Historie

Mukl nesmí mít emoce. Nepřežil by s nimi, vypráví bývalý letec Antonín Zelenka

22. květen 2018 četba na 8 minut
S letadlem Bücker C4 na vojenské letecké akademii. „Učili jsme se, jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru, barevná označení a názvy letadel. To všechno nás učili letci z Anglie.“ Hradec Králové, 1947

S letadlem Bücker C4 na vojenské letecké akademii. „Učili jsme se, jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru, barevná označení a názvy letadel. To všechno nás učili letci z Anglie.“ Hradec Králové, 1947

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění historické události a osobnosti 20. století. V dnešním díle si představíme jednadevadesátiletého Antonína Zelenku, jenž popisuje, jak minulý režim nakládal s nepohodlnými lidmi. Podíváme se, jak se z vojenského letce stal vězeň, mukl a posléze účetní.

FOTOGALERIE

Antonín Zelenka v letecké uniformě. Uniformu hrdě nosil přesně do 9. dubna 1948, kdy ho za prorežimní činnost zatkli komunističtí agenti. S letadlem Bücker C4 na vojenské letecké akademii. „Učili jsme se, jak se létá ve trojici, ve čtveřici, v páru, barevná označení a názvy letadel. To všechno nás učili letci z Anglie.“ Hradec Králové, 1947 Četa, ve které Antonín Zelenka sloužil.

Leteckou uniformu nedobrovolně vyměnil za gumové holínky, kalhoty, plášť a ohromný klobouk s širokou krempou. Vše bylo z gumy, aby se hornický oděv dal lehce očistit. Antonín Zelenka nechtěl přistoupit na komunistickou doktrínu, dokonce se proti ní stavěl šířením protirežimních letáků. Skončil za to na uranové šachtě v jámě Ležnice na Sokolovsku. Vždy, když se muži podobní rybářům vrátili na denní světlo, přinesl jim pohled do krajiny nesmírnou úlevu. Šichta skončila a dřině v podzemí byl alespoň pro ten den konec.

Antonín měl tyhle chvíle po dlouhé a namáhavé šichtě rád. Mžoural do slunce, hltal čerstvý vzduch a čistil plíce od smradu důlní chodby. V tom uslyšel motor letounu. Zaklonil hlavu, na nebi kroužilo Káně. Ovšem jak se zvuk blížil, poznal, že je to německá za války hojně využívaná stíhačka Messerschmitt. Pohlédl dolů a srdce se mu rozbušilo. Pilota, který nízko nad terénem kopíroval řeku, musel přece znát. Ještě nedávno v takovém stroji sám seděl a nikdo jiný, než bývalí kolegové z letecké akademie na „mesršmitech“, tenkrát nelétal. Antonínu Zelenkovi se tento moment vryl hluboko do paměti. Dodnes mu připomíná nespravedlnost, které se na něm komunisté dopustili. Zelenka miloval létání, nabifloval se teorii, měl za sebou nalétány stovky hodin, přesto mu vzdušné toulky zůstaly zapovězeny.

Je to můj život!

Matka dojila krávu, čerstvý maturant Antonín Zelenka postával ve chlévě a bez přestání do ní hučel. Když syn přinesl přihlášku do vojenské letecké akademie, nechtěli o tom rodiče ani slyšet. Všichni doma obdivovali hrdinství pilotů v Británii. Také úcta k demokracii byla u Zelenků samozřejmostí. Ovšem letectví bylo nebezpečným povoláním a láska k synovi veliká.

„Řekl jsem rodičům větu, kterou by neměl už nikdy nikdo vyslovit. ‚Je to můj život a já si ho budu žít sám.‘ Tohle ale nemělo být vysloveno. Je to rouhání,“ vzpomíná Antonín Zelenka, jak si na rodičích vyvzdoroval milované létání. Jeho rodiče nakonec přihlášku na leteckou akademii v Hradci Králové podepsali a syn sedláka z Vladislavi u Třebíče byl pozván k testům, které úspěšně složil. Do armádního letectva nastoupil 1. října 1945. O letadlech už hodně věděl, za války byl nuceně nasazený na plzeňském letišti v četě požárníků.

Nejlepšími učiteli na akademii byli českoslovenští piloti, kteří se po válce vrátili z Anglie. „Líčili nám, jak doprovázeli bombardéry, jakým způsobem je chránili. Učili nás jak uhnout i jak zaútočit. To všechno znali přímo z boje a my na ně hleděli s ohromným respektem,“ vypráví Zelenka. Vlastních letadel měla po válce Československá armáda poskrovnu, proto vláda od Anglie nakoupila letouny zabavené německé armádě. Říkalo se jim „trofejní stroje“ a právě na těch se mladí akademici učili létat.

Prdelatá Marta


Počátkem léta 1948 byli absolventi třetího ročníku povýšeni do hodnosti poručíků a na letišti v Hradci Králové slavnostně vyřazeni z akademie. Za normálních okolností by Antonína čekala prestižní kariéra vojenského pilota, jenže několik měsíců po únorovém puči mladý důstojník tušil, že ho komunisté nenechají na pokoji. Patřil ke skupině studentů, kteří se otevřeně hlásili k odkazu předválečného Československa, k myšlenkám Tomáše Garrigua Masaryka. S úctou a respektem vzhlíželi ke svým učitelům, bývalým pilotům britského královského letectva.

Někdy na přelomu prosince a ledna oslovila Antonína skupina mladých lidí. Chystali výrobu letáků a požádali, aby jim s tím pomohl. Souhlasil. „Gottwaldova žena se jmenovala Marta. Vážila asi sto kilo a zpívala se písnička: ‚Haj husičky, haj, Gottwald nám dá ráj.‘ A my jsme k tomu napsali: ‚Máme Prahu stověžatou a v ní Martu prdelatou.‘ Také takové texty jsme měli do těch letáků připravené,“ vypráví Zelenka. „Prdelatá Marta“ Gottwaldová byla jen takovou legrací. Většina chystaných tiskovin měla texty hutnější a závažnější. Přinášely informace o tom, co jsou komunisté zač.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST