to sice přinášelo jisté potíže, protože jsme se museli vzájemně informovat, kdo bude v které restauraci (abychom se náhodou nepotkali), nebo jsme se museli domluvit, kdo bude řídit auto při cestě z oslavy zpět.“

Čím větší děti, tím větší strach

První osamostatňování dětí přichází zákonitě po maturitě. Tak to zažili také Helena s Jaroslavem: „S odchodem našich dcer jsem se vyrovnal již za doby jejich studií, nejtěžší pro mě ale bylo vyrovnání se s výběrem jejich partnerů.“ Helena s Jaroslavem byli navíc ve složitější situaci, dcery se rozhodly věnovat divadlu, ale rodiče nevěřili, že prorazit v umělecké branži bez protekce je možné. Jaroslav navíc neskrýval obavy u volby prvního partnera mladší dcery, jež se nakonec potvrdily jako opodstatněné.

I u Evy a Jiřího přišlo osamostatňování dětí poměrně brzy. „Syn nám po maturitě sdělil, že ho bydlení ve městě nebaví a že se odstěhuje se na vesnici k prarodičům. Vyrovnala jsem se s tím, až když dostudoval vysokou,“ vzpomíná Eva. Důležité bylo, že spolu zůstali stále v kontaktu a například každé Vánoce, a volné chvíle s nimi dál trávil. Jejich dcera byla vždy velmi samostatná, takže u ní nebyl odchod až takový šok. „První a pro mě nejtěžší bylo, když v šestnácti letech vyrazila na svůj první jazykový pobyt do zahraničí. Pamatuji si, že jsem její odlet probrečela a následně se mnou celý týden nic nebylo,“” rekapituluje zkušenost vyprázdnění hnízda Eva. Další rok už nebyl tak těžký, a když dcera odjela na půlroční studijní pobyt, nesla Eva vše již statečně. „Možná i díky našim přátelům a známým, kteří souběžně s námi řešili obdobné problémy se svými dětmi, nás pak nic zásadního na osamostatňování nepřekvapilo,“” dodává Jiří.

Eva s úsměvem přiznává, že se o dceru ale bojí pořád. „Samostatně projela kus světa, čas od času ji vytočím například na přechodu pro chodce, když mám tendenci ji chytat za ruku, aby ji nepřejelo auto. Obavy, aby děti dostudovaly, našly si dobrou práci a aby nesešly na scestí, se naštěstí nenaplnily. „Naplňuje mě radost z toho, že mají fajn partnery, jsou zdraví a kopou za celou naši velkou rodinu v dobách veselých i smutných.“

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST