Historie

Před 65 lety se vzbouřili dělníci v plzeňské Škodovce. Začalo utajené povstání

1. červen 2018 četba na 28 minut
Plzeňské povstání v roce 1953

Plzeňské povstání v roce 1953

Foto: Státní oblastní archiv v Plzni

Nejvýznamnějším protestem proti měnové reformě se stalo Plzeňské povstání, jehož se 1. června 1953 zúčastnili tisíce dělníků. Přestože bylo během jediného dne potlačeno, otřáslo sebedůvěrou komunistického režimu. Až do roku 1989 se o něm nesmělo veřejně vůbec mluvit.

V roce 1953 zažilo Československo chladný květen. V neděli 10. května dokonce napadl sníh. Také koncem měsíce bylo chladno. A do tohoto nevlídného počasí přišla v sobotu 30. května zpráva o měnové reformě. „V sobotu 30. května 1953, což byl tehdy běžný pracovní den, za mnou přišly svačinářky a ptaly se, jestli ještě budou platit peníze. Nevěděly, jestli mají vybírat za čvoch, jak se tehdy ve Škodovce říkalo jídlu z kantýny,“ vzpomínala na sobotní den Eva Vítová, bývalá osobní referentka ředitele Výzkumného a zkušebního ústavu tehdejších Závodů Vladimíra Iljiče Lenina (plzeňské Škodovky).

FOTOGALERIE

Plzeňské povstání v roce 1953 Plzeňské povstání v roce 1953 Plzeňské povstání v roce 1953

Čvoch byla jednotná svačina pro všechny zaměstnance, na kterou se vybíralo. Svačinářky se ptaly, jestli mají vybírat a kolik, protože už prosakovaly informace o tom, že se peníze budou měnit v poměru 1:5 či 1:50. „Nikdo nic nevěděl. Zavolala jsem proto do sekretariátu ředitele a bylo mi řečeno, že ve 13:45 promluví k zaměstnancům podnikový ředitel Brabec. Ten všechny ujistil, že je vše v pořádku a že jen blázen by se mohl domnívat, že s naší měnou se něco stane, protože je nebývale pevná,“ zmínila Eva Vítová.

Ředitel se ale pletl. Po páté odpoledne odvysílaly všechny stanice Československého rozhlasu prohlášení vlády a ÚV KSČ o provedení měnové reformy.

V Plzni se začaly vytvářet pouliční hloučky diskutujících lidí. Stále byl ale spíš klid. Teprve v pondělí 1. června si obyvatelstvo plně uvědomilo realitu měnové reformy. Když se chtěli lidé ráno dopravit do podniků a závodů, zjistili, že peníze v měnícím se poměru 1:50 nestačí ani na jízdenku, natož na snídani.

Škodováci vyrazili do ulic

K propuknutí otevřeného povstání přispělo významně nevyplacení záloh, které měly být podle vládního usnesení uhrazeny už v první polovině května. Dělníci ve Škodovce (respektive tehdejších Závodech V. I. Lenina) je ale dostali až 28. května a k tomu ještě ve staré měně, takže neměli dost času utratit je předtím, než byly peníze znehodnoceny. To byl spouštěč, který vedl lidi do ulic.

„Moje matka měla za všechna poválečná léta našetřeno 10 tisíc korun, schovaných doma a proměněných náhle v sumičku 200 nových platidel, za které se pořídil na uvolněném trhu sotva týdenní nákup… Není divu, že prostých lidí se zmocňovalo rozhořčení z toho, že je vláda okradla,“ uvedl ve svých pamětech Čestmír Císař, v té době funkcionář KV KSČ působící na Plzeňsku.

„Šel jsem do práce a svačinářka povídá – tak svačinu dneska mít nebudete, protože krámy jsou zavřený a něco se děje. Peníze naše už neplatí. Povídal jsem – to není možný, jak to?" vzpomínal dělník Václav Eliáš.

Rozrušené dělníky, kteří dorazili do Škodovky na ranní směnu, nedokázal uklidnit ani projev generálního ředitele Františka Brabce v závodním rozhlase. Spíš naopak. „Místo uklidnění dělníků můžeme očekávat nejspíš pobouření a možná i něco horšího,“ řekl si prý Císař spolu s Čestmírem Fremerem, s nímž byl pověřen měl pomáhat v Závodech V. I. Lenina celozávodnímu výboru KSČ.

Nespletli se. Po Brabcově projevu se dělníci začali srocovat v nespokojených skupinách, nálada se horšila a diskuse neustávaly. Kolem sedmé hodiny promluvil do rozhlasu ještě technický ředitel Bohuslav Jičínský, toho už ale nikdo neposlouchal, vzbouření dělníci vzdorně pískali. Mladí a bezpartijní začali uvažovat o pouliční demonstraci a stávce.

„Místo, aby se začalo normálně pracovat, rozproudily se vášnivé diskuse. Neexistovaly názorové rozdíly mezi komunisty a nekomunisty, všichni se shodli, že je to útok na úspory a životní úroveň pracujících, zatímco zbohatlíci se svými bankovními konty, s nakoupeným zlatem a jinými cennostmi poškozeni nebudou a rychle se jim miliony zase vrátí,“ vzpomínal Císař. „Prošli jsme několik dílen a všude byla situace stejně rozvařená. Některé skupiny opouštěly brány podniku a vycházeli do ulic. V ocelárně se stranický výbor rozhodl zamknout vrata, aby nikdo nemohl odejít.“

Zatímco komunisté schůzovali, v hlavním Závodě V. I. Lenina dokonce za přítomnosti člena ústředního výboru KSČ a bývalého ministra národní bezpečnosti Ladislava Kopřivy, nejistota a nespokojenost zaměstnanců narůstala. Práce na dílnách se pomalu zastavovala a dělníci se srocovali na nádvoří, kde padlo rozhodnutí vyhlásit stávku a vyjít do ulic.

Mezi osmou a devátou hodinou dolehl k Evě Vítové otevřeným oknem kanceláře hluk z ulice. „Od páté brány přicházeli dělníci ze Škodovky, kteří na nás volali, abychom šly s nimi. Tehdy nám říkali, že jsme fajnovky z Výzkumáku nebo Pokusňáku. Tak jsem tedy šla. Ve dveřích ale už v tu chvíli stáli soudruzi z KSČ, zapřeli se lokty a nechtěli nás pustit. Běžela jsem k oknu a volala, že nesmíme ven. Škodováci z ulice vyrazili dveře a zamířili jsme k náměstí Republiky," vzpomínala Eva Vítová.

Šlo o zaměstnance 1. strojírny, kteří od rána v počtu asi 4000 lidí demonstrovali v závodě a odmítali začít pracovat. Jejich protesty měl nejdřív zvládnout svým vystoupením Ladislav Kopřiva, ale ten byl úspěšný jen napůl: zpátky na pracoviště se po jeho projevu vrátila jen polovička demonstrantů, zhruba dva tisíce lidí. Stejně početná skupina si však násilím vynutila odchod ze závodu a vyrazila do ulic. Po cestě se k ní přidalo i 500 až 600 dalších nespokojenců z elektrotechnické pobočky Elektrotrakce Doudlevce.

Cílem stávkujících se stalo nejprve ředitelství Závodů V. I. Lenina v Tylově ulici, kde chtěli hovořit se svými nadřízenými a dožadovali se patřičného vysvětlení, kterého se ovšem nedočkali. Proto se následně vydali na náměstí Republiky, konkrétně k plzeňské radnici.

Demonstranti vpadli na radnici

Krátce po desáté hodině zaplavily centrální plzeňské náměstí tisíce lidí v pracovních oděvech. Demonstranti skandovali různá hesla, například: „Chceme svobodné volby", "Chceme novou vládu", "Chceme naše peníze", "Pryč s komunisty" a podobně. Šlo většinou o mladé lidi – studenty, zdravotníky, železničáře, dělníky ze Škodovky i pivovaru či živnostníky. 

"Radnice byla zamčená, někteří se však dostali dovnitř oknem a začali vyhazovat busty Lenina a dalších potentátů. Já jsem zůstala venku, vzala jsem si ten den úzkou sukni, tak jsem si na to netroufla. Demonstrace na mě působila velmi neorganizovaným dojmem. Přicházeli další škodováci z Doudlevec, náměstí bylo plné lidí. Ale všimla jsem si, že na místě jsou i tajní policisté,“ vzpomínala Eva Vítová.

O infiltraci příslušníků StB do demonstrujícího davu mluvili i další pamětníci, třeba Jarmila Kroftová – Škardová: „Na radnici se shazovaly obrazy Gottwalda, Zápotockého a různých těch bolševických pohlavárů. Zajímavé tam bylo to, že mezi námi byli dělníci v úplně nových montérkách. Nijak jsme tomu nevěnovali pozornost, ale za tři dny, když mě zatýkal estebák, tak jsem se na něj podívala a okamžitě jsem poznala, že je to tentýž muž, který vedle mě stál v těch čistých montérkách."

Co přesně ke vpádu na radnici vedlo? Impulsů bylo několik.

Podle jedné verze předcházel vlastnímu vpádu pokus o vyjednávání: protestující prý vyslali na radnici vybrané mluvčí, kteří se měli pokusit vyjednat s funkcionáři organizaci výměny starých peněz za nové, v budově byli ale zatčeni. Podle plzeňského archiváře Adama Skály je však tato verze pouhou fámou, která se v některých skupinách demonstrantů rozšířila těsně před či zároveň s vpádem do budovy.

Stávkující obyvatelstvo také mohlo hledat v budově radnice příslušníka StB, jenž měl mezi protestujícím davem vytáhnout osobní zbraň, načež se utekl do budovy ukrýt v místnosti štábu civilní obrany (v této souvislosti se občas objevovalo jméno krajského náčelníka StB Matěje Bálka, není však potvrzeno, zda to byl skutečně on). 

Při pozdějším vyšetřování navíc řada obviněných uváděla, že vyslaná „delegace“ měla žádat propuštění již dříve zadržených protestujících. Podle zástupce velitele civilní obrany v Plzni bylo však hlavním impulsem k napadení radnice už zmíněné vytažení pistole. A podle další teorie šlo o to, že se demonstranti chtěli dostat k místní rozhlasové ústředně.

„Odešel jsem na ulici a vylezl jsem na příď nákladního auta, které stálo v jízdní dráze a pokusil jsem se ke shromážděným promluvit. Hluk však neustal, všichni křičeli: ´Chceme mluvit do rozhlasu.´ Vešel jsem tedy do místnosti, kde máme umístěnou rozhlasovou ústřednu, a hovořil jsem ke shromážděným odtud, přičemž jsem se pokusil vysvětlit význam měnové reformy. Po několika minutách však dav vyrazil u této rozhlasové místnosti dveře," tvrdil později tehdejší předseda jednotného národního výboru Josef Mainzer.

Dovnitř vniklo asi 150 lidí, kteří místnost do posledního místa naplnili. Ti vytlačili Mainzera od mikrofonu a sami se pokusili mluvit k demonstrujícím. "Po několika minutách však naši soudruzi vypnuli proud, a tak zamezili jejich provokačním projevům v městském rozhlase. Mezitím vnikly desítky dalších demonstrantů do prvého poschodí radnice do kanceláří I. referátu, kde demolovali některá vnitřní zařízení včetně některých psacích strojů. Strhali ze stěn obrazy státníků, busty, ničili je a vyhazovali oknem na ulici. Dále vypáčili dveře několika kanceláří, utrhali telefonní vedení a do jednoho okna vyvěsili velký obraz Beneše. Na stožár před radnici vyvěsili československou státní vlajku," prohlašoval Mainzer.

Přesný důvod vpádu na radnici nelze s jistotou určit dodnes.

První bitva o náměstí

K potlačení povstání byly do města povolány silné posily, které tvořily ozbrojené jednotky Pohraniční stráže, Československé lidové armády, Lidových milicí, StB a vojsk Ministerstva národní bezpečnosti. Zásah represivních složek začal naplno přibližně v jedenáct dopoledne, kdy bylo proti demonstrantům na plzeňském náměstí vysláno vojsko z místní posádky spolu s jednotkou pohraniční stráže o osmdesáti mužích. To ale na ovládnutí situace nestačilo, mimo jiné proto, že vojáci nebyli proti demonstrantům nijak zaujatí a nechtěli v podstatě použít sílu.

"My jsem tam působili na vojáky a důstojníky z pětatřicátých kasáren, což bylo hned vedle, a říkali jim: ´Co děláte, armáda je s lidem, schovejte to.´ Také oni nedělali nic, byli dezorientovaný, nevěděli, co mají dělat. Za to potom přijeli estébáci a milicionáři z Prahy,“ líčil průběh událostí dělník Václav Eliáš.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST