Historie

Na barikádách velel i Josef Kajetán Tyl. V červnu 1848 se v Praze bojovalo

12. červen 2018 četba na 19 minut
Barikáda před Prašnou bránou v Praze roku 1848

Barikáda před Prašnou bránou v Praze roku 1848

Foto: Archiv

Krvavě potlačená pražská svatodušní bouře z 12. června 1848 vytvořila legendu o statečných obráncích na barikádách, kteří bezmála s holýma rukama hájili město proti Windischgratzovým kanonýrům, a zanechala v této podobě výrazný otisk v české kultuře, opakovaně připomínaný při dalších dějinných událostech. Její dopad na české národní zájmy však příliš pozitivní nebyl. 

Všelidový odpor proti útlaku nepřichází většinou ve chvíli, kdy útlak vrcholí, ale naopak v okamžiku, kdy povolí. Protože drobné ústupky vládnoucí moci přestanou lidem brzy stačit a naopak zachovávané, byť i zmírněné formy útlaku jim začnou mnohonásobně víc vadit. Tento princip fungování revolucí popsal už v první polovině 19. století francouzský myslitel a historik Alexis de Tocqueville. A platí i na červnové události revolučního roku 1848.

FOTOGALERIE

Ostřelování Prahy v červnu 1848 Barikáda před Prašnou bránou v Praze roku 1848 Na barikádách velel i dramatik Josef Kajetán Tyl

Ačkoli se to totiž z pozdějšího pohledu nezdá, zjara tohoto roku se české otázce a české politické reprezentaci vlastně dařilo. Chystalo se svolání českého zemského sněmu, od nějž si liberální čeští politici v čele s Františkem Palackým oprávněně slibovali prosazení řady státoprávních požadavků. Dne 2. června navíc začal v Praze Slovanský sjezd, který měl provázat český politický program s obdobnými cíli ostatních slovanských národů. A právě do tohoto dění vstoupilo povstání.

Napětí v Praze stoupalo už od května. Dne 9. května byl zatčen faktor František Groll, kterého policie podezřívala z vydávání protivládních letáků. Už tehdy o sobě dalo vědět nespokojeně naladěné obyvatelstvo: Prahou otřásly protesty a vládní zástupci čelící nátlaku obyvatelstva raději ustoupili a Grolla propustili hned druhý den. Jenže lidi, zejména pak radikálně naladěné pražské studenty, to neuklidnilo, spíš naopak, přesně v duchu Tocquevillovy teze. Dne 19 května se proto do Prahy vrátil generál Alfred kníže von Windischgrätz, který o den později opět převzal funkci vrchního generála v Čechách, v níž ho dosud zastupoval arcikníže Karel Ferdinand. 

Generál demonstroval sílu

Horlivý zastánce absolutistických pořádků Windischgrätz se rozhodl demonstrovat v Praze armádní sílu a současně připravit vojsko na možný střet s revolučními silami. Ve všech posádkách proto vyhlásil pohotovost a do Prahy, kde bylo takové střetnutí nejpravděpodobnější, navíc povolal posádky z několika dalších měst, konkrétně 35. Khevenhüllerův plzeňský pěší pluk a také olomoucký pátý, plzeňský šestý a terezínský první myslivecký prapor. Dne 7. června navíc uspořádal před karlínskou Invalidovnou pompézní vojenskou přehlídku, která měla revolučně naladěné obyvatelstvo od nepokojů odradit. V dané situaci však zafungovala přesně opačně, jako úmyslná provokace a ohrožení konstitučních práv a svobod.

Windischgrätz ale v manifestaci moci nadále pokračoval. Dne 8. června dal na Petříně a na Vyšehradě rozmístit dělostřelecké baterie a 11. června povolal do Prahy další vojenské posily z Kutné Hory a z Hradce Králové. Městem neustále procházely pěší i jezdecké vojenské hlídky. To všechno přispívalo k rychlému růstu napětí.

Už 10. června se v aule Karolina uskutečnila studentská schůze, která sestavila deputaci k arcivévodovi Karlu Ferdinandovi. Deputace požadovala mimo jiné okamžité stažení děl z vyvýšených míst nad Prahou. Arcivévoda ji odmítl s odůvodněním, že k tomu nemá potřebnou pravomoc a odkázal delegaci přímo na Windischgrätze coby nového vrchního velitele.

Druhý den nastala svatodušní neděle a s ní nová schůze v Karolinu, kde se k deputaci připojil i nový pražský starosta Václav Wanka (na konci května nahradil nepříliš oblíbeného Tomáše Pštrosse, který jen pár dní předtím vystřídal purkmistra Strobacha, jenž rezignoval v důsledku květnových nepokojů) a jeden ze starších radních. V tomto složení se vyslanci vydali jednat s knížetem Windischgrätzem, ten ale studentské požadavky kategoricky zamítl, a když se ho Wanka zeptal na důvody pohotovosti pražské vojenské posádky, zvysoka odpověděl, že není povinen nic vysvětlovat a že se zodpovídá pouze císaři.

Dalšího veřejného shromáždění, tentokrát ve Svatováclavských lázních, se už zúčastnily stovky Pražanů, nejen Čechů, ale i Němců. Zde také padl návrh, aby měšťané, studenti i dobrovolnické ozbrojené sbory vystoupili společně proti Windischgrätzově vojenskému útlaku. Schůzi zakončilo pozváním na slavnostní svatodušní mši, kde mělo proběhnout veřejné usmíření všech vrstev pražského obyvatelstva. Ta se měla konat následující den, v pondělí 12. června na Koňském trhu (Václavském náměstí) u sochy svatého Václava. Účastníci shromáždění dostali za úkol sezvat na ni co nejvíce lidí, všichni ale měli přijít neozbrojeni. Mezi pozvanými vrstvami pražské společnosti nechyběli ani dělníci.

Bohoslužba vyústila v povstání

Druhý den se opravdu sešlo na Koňském trhu několik tisíc obyvatel z rozdílných poměrů, kteří až na výjimku v podobě studentské legie opravdu nebyli ozbrojeni. Mši sloužil vlastenecky cítící penzionovaný kněz Jan Arnold, bratr radikálního demokrata Emanuela Arnolda. Jeho bohoslužba přispěla k velice přátelské atmosféře, při níž si zástupci všech přítomných společensky odlišných vstev podávali ruce a vyjadřovali si uznání a podporu.

Po skončení mše se účastníci začali rozcházet, početná skupina se však vydala ke generálnímu velitelství v Celetné ulici, kde chtěla dát najevo nesouhlas s Windischgrätzovým jednáním. Vrchní generál měl v Celetné i svůj služební byt a demonstranti mu chtěli pod okny uspořádat takzvanou "kočičinu" - tehdy obvyklou protestní akci, při níž lidé kritizovanou osobnost zvesela tupí a zesměšňují.

Protestující se po cestě rozdělili do dvou proudů, jeden se vydal po Kolovratově třídě (ulice Na Příkopě) a odtud Prašnou bránou přímo k velitelství, druhý šel přes Můstek a Železnou ulici na Staroměstské náměstí, odkud se dostal do Celetné z druhé strany. Až do té chvíle probíhala cesta v klidu, v Celetné se ale začaly věci rychle hatit.

Průvod blížící se od Prašné brány přišel o něco dřív a střetl se se spolkem německých občanů, který se dostavil na generální velitelství vyjádřit Windischgrätzovi podporu a právě od něj odcházel. Obě skupiny na sebe začaly pokřikovat a situace rychle eskalovala v násilný výbuch. Z nedalekých Králodvorských kasáren totiž právě v tu chvíli vyšla četa granátníků pod velením poručíka Emila Jablonského, která měla střídat hlídku velitelství. Přes bouřící se Pražany se ale vojákům nepovedlo projít, proto Jablonský vydal příkaz k nasazení bodáků (podle některých zpráv poté, co ho fyzicky napadl neznámý student). S pomocí bajonetů hodlal poručík vytlačit oba proudy demonstrantů od budovy velitelství. To se sice podařilo, na druhé straně tím granátníci definitivně zažehli plamen povstání, protože zranili nejméně 50 lidí. Záhy po jejich zásahu se začaly po celé Praze objevovat výzvy ke stavbě barikád. Během krátké doby jich vyrostlo na 400 a bylo jasné, že situace už smírem neskončí. 

Boje mezi povstalci a rakouskou armádou zasáhly Staroměstské náměstí, Karolinum, České muzeum, Kolovratovu třídu, spodní část Koňského trhu, Ovocnou ulici (dnešní ulici 28. října), Nové aleje (dnešní Národní) a další místa, včetně levého malostranského břehu Vltavy. Proti vojákům vystoupila většina pražských ozbrojených skupin a spolků s výjimkou národních gard. Velká skupina povstalců, převážně studentů prchajících z Celetné, se zabarikádovala v Karolinu, které vzali útokem vojáci pod velením kapitána Aloise Müllera. Bránící se studenti neměli proti přesile profesionálů šanci, takže budova rychle padla a několik desítek osob skončilo v zajetí. Podobně zabarikádovaní povstalci v muzeu na Kolovratově třídě se raději vzdali bez boje. Útoku čelila i barikáda u Prašné brány, proti níž postupovala jednotka pod velením Windischgrätzova syna, rytmistra Windischgrätze mladšího, a plukovníka Mainona. Oba byli při útoku zraněni.

Windischgrätzova armáda využívala taktiku kombinovaného útoku, známou i z revoluční Francie. Proti obsazené barikádě nejdřív vypálila artilerie společně s hromadnou palbou z pušek, poté vyrazili vpřed sešikovaní vojáci s nasazenými bajonety, a zbylé prchající obránce pronásledovaly jednotky na koních. Povstalci na druhé straně pálili i z oken a střech okolních domů, a když se vojáci převalili přes barikádu a postupovali dál, byli schopni se na ni rychle vrátit. 

Armádě se podařilo dostat pod kontrolu nejdřív levý malostranský břeh, který byl klíčový, protože ten, kdo ho ovládal, ovládal i malostranskou zbrojnici a přístupy k Pražskému hradu. Navíc mohl strategicky kontrolovat celou Prahu z petřínského a strahovského návrší. Vojákům padla Malá Strana do rukou poté, co po dlouhém boji přemohli obránce velké barikády v Karmelitské ulici. 

Na vývoj dalších událostí mělo svůj vliv také to, že se obětí prvního dne nepokojů stala i Windischgrätzova žena, kněžna Eleonora Windisch­grätzová. Kolem půl páté ji zasáhl výstřel z pistole, když sledovala pouliční bitky z okna bytu v Celetné ulici. Nikdy se přesně nezjistilo, odkud záhadný výstřel přiletěl. Ihned po střelbě byly prohledány protější budovy, ale pachatel zůstal neznámý. Smrt manželky utvrdila vrchního vojenského velitele v tom, že proti povstalcům zasáhne bezohledně.

Začíná se jednat

Vzbouření Pražané neměli jednotné velení. Povstaleckým akcím tak většinou velely silné osobnosti, které byly v daném čase a místě schopné strhnout za sebou ostatní. Jedním z uznávaných velitelů se stal i slavný český dramatik a divadelník Josef Kajetán Tyl, který velel barikádám v Liliové a Poštovské ulici a také na Betlémském náměstí. Ale přestože povstání nemělo oficiálně svůj hlavní velitelský stan, přece jen určité řídící centrum vzniklo. Stalo se jím Klementinum, které obsadilo asi 400 studentů. Velitelskou osobností se stal mezi nimi Josef Václav Frič, tehdy teprve devatenáctiletý student.

Ještě v první den bojů se podařilo dosáhnout rebelujícím Pražanům dílčího úspěchu, když zajali guberniálního prezidenta Leopolda Lva hraběte Thuna. Tento nejvyšší představitel zemské správy v Čechách se po propuknutí nepokojů chtěl sám přesvědčit o skutečném stavu věcí, a tak se vypravil z Malé Strany přes Kamenný (dnešní Karlův) most na Staroměstskou radnici, aby nastalou krizi projednal s purkmistrem Wankou. Kvůli neprůchodnosti ulic však nemohl použít kočár, a tak šel pěšky. Překonal několik barikád, dostal se na pravý břeh Vltavy, ale v Jezuitské (dnešní Karlově) ulici ho povstalci poznali a odvedli do Klementina, kde byl držen jako rukojmí.

Zprostředkovatelem při jednáních o propuštění prezidenta zemského gubernia z vězení v Klementinu se stala deputace pražského měšťanstva, liberálních českých politiků a účastníků nedávného Slovanského sjezdu v čele s Františkem Palackým, Pavlem Josefem Šafaříkem a Karlem Havlíčkem. V úterý 13. června 1848 Thunova propuštění skutečně dosáhli. I když se Josef Václav Frič stavěl ostře proti, ostatní vůdcové povstání se nakonec dali přesvědčit k dohodě za příslib propuštění některých vězněných revolucionářů.

Thun se dostal na svobodu v podvečer kolem páté s tím, že s jeho propuštěním budou zastaveny všechny vojenské akce a oba tábory se zklidní. To se ale nestalo. Windischgrätz sice své vojsko částečně stáhnul, ale pouze ze Staroměstského náměstí, Celetné ulice, Karolina a okolí. Armáda stále držela strategicky důležitá místa, a povstalci se tak dál cítili v ohrožení. Žádali proto Windischgrätzovu rezignaci. Tento požadavek schválila i narychlo svolaná mimořádná schůze vídeňské vlády, která označila Windischgrätze a Thuna za hlavní viníky eskalace nepokojů. Ve středu 14. června dorazil do Prahy vlak s vládní komisí tvořenou dvorním radou Josefem Klecanským a maršálkem a druhým viceprezidentem dvorské rady válečné Emanuelem hrabětem Mensdorffem-Pouilly, jejímž cílem mělo být vyřešení celé krize. 

Členové komise se dali přesvědčit, že ke klidu povede jen změna na postu vrchního generála v Čechách, a vyzvali Windischgrätze, aby abdikoval. Ten se s tím nehodlal smířit a nakonec se podvolil jen pod podmínkou, že rezignuje pouze společně s Thunem. Zaskočený Thun sice souhlasil, ale vymiňoval si, že jeho a Windischgrätzovu funkci v tom případě převezmou sami komisaři. Ti před takovou odpovědností zaváhali, díky čemuž se Thun i Windischgrätz opět chopili svých funkcí.

Komisi se sice podařilo dosáhnout propuštění zajatců z Karolina a stažení vojska z vnitřního města, ale další iniciativu přenechali Windischgrätzovi, který toho bezezbytku využil. Vojáky stáhl v tichosti v prvních ranních hodinách dne 15. června na malostranský břeh, kde se opevnili na Hradě, na Petříně a v Mariánské baště. Kolem osmé ráno pak propukla vzájemná kanonáda, v níž brzy získalo převahu strategicky lépe umístěné armádní dělostřelectvo. To začalo ostřelovat pražská města z baterií na Petříně, Strahově a Letné a zaměřovalo se především na barikády v Mostecké věži a Křížovnické ulici, které bránily průchodu přes Karlův most.

Konflikt trval celé dopoledne a poničil i okolní domy. Po poledni začalo další vyjednávání, které vedlo překvapivě k Windischgrätzově abdikaci, opět ale pouze dočasné. Jeho vojáci totiž s odstoupením svého velitele nesouhlasili, a nelíbilo se jim ani to, že povstalci chápou Windischgrätzovo odstoupení jako své vítězství a armádní porážku. Windischgrätz si uvědomil, že k uklidnění povstání nedojde a na žádost svých mužů znovu převzal velení.

Boje se tak rozpoutaly nanovo, za Windischgrätze se však nově postavili i Thun a vládní komisaři, kteří došli k závěru, že mírovou cestou už situaci zvládnout nelze. Proto začali  požadovali konečnou kapitulaci Prahy. Současně došlo v povstaleckých řadách ke zlomu. Vyčerpanost ze čtyřdenních bojů přiměla bohatší vrstvy českých liberálů k přesvědčení, aby kývly na Windischgrätzovy podmínky – odklizení barikád a složení zbraní. Už 16. června 1848 se studentský štáb v Klementinu rozhodl složit zbraně, pouze Karel Sabina jako jediný hlasoval proti.

Praha začala hořet

Odpor zvolna ustával, bombardování města však pokračovalo s nezmenšenou intenzitou. Noc ze 16. na 17. června 1848 byla obzvlášť ničivá. Několik střel zasáhlo staroměstské mlýny a vodárnu a vyvolalo obrovský požár, který začal zhruba ve 21 hodin a rychle se šířil i na okolní budovy. Pražští obyvatelé se ho snažili uhasit, ale neustávající střelba jim v tom bránila. Kanonáda skončila až po půlnoci, střelba z ručních zbraní trvala ještě o něco déle, asi do tří hodin do rána. Odhaduje se, že z děl bylo za celé povstání na město vystřeleno přibližně 500 různých projektilů.

To přispívalo k demoralizaci povstalců, kteří se začali zbavovat zbraní a opouštěli barikády. Řada obyvatel Starého Města prchala za příbuznými a známými na levý břeh Vltavy, neboť přímé riziko bylo na Malé Straně přece jen o něco menší. Státní nádraží (dnešní Masarykovo) praskalo ve švech, jak se Pražané snažili dostat ven z města.

V sobotu 17. června 1848 bylo za účasti Františka Ladislava Riegra uzavřeno mezi vedením pražské obce v čele s purkmistrem Václavem Wankou a císařskými komisaři Klecanským a Mensdorffem příměří. Všechny občanské sbory, legie a národní gardy definitivně složily zbraně, Praha se vzdala. Jako poslední kapitulovali dělníci z pražského Podskalí, kteří se dobře opevnili a vybudovali i pontonový most pro spojení s venkovem. 

Ještě téhož dne převzal veškerou situaci ve městě a v okolí pod svou kontrolu Windischgrätz. Původně smířlivě formulované příměří se změnilo v bezpodmínečnou kapitulaci. Ta představovala vyhlášení stanného práva ve městě, odevzdání všech zbraní a na několik dní úplné zastavení života v ulicích. Začalo zatýkání a stíhání provinilců, které dostala na starost vyšetřovací komise pod vedením hraběte Franze Khevenhüllera-Metsche. Stanné právo trvalo až do 20. července.

Bilance povstání činila 43 mrtvých a 63 zraněných na straně povstalců. Naproti tomu armáda ztratila téměř 100 mužů, mezi kterými bylo ovšem jen 18 mrtvých. Těžké však byly i důsledky politické. "Manifest o svolání českého zemského sněmu, jenž císař Ferdinand I. Dobrotivý podepsal 6. června 1848 a který Rieger a Nostitz přivezli z Innsbrucku, se stal bezcenným papírem a záhy byl odvolán. Česká liberální politická reprezentace ztratila významné fórum pro prosazování svých požadavků ještě dříve, než vůbec vzniklo," zhodnotil povstání historik Roman Vondra z Historického ústavu Akademie věd. 

Důsledky konfliktu postihly téměř celou českou společnost. Češi nadále nesměli vydávat tisk, zavřené byly dočasně i všechny obchody. Windischgrätzovo vítězství nad pražským povstáním znamenalo významný obrat v celé habsburské monarchii a odstartovalo následné potlačení zbylých revolučních ohnisek. V celém mocnářství tak zavládl neoabsolutistický režim, v němž maximálně posílila pozice centrálních vládních orgánů. V mnohem pozdější době, během prvního světového válečnho konfliktu, pak byla vzpomínka na toto povstání jedním z faktorů, proč se pro národy někdejšího Rakouska-Uherska stala nesnesitelnou myšlenka zachování monarchie a namísto ní se prosadila koncepce takzvaných národních států.