Historie

Věra Truhlářová: Maminka klidně řekla, že bude válka, a odešla

20. květen 2018 četba na 6 minut
Věra Truhlářová.

Věra Truhlářová.

Foto: DENÍK/ Dimír Šťastný

/ROZHOVOR/ Věru Truhlářovou nechala kvůli válce její maminka ve třinácti měsících na Moravě u babičky. Vesnice poblíž Nového Města nad Metují se tak stala jejím domovem na dalších sedm let.

FOTOGALERIE

Věra Truhlářová. Věra Truhlářová. Věra Truhlářová.

Kromě Moravy prožila téměř sedmdesát let ve stejném domku na pražské Skalce. A jak sama říká, vůbec ji nenapadlo, že odtud jednou bude moci jezdit do Dejvic metrem.

Přestože jste se narodila v Praze, válečné roky jste strávila na Moravě, jak to?

Do sedmi let jsem vyrůstala u babičky nedaleko Nového Města nad Metují. Maminka mě tam jako roční miminko nechala kvůli válce. Vůbec se totiž nevědělo, co bude. Sama se pak vrátila do Prahy.

Jak jste tato léta prožívala?

Řada lidí vzpomíná na válku v souvislosti například se špatnou stravou. My žili na venkově a jedli normální venkovskou stravu. Nic mi nechybělo.

Zažila jste válku na vlastní kůži?

Ještě na Moravě jsme bydleli na kopečku a pod námi byla silnice. Pamatuji si, jak jsem to sledovala. Nejdřív utíkali Němci jedním směrem, za čtvrt hodiny za nimi Rusové na koních. Potom zase jeli Rusové zpátky a Němci za nimi v autech. Bylo to dramatické. Válku jako takovou jsem ale nezažila, jen jedno bombardování.

Jaký byl potom váš příchod do Prahy? Cítila jste rozdíl?

Byl to velký rozdíl. Předtím jsem chodila do dvoutřídky. Měli jsme dvě lavice prvňáků, dvě druháků. Všichni jsme se znali. V Praze jsem začala chodit do Stalinovy školy ve Strašnicích. Byla to jedenáctiletka a měla velký spádový obvod. Byla jsem zvyklá na moravské poměry i řeč. Když jsem před dětmi pronesla: já su, smáli se. Moc mě nechtěli přijmout. V Praze se mi ale líbilo, byl to jiný svět.

Kam jste se vydala po základní škole?

Chtěla jsem studovat francouzštinu, protože můj tatínek studoval v Dijonu a mně se to moc líbilo. Už na jedenáctiletce jsem se učila francouzsky. Jenže v roce 1953 byla zrušená jazyková gymnázia. Nakonec jsem vystudovala ekonomickou školu. Do matematiky se mi moc nechtělo. Pan učitel chemie mi vždycky říkal: „Myslivcová, přísahejte, že se nebudete zabývat chemií, jinak bych vám musel dát čtyřku, takhle je to za tři."

Máte nějaká oblíbená pražská místa z této doby?

Každý rok jsme se s dětmi vydávali na procházku. Začínali jsme u Hybernů, protože děti musely vidět Národní banku, dům, kde maminka pracuje. Potom jsme vyrazili Prašnou bránou, Celetnou a postupně jsme došli až na Hrad. Jindy jsme zůstávali na Malostranském náměstí. Zamilovala jsem si tam Vrtbovskou zahradu.

Kde jste v Praze bydlela?

Celou dobu jsme žili v jednom domku na Skalce. Když jsem začala chodit do školy, spolužáci mi říkali, že je to úplný konec města. Nám se tam ale žilo dobře.

Pozorovala jste za ty roky, jak se Skalka přibližovala Praze?

Jistě. Původně jsme chodili od elektriky kus ještě mezi poli. Pak tam vybudovali koleje. V 60. letech se vše vykácelo a vyrostly tam paneláky, takže bylo za námi sídliště a pak i stanice metra. Ale byla jsem s tím vývojem spokojená. Před 50 lety by mě nenapadlo, že ze Skalky do Dejvic budu jezdit metrem.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST