Jan Palach se narodil 11. srpna 1968 v Praze v soukromém sanatoriu v Londýnské ulici, vyrůstal ale ve Všetatech na Mělnicku. Jeho životní příběh se až do jeho 22 let ničím zásadním nelišil od osudů řady jeho vrstevníků.

Student historie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se po invazi vojsk varšavské smlouvy 21. srpna 1968 aktivně zapojoval do protestních akcí. Nesl těžce, že společnost pomalu začala upadat do rezignace a že významně neprotestuje. Ve známost vešla například jeho účast ve studentské stávce, která skončila neúspěchem.

Zvažoval různé formy protestu. Skutečnou protestní akci ale provedl sám. U zábradlí kašny v horní části Václavského náměstí si odložil kabát a z aktovky vyndal lahvičku s nápisem Ěter. Otevřel ji nožem a dal si ji k obličeji.

Poté se u kašny polil benzinem a zapálil. Přeskočil zábradlí, proběhl mezi zaparkovanými automobily směrem k pomníku sv. Václava, po pár metrech upadl na vozovku a byl zde náhodnými svědky uhašen jejich kabáty. O svém činu dvacetiletý mladík nikomu předem neřekl.

S popáleninami třetího a čtvrtého stupně byl převezen rovnou na kliniku popálenin Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Legerově ulici. Bolest zřejmě necítil, protože hluboké popálení zasáhlo i centra bolesti. „Když jsem ho viděla poprvé, tak byl celý spálený. Měl zdravé jen chodidla nohou,“ vzpomíná na první setkání s Janem Palachem ošetřovatelka Liana Hanusová.

„Měl radost, když jsem mu řekla, že u lidí venku vzbudil ohlas, nosí mu květiny a že všechny rozhlasové stanice o jeho činu mluvily. Bylo by smutné, kdyby jeho čin prošel bez povšimnutí veřejnosti,“ dodala. Mladík zemřel v bolestech tři dny po svém činu.

Kolem upálení Jana Palacha vzniklo mnoho fám, které šířil především prorežimní tisk a funkcionáři.

Každý si přiznal svůj díl viny

Jeho pohřbu se zapojily desítky tisíc lidí. „Najednou jsme si všichni uvědomili, že jsme vlastně nic nedělali. Tenhle kluk oslovil svým činem úplně každého, každý si v duchu přiznal svůj dílek viny. Proto se sjely statisíce lidí na jeho pohřeb, aby položily věnec. Bohužel tím to také všechno skončilo,“ řekl literární a divadelní kritik, profesor Vladimír Just, Palachův někdejší spolužák.

Evangelický kněz Jakub Schwarz Trojan při pohřbu na Olšanských hřbitovech přednesl projev, v němž pochovaného studenta přiřadil k velkým náboženským osobnostem, jako byli Jan Hus, Jan Amos Komenský, Jeroným Pražský, Mahátma Gándhí, Albert Schweitzer či Martin Luther King.

„Jak se my zachováme, proč žijeme a proč umíráme. Tuto otázku před nás postavil takovým způsobem, že jí nemůžeme obejít,“ uvedl Trojan pro Paměť národa.

I když byl Palach v televizních zprávách po několik dní hlavní zprávou, komunistický režim si dal záležet, aby se na něj brzy zapomnělo. „Pamatuji si, když uplynulo deset let od jeho smrti, už tu nebyla ani zmínka, nikdo si na výročí ani nevzpomněl, žádné demonstrace nebo petice. Nic,“ dodal Just.

Přetrvával většinový názor, že to Palach udělal zbytečně. O dalších deset let později se ukázalo, že to byl názor mylný. Václavské náměstí během Palachova týdne v lednu 1989 zaplnily tisíce lidí, na podzim pak přišla Sametová revoluce. „Palachův týden ukázal, že to pouze někde doutnalo a nebylo to úplně zapomenuté,“ doplnil Just.