Rozhovory

Martin Hilský: Shakespeare je básníkem změny

7. červenec 2018 četba na 17 minut
Martin Hilský

Martin Hilský

Foto: Vladimír Šťastný

„Lidé v londýnském divadle Globe, hlavně ti, kteří si za penny koupili lístek k stání v přízemí, velmi často neuměli číst a psát,“ vypráví Martin Hilský o někdejší domovské scéně největšího dramatika všech dob – Williama Shakespeara. „A přesto chodili třikrát týdně. Týdenní návštěvnost byla několik set tisíc, ročně to šlo téměř do milionů.“

Sedíme v zimní zahradě s výhledem na zahradu letní, která se podobá magickému světu Snu noci svatojánské. Pan profesor jako první přeložil do češtiny – kromě různých fragmentů a básní – všechny Shakespearovy hry. Na Pražském hradě se do poloviny července hraje pod širým nebem hned osm z nich.

FOTOGALERIE

Martin Hilský Martin Hilský Martin Hilský

Je to jen mé zdání, že se Shakespearova doba až podivuhodně podobá časům, ve kterých žijeme?

Myslím, že se vám to nezdá. Váš názor sdílím, ale je to velmi složité. Alžbětinská Anglie byla samozřejmě v mnoha směrech úplně jiná. S naší érou má podle mne společného to, že Shakespeare žil na přelomu dob. Mé generaci bylo dáno zažít pád jednoho režimu a vznik dalšího. Zažil jsem rok 1968, ale především si vážím toho, že jsem se dožil listopadu 1989. To byla epochální změna, podobná té, jakou prožívali kupříkladu romantici. Vidět úsvit nové doby, pocítit naději a následně i zklamání. Shakespeare se sice narodil už do reformované Anglie, ten opravdový zlom zažili jeho rodiče, ale určitě měl velmi ostré povědomí o letech před reformací. Jako člověk vychovávaný spíše v duchu katolickém než protestantském měl vyhraněný smysl pro paradoxy, jež s takovou změnou souvisejí. O tom se málo mluví: představte si, že Shakespeare píše téměř o všem, na co si vzpomenete. Život, láska, politika… Jen o jediné věci mlčí, a to je – v jeho době naprosto zásadní a určující – střet katolíků a protestantů.

Shakespearovo dílo je symbolem změny z hlediska formy, jazyka, vývoje jevištní tvorby… A ještě v sobě reflektoval proměnu své doby.

Ano, Shakespeare je skutečně básník změny. Na stole, u něhož psal husím brkem namáčeným v inkoustu, který si sám vyrobil, měl nepochybně ženevskou bibli – a druhou knihou byly Ovidiovy Proměny. Vedle paradoxu je proměna (metamorfóza) jeho hlavním tématem. Mění se všechno, i hry samotné. Asi proto jsou tak inspirativní a živé.

Fejeton: Nenechme se otrávit blbci

27. říjen 2016 četba na 4 minuty

Geniální je, že Shakespeare uměl vzít historii, udělat z ní paralelu ke své současnosti, a ještě z toho vzniklo nadčasové dílo. A to vše za běžného divadelního provozu.

Přesně tak. V rámci snahy dostat diváky do divadla, vydělat peníze, protože Shakespeare byl akcionář divadelní společnosti a na penězích mu moc záleželo, ne že ne. A přesto nepsal komerční divadlo, tedy ano, ale v dobrém slova smyslu. Až na tři výjimky si popůčoval, co mohl, už proto, že originalita je romantického původu a to, co my dnes velmi ceníme – původní vklad autora – tehdy nepatřilo k hodnotám. Tenkrát šlo o to, říci, co už bylo řečeno, ovšem jinak, novým způsobem. S výjimkou pohádkové hry Bouře a komedií Marná lásky snaha a Sen noci svatojánské jsou všechny Shakespearovy hry přepisem dřívějších představení anebo kronik, případně všeho možného. Když však hovoříme o jeho pramenech, zapomínáme, že největší inspirací bylo pro Shakespeara, co sám prožil. To přece určovalo jeho styl. Nejde o to, že Hamlet má předlohu ve skandinávské sáze a Král Lear v Holinshedově kronice.

V čem tedy podle vás spočívá jeho nadčasovost?

V řeči a ve způsobu, jakým s ní zacházel. Příběh Romea a Julie byl znám dlouho a změny, které Shakespeare udělal oproti ději italského originálu, jsou celkem zanedbatelné. Naprosto originální je ale jeho jazyk – a v Romeovi a Julii jde dokonce o vynález nové řeči. Ono vymyslet řeč lásky, aby byla k uvěření, to je hrozně těžké. Jemu se to povedlo a funguje to čtyři sta let. Na mě osobně, abych se vám přiznal, působí právě tohle jako morální povzbuzení. Odpověď na otázku, proč překládat Shakespeara, totiž není vůbec snadná. Původně jsem překládal věci, které v češtině nebyly dostupné. Ale například Sen noci svatojánské byl přede mnou přeložen nejméně pětkrát. Totéž Sonety, můj překlad byl sedmý v pořadí. Vtip je v tom, že každý překlad je interpretací a sonety v různých překladech do určité míry vypovídají o něčem jiném.

Co dala světu Velká Británie

24. červen 2016 četba na 5 minut

Vaše překlady přinesly čtenářům mimo jiné možnost poznat kontext. Třeba i takový malý detail, že si lidé v Shakespearově době dávali do piva jablíčko. Nebýt vašich vysvětlivek, nikdy bych se to nedozvěděl.

To je ze Snu noci svatojánské, kde lesní skřítek Puk říká, že může být vším. Mimo jiné se umí proměnit v pečené jablko a skočit do piva babce, které tím chlístne pěnu na podbradek. Když si chce babka sednout, Puk jí cukne s trojnožkou a ona kecne na zem. To je asi, jako když řekl Bohumil Hrabal, že odražená dvanáctka je lék na každou nemoc. Alžbětinci dělali pivo z jablek, dávali do něj ještě hřebíček… Já myslím, že překladatel to má vědět. Ostatně by to bylo zajímavé i bez jablka – víte, proč? Pít vodu bylo v Shakespearově době riskantní. Na venkově byste našel čisté prameny, ale v Londýně šlo o zdraví. A tak pili všichni pivo: muži, ženy, děti. Královna Alžběta měl ráda pivo slabší, silné jí kupodivu nechutnalo.

Hovořil jste o důležitosti Shakespearovy řeči. Proto mě v jeho hrách baví pasáže, kde se zdánlivě jen tak mluví: „Káčo, Kačenko všech Kačenek, Kačenko z Káčic, Nad- a Velekáčo, Kačičko, kočičko…“

Citujete Zkrocení zlé ženy. Ano, to jsou ty slovní hříčky, které Shakespeare miloval a díky nimž je mi také bytostně blízký. Představuju si, že z nich měl radost jako dítě.

Sdílíte názor, že je Shakespearův jazyk starý a nesrozumitelný?

Jedná se o takzvanou raně moderní angličtinu, jejíž obtížnost není ani tak dána věkem. Opravdu starou angličtinu se musíte učit, Beowulfa si bez znalostí nepřečtete. Ale u té raně moderní stačí vědět pár věcí, co se týká výslovnosti, gramatiky… Uvědomit si, že celá řeč, ba i kultura byla rozostřenější. My jsme dnes zvyklí na vše používat, jak říkají Angličané, „pigeon holes“ čili přihrádky. Do nich ukládáme náš svět a tím ho klasifikujeme. Alžbětinci takhle neuvažovali, Shakespeare nebyl racionalista jako ti, co přišli po něm. Technicky žádná velká úskalí nehrozí. Tu a tam na nás vyskočí slova, která už nejsou srozumitelná, neboť se vážou na dobový slang a reálie. Dnes nikdo neví, že „nunnery“ nebyl jen klášter, ale také bordel. Kdežto alžbětincům to nikdo vysvětlovat nemusel.

Stejně jako jim nikdo nemusel říkat, že zelená je barva hříchu.

Jistě, Greensleeves, Zelené rukávce. A to je jeden případ z tisíce. Symbolika barev, řeč květin, a hlavně ona významová zmnoženost, to je na čtení Shakespeara obtížné. Nejde o to, že je to jiný jazyk. Vy můžete zjistit, že v jeho verších znáte každé slovo, a přesto pro vás bude velmi pracné dobrat se významu. K tomu připočtěte značnou hudebnost a tíhnutí k starému, předvědeckému vnímání světa. Shakespeare se narodil v době, kdy ještě žil magický náhled na řeč. Názor, že slovo a věc spolu souvisejí, že slovo může měnit svět. Vezměte si komedii Jak se vám líbí s obraty „kámen nám tu káže“, „v potůčcích si čtem“… Najednou slyšíte kázání kamene a příroda je textem, de facto třetí knihou bible.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST