Historie

Masaryk byl prý císařův syn, Gottwalda otrávili. Jaké fámy se pojí s prezidenty?

23. leden 2018 četba na 18 minut
Tomáš Garrigue Masaryk

Tomáš Garrigue Masaryk

Foto: Deník/Martin Divíšek

Máte-li pocit, že současné předvolební klání až příliš poznamenávají dezinformace o jednom či druhém kandidátovi, nepropadejte panice. Ani dřív to nebylo lepší. Už od časů První republiky se s českými prezidenty pojí tolik fám a mystifikací, že by to vydalo na několik jejich životů. 

Proces, který měl původně skončit třiapadesáti rozsudky smrti za údajnou velezradu, dopadl díky Masarykově aktivitě výrazně mírněji, byť stále kontroverzně: rozsudek smrti sice nepadl ani jeden, několik pěti až dvanáctiletých žalářů však bylo vyneseno. Na druhé straně soud osvobodil 22 z 53 obviněných. 

Od prosince 1909 se pak konal ve Vídni takzvaný Friedjungův proces, v němž srbští politici žalovali Heinricha Friedjunga a jako svědka povolali opět T. G. M. Při procesu tak vyšlo opětovně najevo, že dokumenty, o něž se Friedjung opíral, jsou podvrhy ministerstva zahraničních věcí. Výsledkem byla jeho veřejná omluva srbským a chorvatským poslancům uherského sněmu, při níž uznal i podvrženost použitých materiálů. Šlo tak o skutečné vítězství nad rakousko-uherskými praktikami dehonestace jižních Slovanů, které vyústilo ve veřejné pranýřování Aehrenthalovy politiky v tisku. "Malé Srbsko porazilo velké Rakousko mravně i politicky," napsal k tomu Masaryk.

Srbové mu jeho pomoc v těžké chvíli nezapomněli. Když na něj v roce 1915 vydalo Rakousko-Uhersko zatykač (v červnu 1915 v Ženevě poprvé veřejně vyhlásil požadavek samostatného státu), vybavili ho srbským pasem, který pak používal při svém pohybu po světě po zbytek války. Jeho cesty sloužily k získání dostatečné mezinárodní opory Masarykovu plánu na ustavení samostatné Československé republiky.

Beneš proti Heydrichovi

Masarykův nástupce Edvard Beneš byl z pohledu dezinformací, fám a falzifikací, spojených s jeho působením, poněkud nudnějším patronem. Ani jemu se ale úplně nevyhnuly. Zmiňme nejdřív jednu úsměvnou: Vedle T. G. Masaryka to byl právě Edvard Beneš, kdo dokázal během první světové války prosadit přijetí myšlenky samostatného československého státu a později v rámci versailleského mírového systému vybojovat pro poválečné Československo většinu možného v rámci dané situace.

Někteří členové československé delegace to údajně těžko nesli, například Karel Kramář, který věřil, že se zástupci Francie a dalších zemí bude jako rovný s rovným jednat on. Beneš však na rozdíl od něj systematicky a trpělivě pracoval v zákulisí, obcházel zahraniční tajemníky a vyjednával si u nich podporu pro své návrhy. Vznikl z toho vtip, že jménem československé delegace Edvard Beneš jedná a Karel Kramář jí.

Daleko vážnější situace spojená s dezinformacemi nastala v druhé půli 30. let, kdy byl v Německu už u moci Adolf Hitler a začal osnovat plány na porobení Evropy. Jeho záměry počítaly i s mystifikacemi a aktérem jedné z nich se stal údajně i Edvard Beneš - byť samozřejmě neúmyslně. Šlo o známou aféru maršála Sovětského svazu Michaila Tuchačevského, kterého dal v noci z 11. na 12. června 1937 popravit sovětský vůdce Josif Stalin. K likvidaci Tuchačevského přispěla dezinformace připravená tehdejším šéfem SD a SS-Obergruppenführerem Reinhardem Heydrichem, kterou prý předal Stalinovi osobně Edvard Beneš.

Dotyk se už jednou této kauze věnoval. Šlo o to, že Heydrich si ve své funkci všiml rozbrojů ve velení sovětské armády a rozhodl se je využít (Tuchačevskij coby sovětský maršál prosazoval v druhé polovině 30. let motorizaci Rudé armády, spojenou s masovou výrobou tanků a budováním silného letectva pro hromadné výsadky do týlu nepřítele, ale Stalin ani další členové politibyra a sovětské vlády s ním nesouhlasili, přičemž zvlášť Stalinův odpor byl zřejmě motivován snahou vlivného maršála omezit).

SS-Obergruppenführer proto navrhl Hitlerovi a Himmlerovi možnost odstranit vedoucí garnituru Rudé armády pomocí dezinformační kampaně. Využil k tomu padělanou dokumentaci o spolupráci Tuchačevského s německou výzvědnou službou Abwehr Wilhelma Canarise, kterou údajně "vypustil" tak, aby se k ní dostal vyzvědač zvaný "Zrádce X". Šlo o legendárního vyzvědače A-54 Paula Thümmela, který od roku 1932 budoval agenturní síť Abwehru na území Československa, ale současně nabídl své služby československé zpravodajské službě Františka Moravce. Vedle pravdivých informací však předával často i dezinformace, protože Němci věděli, že je v československém prostoru někdo zrazuje, jen neznali jeho identitu.

Moravcova služba prý skutečně Heydrichovy dokumenty od Thümmela získala a předala je prezidentu Edvardu Benešovi, který je pak postoupil přímo do rukou Josifa Stalina. Legenda má však ten háček, že ji nepotvrzuje žádný věrohodný pramen. Podle berlínského vyslance Vojtěcha Mastného se sovětský zplnomocněný zástupce v Praze Alexandrovskij dozvěděl od Beneše, že disponuje informacemi o "připravovaném pádu Stalinova režimu", až začátkem července 1937, kdy už byl Tuchačevskij mrtev.

Česká strana navíc nebyla jediná, k níž se úmyslně šířené zvěsti o tajných jednáních mezi sovětskými generály a nacisty dostaly. Na "chystaný převrat v Moskvě, který má proběhnout pod velením sovětských a německých generálů", prý upozornil sovětského vyslance Vladimíra Potěmkina i francouzský ministr obrany Edouard Daladier, který se obával, že případní noví sovětští vůdcové uzavřou pakt s Německem proti Francii.

Bohužel, ať tak či onak, Heydrichova dezinformace byla v konečném důsledku úspěšná: Tuchačevskij byl zatčen a popraven, a v následných čistkách byl vyhlazen téměř celý Nejvyšší vojenský výbor Rudé armády. Ze 108 členů bylo 98 zatčeno a zastřeleno. Celkem Stalinovy represe zasáhly bezmála 50 tisíc generálů a důstojníků Rudé armády.

Gottwalda otrávili, říkalo se

Také "prvního dělnického prezidenta", jak se říkalo Klementu Gottwaldovi, provázely na jeho životní pouti profesionálního funkcionáře komunistické strany fámy, které ještě zesílily po komunistickém převratu a jeho nástupu do prezidentské funkce. Na rozdíl od obou předchůdců však jejich dominující příčinou nebyl vnější tlak konkurenčních politických sil, ale posedlost samotného komunistického režimu všechno utajovat, popřípadě malovat narůžovo. A to se týkalo i Gottwaldovy smrti.

Čtrnáctého března od ní uplyne 65 let. Gottwald zemřel pouhých devět dní po smrti svého "hospodáře" Josifa Stalina a téměř okamžitě se rozšířila fáma, že byl otráven sovětskou tajnou službou. Gottwald totiž navzdory doporučení lékařů odletěl do Moskvy na Stalinův pohřeb a zemřel krátce po návratu do Prahy. Údajně i Marta Gottwaldová vyslovila podezření, že jejího muže v Moskvě otrávili.

Skutečná příčina Gottwaldovy smrti však byla prozaičtější. Českému komunistickému vůdci praskla srdeční aorta, zřejmě v důsledku kombinace dlouhodobě neléčených zdravotních problémů a dlouhé cesty letadlem.
 
"Klement Gottwald trpěl syfilidou a problémy s touto chorobou měl již od mládí. On to tajil a jako první to zjistili sovětští lékaři v okamžiku, kdy měl Gottwald v roce 1944 srdeční infarkt a při léčbě v kremelské nemocnici právě byly objeveny ty důsledky neléčené syfilidy, především výduť srdeční chlopně," uvádí mimo jiné redaktor Českého rozhlasu Herbert Brynda, který se před patnácti lety nemocím a smrti Klementa Gottwalda věnoval. 

"Lékaři mu zakázali, aby se vystavoval prudkým změnám atmosférického tlaku. Z toho také vyplývalo, že neměl létat letadlem. On je neposlechl a jak do Moskvy, tak zpátky letěl letadlem. A zřejmě při té zpáteční cestě mu výduť na aortě praskla. Nebylo to zranění nebo změna, která by vyvolala okamžitou smrt, ale on několik dní umíral, až nakonec právě na toto onemocnění zemřel. A to ostatně potvrdili i lékaři, kteří se účastnili pitvy, kterou prováděli sovětští odborníci, ale naši lékaři u toho byli přítomni. Ti potvrdili, že nešlo ani o otravu ani o nic senzačního, ale prostě o normální smrt," sdělil tehdy Bryndovi Jiří Pernes z Ústavu soudobých dějin Akademie věd, jenž se dlouhodobě zabýval Gottwaldovou osobností.

Svůj vliv ale mohla mít ještě jedna věc: Gottwald se krátce před svou smrtí zbavil svého osobního lékaře vladimíra Haškovce, který byl na podzim roku 1952 zatčen. Motivem mohlo být právě to, že znal podrobnosti o prezidentově pohlavní nemoci, jež se k obrazu státníka, jaký chtěli komunisté mít, samozřejmě nehodila. Podle vzpomínek tehdejšího náměstka ministra zahraničního obchodu Evžena Löbla, jenž byl spolu s Haškovcem obžalován ve známém Slánského procesu (Löbl dostal doživotí), byl Haškovec údajně viněn z toho, že nechal Gottwaldovi vymalovat ložnici olovnatými barvami, které měly prezidenta pozvolna otrávit. V procesu ho odsoudili, ale v roce 1955 byl propuštěn. Po celý život se však k příčinám Gottwaldovy smrti nevyjadřoval a žádný doklad, který by potvrzoval diagnózu Klementa Gottwalda, se v jeho pozůstalosti nenašel… 

 

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST