Původní svátek Paschy slavila církev v jedinou noc, z velikonoční soboty na velikonoční neděli. Až později se velikonoční slavnost rozčlenila do tří dnů - takzvaného svatého třídení neboli triduua, upomínajícího ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Krista a zahrnujícího Velký pátek, Bílou sobotu a nedělní Boží hod velikonoční. Samotné slovo Pascha vzniklo z už zmíněného hebrejského pojmu pesach, což znamená přechod nebo překročení - židovský svátek pesach upomínal desá­tou ránu, která stihla Egypťany - smrt prvorozených, kdy Bůh překročil domy Izraelitů, takže v nich nikdo nezemřel. Křesťanské Velikonoce tak mají svůj židovský předobraz, ať už si o onom božském výběrovém vraždění neviňátek myslíme cokoli.

Současně jsou ale Velikonoce blízké i předkřesťanským obřadům přechodu mezi pozemským a duchovním životem a mezi zimou a jarem, a konečně připomínají přerod mezi koncem starého a začátkem nového hospodářského roku. Svým způsobem tak můžeme říci, že i za odevzdávání daňového přiznání na konci března vděčíme tomuto svátku, respektive rytmu hospodářské činnosti našich předků.

Lidové tradice tedy navazují jak na církevní obřady a pašijová témata spojená s Ježíšovým utrpením, tak na obyčeje spjaté s jednoduchou obnovou životních sil a především se zajištěním hospodářské prosperity. I díky tomu jsou Velikonoce co do počtu prováděných rituálů a ustálených zvyklostí tak pestré. Jako očistné, ochranné a blaho nesoucí prostředky v nich působí voda, oheň, zeleň a vejce. Připomeňme si některé zvyky, které už dnes nejsou tak obvyklé. Budete-li si chtít letošní Velikonoce zpestřit, můžete si je i vyzkoušet.

Očistné koupele po všechny velikonoční dny

Na Zelený čtvrtek se pečou jidáše a z kostelních věží naposledy znějí při slavnostní mši zvony, protože odlétají do Říma. Proto je nahrazují klapačky a řehtačky v rukách omladiny.

Tohle asi známe, jde o zvyky, které se dodnes dodržují.

Jak ale upozorňuje kniha Evy Večerkové Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře, naši předci měli svůj Zelený čtvrtek daleko pestřejší. Začínali ho ještě před východem slunce modlitbou v zahradě ("na zeleném drně") a připojovali k ní očistnou koupel ve vodním toku. Proti tradiční koupeli na Nový rok má Zelený čtvrtek tu výhodu, že přece jen nemusíte být úplní otužilci, i když zrovna letos ani tohle možná neplatí.

Rituální kontakt s vodou byl symbolickým aktem nového počátku a probíhal i v dalších dnech, zejména na Velký pátek. Poléval se oráč, když vyjížděl na jaře poprvé na pole, poléval se pasák při prvním vyhánění dobytka, polévala se děvečka, když šla poprvé na trávu a podobně. Najděte si něco, co budete o Velkém pátku dělat poprvé, a nechte se předtím polít vodou. Kromě neobvyklého zážitku vás to i otuží a zpevní vaše zdraví, což byl rovněž jeden z významů velikonoční oblévačky.

Také na Velký pátek se lidé v jitřním čase před východem slunce modlili venku v sadu a umývali se v pramenité vodě potoční, říční nebo studniční, aby se ochránili před nemocí a byli zdraví a čerství. Neutírali se, nechávali vodu na sobě uschnout. Velkopáteční voda, kterou ještě nepolíbily první paprsky slunce, prý totiž v sobě skrývá divotvornou moc, plnou hojivé síly.

Na Horňácku a na Těšínsku bylo ještě koncem 19. století zvykem, že lidé vstupovali do vody nazí. V této souvislosti je možná zajímavé zmínit, že ve věřících rodinách na venkově se tradice obřadního velkopátečního umývání dodržovala ještě hluboko do 20. století a na některých místech není zapomenuta dodnes. Ale netěšte se tolik, ať už jste horňáci nebo dolňáci - pokud čtete tento článek, do okna vám svítí slunce a z vás v tuto chvíli nekape voda, pak jste to už v letošním roce stejně prošvihli.

Leda byste stihli ještě Bílou sobotu. Očistné obyčeje totiž nekončily ani s Velkým pátkem, jen se v sobotu přenesly z nočních a časných ranních hodin na klíčový čas velikonoční liturgie, tedy do rozbřesku a do času opětovného zvonění zvonů. V tu chvíli lidé vyšli ven k potoku či ke studni umýt se v čerstvé - nové vodě, aby ze sebe smyli hříchy a byli také čerství a jako znovuzrození.

Kromě vody sloužilo k magickým účelům ještě mléko. Potírání tváře mlékem mělo přispět k tomu, že se z ní ztratí pihy. Na Plzeňsku se navíc myli mlékem pod komínem v černé kuchyni, aby je tilipce neštípaly. Jste-li z Plzeňska, můžete tento zvyk vyzkoušet a referovat, jak se osvědčil. Pokud ovšem víte, co jsou tilipce.

Magická moc vody však nezeslábla ani s Bílou sobotou, naopak, věřilo se, že nová voda po zmrtvýchvstání Ježíše má zvláštní sílu. Obřady s vodou tak pokračovaly i na Boží hod velikonoční. Na Přešticku chasníci na Boží hod brodili koně, aby byli bujní, a na Zábřežsku chodili (dost možná z téhož důvodu) brzy zrána téhož dne polévat dívky.

A abychom na žádný velikonoční den nezapomněli, v průběhu 20. století se tento posledně zmíněný akt, jenž měl původně obřadní a očistný smysl, přenesl do velikonočního pondělka a získal zábavnou funkci.

V pátek nehýbejte se zemí. A neuklízejte

Protože jsme však nyní ještě v čase Velkého pátku, připomeňme si, že jeho prožívání určovala také řada zákazů. Nebojte se, nepůjde o zákazy úplně nepříjemné. Předně šlo o zákaz hýbat se zemí, respektovaný ještě ve 20. století. Co z toho plyne, pokud právě tohoto zákazu nedbáte, můžete zažít na vlastní kůži v Praze, kde byly velkolepé uzavírky a opravy komunikací naplánovány právě do předvelikonočního a velikonočního času. Ale nedovolávejme se v tomto bodě raději tradic, ať opět neslyšíme, že jsme zpovykaní.

Zakázané byly o Velkém pátku i domácí práce, například praní, bělení prádla nebo pečení chleba. Pokud si tedy myslíte, že předjitřní očistnou koupel nahradíte tím, že zapnete pračku, jste na omylu a určitě se vám to nějak nevyplatí. Ke svátečnímu klidu praní nepatří. A nepatří k němu ani půjčky, prodeje, vynášení čehokoli z domu, ba ani rozdávání darů.

V očistných a ochranných praktikách Velkého pátku se dále uplatňuje pašijové pometlo a ještě hlučení jako výrazný magický prostředek k zapuzení škodlivin. A protože naši předci uměli být i trochu škodolibí, platilo pravidlo, že smetí se smetá buď na rozcestí - nebo k sousedům podle parciální magie, že za smetím se odstěhuje i nepříjemný hmyz. Vyzkoušejte to, sousedé to učitě ocení.

Jste z Horňácka a ještě pořád vás mrzí, že jste zmeškali předjitřní ranní koupel, při níž byla šance shlédnout tu půvabnou dívku odnaproti, jak ji Pánbůh stvořil? Tak ještě jedna šance tady je. K Velkému pátku patří i tradice ochrany domu před čarodějnými silami. A to se dělá tak, že se dům třikrát obejde se zapáleným jalovcem, s řetězem, se svazkem ratolestí nebo s kropenkou, aby se uzavřel magický kruh. A co je důležité (a mohlo by vám to pomoci v problému půvabné dívky odnaproti) - tuto ochranu mohou posílit další prostředky, jako je mlčení, chůze pozpátku - a také nahota. Pokud ji tedy dokážete přesvědčit, že když nahá pozadu obejde s řetězem třikrát stavení, ušetří výrazně na pojištění majetku, máte vyhráno. Přejeme hodně úspěchů.

Za zmínku stojí ještě zvyk vyhánění myší z chalupy, za jehož praktikování vám budou opět zejména sousedé obzvláště vděčni. Myši se totiž na Velký pátek vyháněly hlukem, chřestěním klíči, a pokud to nestačilo, pak tlučením paličkou do hmoždíře nebo do pokliček. Pokud necháte tento lidový obyčej praktikovat malé děti, uděláte jim větší radost, než nabídkou Kinder vajíček (na Velký pátek stejně nemáte rozdávat dárky).

Průvody, procesí a velikonoční jízdy

Zatímco výše zmíněné obyčeje byly vesměs soukromého rázu a někdy i docela intimní, jeden zvyk spojený s Velikonocemi naopak svolává lidi k sobě. Jsou to průvody a procesí v jednotlivých dnech, které množstvím účastníků i jejich bohatým vystrojením patřily k nejokázalejším v roce.

Slavnost Vzkříšení se tak až do po poloviny 50. let minulého století připomínala velkým průvodem v podvečer Bílé soboty. Ten vycházel obvykle z farního kostela, u nějž po projití obce také končil, a nechyběli v něm zástupci obce, cechů (aspoň dokud existovaly cechy), řemeslnictva a různých spolků ve stejnokrojích i krojích. Průvod byl příležitostí ukázat se po zimě a půstu v novém oblečení, takže se zejména u žen a dívek stával i jakousi přehlídkou poslední módy.

Na Boží hod za svítání chodila zase procesí, která většinou mířila z obce na ten nejbližší kopec, odkud byl úsvit nejlépe vidět. V lidové tradici je totiž vycházející slunce rána Božího hodu podobenstvím zmrtvýchvstalého Krista. Když se vyhoupne nad obzor, chvěje se, protože se raduje z jeho vzkříšení, a šťastný bude i člověk, který tenhle úkaz uvidí. Procesí tak vycházela ještě za šera před východem, lidé v nich kráčeli za zpěvu velikonočních písní, a když dorazili na vrchol a potěšili se pohledem na vycházející sluneční kruh, zapálili někdy velikonoční oheň, nebo byla přímo na vrcholu odsloužena nedělní pobožnost (to obvykle v případě, že na vrcholu stála nějaká sakrální stavba či náboženský symbol - v takovém případě vedla cesta procesí často kolem Božích muk, tedy čtrnácti zastavení s vyobrazením Kristova utrpení, která jsou dodnes významným prvkem české krajiny).

Součástí oslavy Velikonoc v bývalých Sudetech v severních Čechách, na severní a severovýchodní Moravě a ve Slezsku byly a někde i dodnes jsou také velikonoční jízdy. Šlo o to, že na velikonoční neděli odpoledne všichni muži farnosti, staří i mladí a včetně faráře, objížděli na koních louky a pole a na čtyřech určených místech četl kněz pod širým nebem ze čtyř evangelií (když tedy předtím vyřešil logistický problém, jak dostat na koně čtyři evangelia).

Tyto obřadní jízdy na koních obsahovaly dvě významová sdělení: posláním jezdců bylo jednak šířit zvěst o zmrtvýchvstání Krista, jednak požehnat polím. Jízda tak stmelovala obec v náboženské víře i v příslušnosti k etniku a regionu. Navíc to byla příležitost k předvedení jezdeckého umění. V současnosti se tradice velikonočních jízd dodržuje v Lukavci u Fulneku.

Tolik k Velikonocům, pokud byste si náhodou chtěli vyzkoušet i něco jiného, než klasické barvení vajíček, pečení velikonočního beránka a pondělní pomlázku. Ale ať už se je rozhodnete prožít jakkoli, důležité je, aby vám během nich bylo dobře. A měli jste případně na co hezkého vzpomínat. Užijte si je.