Historie

Maminka po válce přivedla opuštěnou Židovku a Němku. Všichni žili v harmonii

9. červenec 2018 četba na 6 minut
Eva Žárská, rozená Lukášová, svatební foto

Eva Žárská, rozená Lukášová, svatební foto

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. Krátce po osvobození Československa od nacismu přivedli rodiče tehdy desetileté Evě Lukášové novou „starší sestru“. Jmenovala se Ilse Eichnerová, byla to dcera jejich židovských přátel a jako jediná z rodiny přežila holokaust. Evina matka dívku po válce hledala, našla a vzala ji do rodiny s prostým a laskavým konstatováním, že když už mají několik potomků, může bez obtíží přibýt další.

FOTOGALERIE

Eva s manželem a syny v 60. letech v Uherském Hradišti Rodinné foto Lukášových Rodinný dům Lukášových

Eva Lukášová se narodila 1. července 1935 ve Vsetíně jako třetí dcera v rodině stavitele Františka Lukáše a jeho ženy Lydie. Měla kupu sourozenců a hezké dětství, na rodinnou vilu a venkovskou usedlost zvanou Korábka vzpomíná jako na oázu klidu.

„Na začátku okupace jsem byla malá holčička, a nám dětem se žilo dobře. Přeci jen jsme si ale uvědomovaly, že něco není v pořádku. Všude bylo plno vojáků. Těch jsem se ale moc nebála, to spíš dětí z Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a v bílých podkolenkách a dívali se na nás s nenávistí. Vymývali jim mozky, ti kluci za to nemohli, ale měla jsem z nich strach,“ vzpomíná paní Eva.

Lukášovi přežili okupaci bez úhony, ovšem se značným štěstím. František Lukáš totiž patřil do vsetínské odbojové skupiny kolem politika a vynálezce Josefa Sousedíka a podílel se na budování úkrytu pro partyzány v Juříčkově mlýně. Před koncem války vyzradil místo konfident gestapa. Němci hned v dubnu 1945 postříleli celou rodinu majitele i několik dalších lidí, dům zapálili, na stavitele však nepřišli.

Židovská rodina Eichnerových

Lukášovic přátelé Eichnerovi na tom byli hůř. Ilse přišla na svět v prosinci 1929 ve Vsetíně, i ona žila v rodinné vile a k Lukášovým si jako holčička chodívala hrát. Jejího otce Maxe Eichnera zatklo gestapo krátce po okupaci, byl vězněn v Brně, roku 1942 zařazen do transportu a zahynul kdesi v Polsku.

Ilse s maminkou Charlotte musely už předtím jako Židovky opustit domov a u Lukášových si schovaly pár věcí z osobního majetku. Charlotte Eichnerová byla zanedlouho také zatčena a poslána do koncentračního tábora Ravensbrück. Odtud se za ne zcela jasných okolností a těžce nemocná dostala zpátky do Prahy, kde v únoru 1942 zemřela v nemocnici.

O malou Ilse se nejdřív starala teta, potom ji úřady poslaly do pražského židovského sirotčince v Belgické ulici. Vedla si tehdy deník, který o mnoho desítek let později vyšel knižně pod názvem Očima dítěte.

„Můj deník končí krátce předtím, než mě deportovali. Bylo to neobyčejné štěstí a hluboká víra v Boha, které mně pomohly překonat i Osvětim-Birkenau a pracovní tábor Kurzbach ve Slezsku. Uprchla jsem z pochodu smrti, který vedli do Gross Rosen, a se dvěma ženami jsme se schovaly ve sklepě statku. Já mezi kupy brambor a pytlů,“ vzpomíná Ilse Eichnerová.

„Když pak přijela Rudá armáda, pobyla jsem v osvobozené zóně tři měsíce a mezi vojáky jsem chodila v převleku za mladého chlapce. Po válce jsem ušla dlouhou vzdálenost k českým hranicím, kde jsem upadla do bezvědomí. Když jsem přišla k sobě, byla jsem ve voze Červeného kříže na cestě do Prahy.

V Praze jsem strávila tři měsíce v nemocnici. Pak jsem dojela do svého rodného města Vsetína, kde jsem bydlela u jedné křesťanské rodiny, bývalých přátel. Jmenovali se Lukášovi,“ vzpomíná dále Ilse.

„Ilse se tedy ocitla u nás a byla přijata jako členka rodiny. Mně bylo deset let, Ilse a mé nejstarší sestře šestnáct, to už byly slečny, takové se s desetiletou dívkou moc nebaví. Ale mě její osud velmi zaujal. Dodnes si pamatuji, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů mezi nás zapadla a stala se součástí velké party dětí, které se na Korábku sjížděly,“ doplňuje Eva Žárská-Lukášová.

Konec starých časů

Lukášovi byli otevřená rodina bez nenávistí a předsudků. Jejich příběh naznačuje, že kdyby se tehdejší poválečná společnost vyvíjela přirozeně, mohlo být snad postupně obnoveno i soužití Němců, Čechů a Židů. V té době čekali mnozí čeští Němci na zařazení do odsunových transportů a sedláci si je mohli vyžádat na výpomoc.

U Lukášových na Korábce se tak ocitla mimo jiné i německá dívka Elsa, skoro stejně stará jako Ilse Eichnerová. „Že je Němka, to jsem si pořádně neuvědomovala a ostatní taky ne. Národnost nehrála roli, žili jsme všichni pohromadě, společně jsme jedli, každý pracoval, jak mohl. I na tu německou dívku ovzduší u nás zapůsobilo, a i když pak byla v Německu, psala nám. Zůstali jsme v kontaktu,“ vypráví paní Eva.

Ilse po čase odjela do USA, kde měla strýce. Později se vdala za vojáka, který osvobozoval koncentrační tábor v Dachau, měla děti, k holokaustu se dlouho nebyla schopna vracet a o své zkušenosti nemohla mluvit, změnilo se to až ve stáří.

Eva Žárská říká: „Bylo nám tenkrát líto, že odjíždí, ale za prvé ten strýc byl její jediný blízký příbuzný a za druhé jsem si později říkala, že měla štěstí. Unikla tomu nepříjemnému období, kdy nám vládli komunisté.“

Rodinu stavitele Františka Lukáše s novým režimem čekala šikana a vleklé potíže. Ještě v roce 1947 obdržel medaili za zásluhy o výstavbu, avšak po komunistickém převratu v únoru 1948 byla jeho firma znárodněna. Státní bezpečnost se ho navíc pokusila obvinit, že z auta rozhazuje protistátní letáky.

Lukášovi žili skromně a na společenském okraji, otec se však nakonec přeci jen udržel v oboru. Ačkoli měl závadný kádrový profil, vykonával odborný stavební dozor. Zemřel v roce 1981. Eva Žárská-Lukášová nesměla z politických důvodů studovat, pracovala jako hygienička. S manželem Radomírem Žárským má tři syny.

Autor: Adam Drda

Vzpomínky Evy Žárské, rozené Lukášové zaznamenali lidé z Post Bellum pro sbírku Paměť národa. Ta obsahuje asi sedm tisíc pamětí válečných veteránů, odbojářů, bývalých politických vězňů a dalších. Dokumentaristická práce je financována díky drobným darům lidí z Klubu přátel Paměti národa. Z Paměti národa vznikají rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. O příběhu Evy Žárské-Lukášové a Ilse Reiner-Eichnerové si poslechněte v sobotu 30. června v 21 hodin na Radiožurnálu.

Pokud chcete podpořit výstavu „Paměť národa“ k 100. výročí založení Československa, která bude od října pod bývalým pomníkem J. V. Stalina na Letné, můžete na webu Na Stalina!