Co všechno najdeme v současném repertoáru vrcholící prezidentské kampaně? Tak například citace z nedoložených a v žádném existujícím archívu se nevyskytujících "zápisků kpt. StB ing. Jana Šandy" o jednom z kandidátů, spekulace o zdravotním stavu druhého z kandidátů (vedených lidmi, kteří daného kandidáta nikdy odborně nevyšetřovali), rozebírání rodinných vztahů a tak dál. Jakkoli není příjemné se tímto balastem brodit, v české historii nejde o nic nového. Dezinterpretace, účelově vyrobené falešné dokumenty i spekulace a fámy provázely českou politiku už od samotného vzniku samostatného československého státu. V následujícím textu si některé z nich připomeneme.

Otcem Masaryka byl prý ten nejvyšší

Opravdovým přeborníkem z pohledu nejen fám, ale i účelově vyrobených falz propojených s jeho životem, je první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.

Už jeho samotné narození se stalo událostí, která dodnes nepřeje klidnému spánku lovců záhad a ještě před rokem plnilo prostor sdělovacích prostředků. Kdo byl skutečným otcem chlapce, který se od dětství začal projevovat jako výjimečně talentovaný a přemýšlivý? Není zvláštní, že by takového syna měl nevzdělaný slovenský kočí Jozef Maszárik, o deset let mladší než Masarykova matka Terezie, která si jej navíc brala v době, kdy už byla dva měsíce těhotná?

Sociální a vzdělanostní úroveň Masarykova otce zavdávala pochyby už za Masarykova života a často se předpokládalo, že skutečným rodičem prvního prezidenta byl někdo jiný, výše postavený, pravděpodobně ženatý s jinou ženou než s Masarykovou matkou, jenž si skandál s nemanželským dítětem zkrátka nemohl dovolit.

Mezi jména, která se v této souvislosti v minulosti objevovala, patřilo například jméno hodonínského židovského statkáře Nathana Redlicha. Tato spekulace se začala objevovat v souvislosti s takzvanou hilsneriádou na přelomu 19. a 20. století, při níž se Masaryk proti většinovému veřejnému mínění zastal židovského mladíka Leopolda Hilsnera, obviněného z vraždy Anežky Hrůzové. O tom, že Masaryk je "potomkem někoho z rodiny Redlichů", se ale údajně povídalo i v místní židovské komunitě v Masarykově rodišti v Hustopečích. V polovině padesátých let minulého století pak vyšla v Chicagu brožura Ladislava Matouška, který, podobně jako později rakouský historik Willy Lorenz, rovněž hledal Masarykova otce v rodině hodonínsko-vídeňských velkopodnikatelů Redlichů, u nichž matka T. G. M. kdysi sloužila.

Opravdovou "bombu" ale představil až v roce 2015 autor knihy Císařův prezident David Glockner. Podle něj Masarykovým otcem nebyl nikdo menší než sám rakousko-uherský císař František Josef I. Glockner ve prospěch své teorie argumentoval údajným faksimile z kopiáře (deníku), do něhož si prý František Josef koncem roku 1849 zapsal "Kropaczek erl.", tedy Kropaczek erledigt (= Kropáčková vyřízeno).

Podle něj se totiž František Josef v létě 1849 pohyboval po jižní Moravě a mohl v Hodoníně přivést do jiného stavu pozdější Masarykovu Terezii Kropáčkovou, která v tomto městě žila předtím, než se přesídlila do Hustopečí.

Glocknerova argumentace je ale velmi slabá, především proto, že neexistuje žádný věrohodný pramen, který by zmínku o císařově zápisu v deníku potvrzoval. Spisovatel neuvádí, v jakém archivu a v jakém fondu příslušný dokument nalezl, neuvádí přesné datum zápisu ani jeho kontext. Zůstává tak jediným člověkem, který tvrdí, že ho viděl - a v této souvislosti stojí za zmínku, že Glockner se nikdy nevěnoval historické vědě, ale psaní fantasy.

Jeho kniha přesto iniciovala další pátrání: Reportér České televize Davida Vondráčka se rozhodl její tvrzení ověřit a pokusil se proto získat souhlas potomků T. G. M. k porovnání DNA rakousko-uherského císaře a samotného Masaryka. Pokus ale nevyšel - Masarykova pravnučka Charlotta Kotíková srovnávání DNA zamítla. Podle ní by to bylo neuctivé k Masarykovi i k národu. Otázka, kdo byl skutečným otcem prvního československého prezidenta, tak zůstává dodnes bez uspokojivé odpovědi.

Podvrhy nevyužíval - bojoval s nimi

Život T. G. Masaryka poznamenaly v různých etapách také falzifikáty historických dokumentů, proti jejichž používání tvrdě bojoval a statečně proti nim vystupoval i tehdy, pokud veřejné mínění bylo proti němu. Jeden takový boj je všeobecně známý - je jím samozřejmě spor o pravost Královédvorského a Zelenohorského rukopisu.

Ta další Masarykova vystoupení proti používání zfalšovaných dokumentů už tak proslulá nejsou, ale pro pozdější vznik samostatného Československa byla možná důležitější než co jiného. Nejvýznamnějším z nich bylo vystoupení v rámci zmanipulovaného srbského procesu.

Rakousko-Uhersko anektovalo v říjnu 1908 Bosnu a Hercegovinu, což byl "mladický kousek" rakousko-uherského ministra zahraničí Aloyse Lexy von Aerhenthala. František Josef I. tuto akci zavánějící diplomatickým podvodem vůči Rusku schválil a na jaře 1909 bylo nuceno s anexí oficiálně souhlasit i Srbsko.

Součásté Aerhenthalovy akce byla i diskreditace Srbska pomocí podvržených dokumentů. Byli to nejspíš rakouští diplomaté na bělehradské ambasádě, kdo vyrobil prefabrikované denunciační materiály, opřené o brožuru policejního konfidenta Gjorgje Nastiće s názvem "Finále". V ní byl zveřejněn statut neexistující velkosrbské Jihoslovanské revoluční organizace.

Tento materiál posloužil nejdřív jako podklad proti údajně 53 "podvratným živlům" z řad rakouských Srbů a Chorvatů, s nimiž byl následně v březnu 1909 zahájen v Záhřebu soudní proces.

Z dokumentů čerpal také rakouský historik Heinrich Friedjung, jenž na jejich podkladě sepsal v témže měsíci článek do vídeňského titulu Neue Freie Presse, v němž obviňoval z velezrádné činnosti také vedoucí představitele srbsko-chorvatské koalice v uherském sněmu. Dotčení jihoslovanští politici se ale nedali a podali na Friedjunga žalobu. Chyběly jim však důkazy a ze začátku i podpora veřejnosti. Aby je získali, neobrátili se na nikoho jiného, než právě na Tomáše Garriguea Masaryka.

Budoucí československý prezident, tehdy však pouhý poslanec Říšské rady, využil své poslanecké imunity, která ho chránila před zatčením, odjel v dubnu 1909 do Záhřebu a začal osobně sbírat svědectví a důkazy, vyvracející pravost dokumentů. Při osobní audienci se pokusil zatlačit i na samotného Aehrenthala, aby záhřebský proces, "monstrum z humanitního i právního hlediska", pomohl zastavit. V květnu 1909 vystoupil Masaryk s interpelací ve vídeňské říšské radě, v níž přednesl svá zjištění i výhrady vůči procesu.

"Hlavní dokument v procesu, Nastićův revoluční statut a dopisy, které prý mají rozhodující význam, nejsou po ruce v originálu, nýbrž pouze v opisu, a proto se může věřit, ale nemusí se věřit, že originály vůbec existují. Z druhé strany jsou v aktech důkazní listiny, které nejsou v seznamu, ale jsou tu. Ptá-li se obhájce - odkud je tento materiál? zní odpověď, že se sem tento materiál dostal náhodou," argumentoval mimo jiné Masaryk. Ukázal také, že rakouská vláda proces potřebovala, aby "dokázala nutnost anexe Bosny a Hercegoviny".

Díky Masarykově iniciativě se začala o proces zajímat i evropská a americká pokroková veřejnost a například anglický publicista Robert W. Seaton-Watson jej označil "za jednu z největších justičních travestií moderní doby".

Proces, který měl původně skončit třiapadesáti rozsudky smrti za údajnou velezradu, dopadl díky Masarykově aktivitě výrazně mírněji, byť stále kontroverzně: rozsudek smrti sice nepadl ani jeden, několik pěti až dvanáctiletých žalářů však bylo vyneseno. Na druhé straně soud osvobodil 22 z 53 obviněných.

Od prosince 1909 se pak konal ve Vídni takzvaný Friedjungův proces, v němž srbští politici žalovali Heinricha Friedjunga a jako svědka povolali opět T. G. M. Při procesu tak vyšlo opětovně najevo, že dokumenty, o něž se Friedjung opíral, jsou podvrhy ministerstva zahraničních věcí. Výsledkem byla jeho veřejná omluva srbským a chorvatským poslancům uherského sněmu, při níž uznal i podvrženost použitých materiálů. Šlo tak o skutečné vítězství nad rakousko-uherskými praktikami dehonestace jižních Slovanů, které vyústilo ve veřejné pranýřování Aehrenthalovy politiky v tisku. "Malé Srbsko porazilo velké Rakousko mravně i politicky," napsal k tomu Masaryk.

Srbové mu jeho pomoc v těžké chvíli nezapomněli. Když na něj v roce 1915 vydalo Rakousko-Uhersko zatykač (v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu), vybavili ho srbským pasem, který pak používal při svém pohybu po světě po zbytek války. Jeho cesty sloužily k získání dostatečné mezinárodní opory Masarykovu plánu na ustavení samostatné Československé republiky.

Beneš proti Heydrichovi

Masarykův nástupce Edvard Beneš byl z pohledu dezinformací, fám a falzifikací, spojených s jeho působením, poněkud nudnějším patronem. Ani jemu se ale úplně nevyhnuly. Zmiňme nejdřív jednu úsměvnou: Vedle T. G. Masaryka to byl právě Edvard Beneš, kdo dokázal během první světové války prosadit přijetí myšlenky samostatného československého státu a později v rámci versailleského mírového systému vybojovat pro poválečné Československo většinu možného v rámci dané situace.

Někteří členové československé delegace to údajně těžko nesli, například Karel Kramář, který věřil, že se zástupci Francie a dalších zemí bude jako rovný s rovným jednat on. Beneš však na rozdíl od něj systematicky a trpělivě pracoval v zákulisí, obcházel zahraniční tajemníky a vyjednával si u nich podporu pro své návrhy. Vznikl z toho vtip, že jménem československé delegace Edvard Beneš jedná a Karel Kramář jí.

Daleko vážnější situace spojená s dezinformacemi nastala v druhé půli 30. let, kdy byl v Německu už u moci Adolf Hitler a začal osnovat plány na porobení Evropy. Jeho záměry počítaly i s mystifikacemi a aktérem jedné z nich se stal údajně i Edvard Beneš - byť samozřejmě neúmyslně. Šlo o známou aféru maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského, kterého dal v noci z 11. na 12. června 1937 popravit sovětský vůdce Josif Stalin. K likvidaci Tuchačevského přispěla dezinformace připravená tehdejším šéfem SD a SS-Obergruppenführerem Reinhardem Heydrichem, kterou prý předal Stalinovi osobně Edvard Beneš.

Dotyk se už jednou této kauze věnoval. Šlo o to, že Heydrich si ve své funkci všiml rozbrojů ve velení sovětské armády a rozhodl se je využít (Tuchačevskij coby sovětský maršál prosazoval v druhé polovině 30. let motorizaci Rudé armády, spojenou s masovou výrobou tanků a budováním silného letectva pro hromadné výsadky do týlu nepřítele, ale Stalin ani další členové politibyra a sovětské vlády s ním nesouhlasili, přičemž zvlášť Stalinův odpor byl zřejmě motivován snahou vlivného maršála omezit).

SS-Obergruppenführer proto navrhl Hitlerovi a Himmlerovi možnost odstranit vedoucí garnituru Rudé armády pomocí dezinformační kampaně. Využil k tomu padělanou dokumentaci o spolupráci Tuchačevského s německou výzvědnou službou Abwehr Wilhelma Canarise, kterou údajně "vypustil" tak, aby se k ní dostal vyzvědač zvaný "Zrádce X". Šlo o legendárního vyzvědače A-54 Paula Thümmela, který od roku 1932 budoval agenturní síť Abwehru na území Československa, ale současně nabídl své služby československé zpravodajské službě Františka Moravce. Vedle pravdivých informací však předával často i dezinformace, protože Němci věděli, že je v československém prostoru někdo zrazuje, jen neznali jeho identitu.

Moravcova služba prý skutečně Heydrichovy dokumenty od Thümmela získala a předala je prezidentu Edvardu Benešovi, který je pak postoupil přímo do rukou Josifa Stalina. Legenda má však ten háček, že ji nepotvrzuje žádný věrohodný pramen. Podle berlínského vyslance Vojtěcha Mastného se sovětský zplnomocněný zástupce v Praze Alexandrovskij dozvěděl od Beneše, že disponuje informacemi o "připravovaném pádu Stalinova režimu", až začátkem července 1937, kdy už byl Tuchačevskij mrtev.

Česká strana navíc nebyla jediná, k níž se úmyslně šířené zvěsti o tajných jednáních mezi sovětskými generály a nacisty dostaly. Na "chystaný převrat v Moskvě, který má proběhnout pod velením sovětských a německých generálů", prý upozornil sovětského vyslance Vladimíra Potěmkina i francouzský ministr obrany Edouard Daladier, který se obával, že případní noví sovětští vůdcové uzavřou pakt s Německem proti Francii.

Bohužel, ať tak či onak, Heydrichova dezinformace byla v konečném důsledku úspěšná: Tuchačevskij byl zatčen a popraven, a v následných čistkách byl vyhlazen téměř celý Nejvyšší vojenský výbor Rudé armády. Ze 108 členů bylo 98 zatčeno a zastřeleno. Celkem Stalinovy represe zasáhly bezmála 50 tisíc generálů a důstojníků Rudé armády.

Gottwalda otrávili, říkalo se

Také "prvního dělnického prezidenta", jak se říkalo Klementu Gottwaldovi, provázely na jeho životní pouti profesionálního funkcionáře komunistické strany fámy, které ještě zesílily po komunistickém převratu a jeho nástupu do prezidentské funkce. Na rozdíl od obou předchůdců však jejich dominující příčinou nebyl vnější tlak konkurenčních politických sil, ale posedlost samotného komunistického režimu všechno utajovat, popřípadě malovat narůžovo. A to se týkalo i Gottwaldovy smrti.

Čtrnáctého března od ní uplyne 65 let. Gottwald zemřel pouhých devět dní po smrti svého "hospodáře" Josifa Stalina a téměř okamžitě se rozšířila fáma, že byl otráven sovětskou tajnou službou. Gottwald totiž navzdory doporučení lékařů odletěl do Moskvy na Stalinův pohřeb a zemřel krátce po návratu do Prahy. Údajně i Marta Gottwaldová vyslovila podezření, že jejího muže v Moskvě otrávili.

Skutečná příčina Gottwaldovy smrti však byla prozaičtější. Českému komunistickému vůdci praskla srdeční aorta, zřejmě v důsledku kombinace dlouhodobě neléčených zdravotních problémů a dlouhé cesty letadlem.

"Klement Gottwald trpěl syfilidou a problémy s touto chorobou měl již od mládí. On to tajil a jako první to zjistili sovětští lékaři v okamžiku, kdy měl Gottwald v roce 1944 srdeční infarkt a při léčbě v kremelské nemocnici právě byly objeveny ty důsledky neléčené syfilidy, především výduť srdeční chlopně," uvádí mimo jiné redaktor Českého rozhlasu Herbert Brynda, který se před patnácti lety nemocím a smrti Klementa Gottwalda věnoval.

"Lékaři mu zakázali, aby se vystavoval prudkým změnám atmosférického tlaku. Z toho také vyplývalo, že neměl létat letadlem. On je neposlechl a jak do Moskvy, tak zpátky letěl letadlem. A zřejmě při té zpáteční cestě mu výduť na aortě praskla. Nebylo to zranění nebo změna, která by vyvolala okamžitou smrt, ale on několik dní umíral, až nakonec právě na toto onemocnění zemřel. A to ostatně potvrdili i lékaři, kteří se účastnili pitvy, kterou prováděli sovětští odborníci, ale naši lékaři u toho byli přítomni. Ti potvrdili, že nešlo ani o otravu ani o nic senzačního, ale prostě o normální smrt," sdělil tehdy Bryndovi Jiří Pernes z Ústavu soudobých dějin Akademie věd, jenž se dlouhodobě zabýval Gottwaldovou osobností.

Svůj vliv ale mohla mít ještě jedna věc: Gottwald se krátce před svou smrtí zbavil svého osobního lékaře vladimíra Haškovce, který byl na podzim roku 1952 zatčen. Motivem mohlo být právě to, že znal podrobnosti o prezidentově pohlavní nemoci, jež se k obrazu státníka, jaký chtěli komunisté mít, samozřejmě nehodila. Podle vzpomínek tehdejšího náměstka ministra zahraničního obchodu Evžena Löbla, jenž byl spolu s Haškovcem obžalován ve známém Slánského procesu (Löbl dostal doživotí), byl Haškovec údajně viněn z toho, že nechal Gottwaldovi vymalovat ložnici olovnatými barvami, které měly prezidenta pozvolna otrávit. V procesu ho odsoudili, ale v roce 1955 byl propuštěn. Po celý život se však k příčinám Gottwaldovy smrti nevyjadřoval a žádný doklad, který by potvrzoval diagnózu Klementa Gottwalda, se v jeho pozůstalosti nenašel...