Historie

Není možné ve zbylém území živiti emigranty... Sudetské uprchlíky nikdo nevítal

7. říjen 2018 četba na 11 minut
K ubytování sudetských Čechů posloužila i pevnost Terezín

K ubytování sudetských Čechů posloužila i pevnost Terezín

Foto: ČTK

Okleštěné Československo čelilo záhy po odstoupení Sudet Hitlerovi přílivu uprchlíků z pohraničí, nejen Čechů, ale také Židů. A nezvládalo to právě se ctí. "Není možné ve svém zbylém území živiti emigranty cizích národností a ras," napsal během období takzvané Druhé republiky ve svém memorandu továrník Petr Šlechta z Lomnice nad Popelkou. Charakter dobových diskusí tím celkem vystihl.

FOTOGALERIE

Uprchlíci ze Sudet v informační kanceláři Uprchlíci ze Sudet v informační kanceláři Lidé utíkali jen s nemnoha osobními věcmi

Vyhánění Čechů a Židů z pohraničí začalo hned po podepsání Mnichovské dohody. V první vlně utečenců byli především státní zaměstnanci (finanční stráž, úředníci, pošťáci, policisté), kteří přišli o práci doslova přes noc, protože čelili ze strany Němců největší nenávisti. Odcházeli ale i dělníci, živnostníci, zemědělci a jiní zaměstnanci.

České obyvatelstvo, které v pohraničí zůstalo (asi 319 tisíc Čechů), se ocitlo v postavení národnostní menšiny bez národních práv. Byly zrušeny všechny české politické strany a spolky, jejich majetek propadl ve prospěch Říše. V úředním styku byl zakázán český jazyk, česky se nesmělo mluvit ani na veřejnosti a v dopravních prostředcích. Češi nesměli pracovat ve státní správě, nesměli vykonávat politické funkce, a to ani na obecní úrovni. Postupně byly zrušeny všechny české noviny i české rozhlasové vysílání, nesměly se tisknout české knihy ani promítat české filmy. Dokonce ani čeští ochotníci už nesměli hrát divadlo. Také fotbalová utkání, taneční zábavy, poutě, veřejná procesí i kázání a bohoslužby v češtině byly postupně zakazovány. Skončila většina českých veřejných knihoven, české střední školy byly zavřeny, počet základních škol byl zredukován. Češi měli nevýhodu na trhu práce, drobné české podniky likvidoval hospodářský tlak a český zemědělský majetek byl konfiskován. Místy Češi nadále čelili otevřenému teroru.

"Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní henleinovci uspořádali něco jako malou bartolomějskou noc. Nejen v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců, zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku ´Tschechischer Hund raus …raus!´ vytáhla bratra ven. Henleinovci, tehdy už nacisti, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratra zabít, ale dát Čechům na vědomí, že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada ´nadlidí´ plenila obchod," vzpomínal pro portál Litvínovská historie na události tehdejší doby Jan Moravec z někdejší obce Ledvice u Duchova.

Tisíce lidí na cestě

To vše samozřejmě vyvolávalo tlak na úprk dalších tisíců lidí z pohraničí směrem do vnitrozemí. Je bohužel nutné říci, že jejich absorbování neprobíhalo nijak hladce.

Přestože bylo předmnichovské Československo známé jako tolerantní země, v níž poměrně rychle nacházely útočiště tisíce pronásledovaných, prchajících z nacistického Německa, už tehdy bránilo ve vstupu polským Židům a komunistům, byť byla pomoc uprchlíkům z fašistického Německa součástí jeho zahraniční politiky. Také po zabrání Rakouska Hitlerem zaháněli českoslovenští pohraničníci židovské uprchlíky, snažící se dostat na jižní Moravu, zpátky, zatímco příslušníci české menšiny ve Vídni při vstupu na československé území takové problémy neměli.

Za Druhé republiky pak pod vlivem Německa a také v důsledku mnichovské deziluze českého národa, který hledal viníka za prožité zklamání, antisemitismus doslova eskaloval. A projevilo se to silně i na uprchlické krizi, přestože Židé přicházející z pohraničí byli českoslovenští občané. 

"Reakce na příliv židovských a německých uprchlíků z pohraničí ukazují, že v Československu po mnichovské dohodě převládla úzce pojatá definice uprchlíků: za ty byli považováni především etničtí Češi. Na druhou stranu je ale třeba dodat, že československý přístup vůči židovským uprchlíkům nebyl důsledný a že většina z nich nakonec do vnitrozemí - legálně či ilegálně - přešla. Striktní postoj československých úřadů zmírňovaly zároveň intervence západních států, především Velké Británie," uvádí portál Holocaust.cz.

Československo mělo zpočátku velký zájem, aby se všichni prchající, kterým nehrozilo bezprostřední nebezpečí, vrátili do svých domovů, neboť se počítalo s provedením hlasování v národnostně sporných oblastech. Ministerstvo vnitra vydalo již 23. září oběžník, na jehož základě měly úřady zabraňovat "bezdůvodnému útěku obyvatelstva" z pohraničí. Trpět uprchlíky bylo možné v případě, že utíkali kvůli vážným srážkám nebo ohrožování "ozbrojenými tlupami".

Po mnichovské dohodě pak československé ministerstvo vnitra okamžitě nařídilo co nejrychleji uprchlíky z pohraničí dopravovat zpátky, především do plebiscitního (sporného) území.

V zemi nikoho

V prvních dnech a týdnech po Mnichovu také stanovily československé úřady velmi úzkou definici "přesídlenců", které byly ochotny vpustit přes zřizovanou demarkační čáru. Zabránit chtěly především příchodu Němců a Židů z pohraničí, přičemž právě tyto dvě skupiny také nejčastěji vracely zpět. "Například v Českých Budějovicích, kam se po mnichovské dohodě uchýlilo značné množství uprchlíků, byl 8. října všem německým a židovským uprchlíkům doručen výměr, který jim nařizoval vrátit se během 24 hodin do svých původních domovů," uvádí portál Holocaust.cz

Po takzvané "křišťálové noci", protižidovském pogromu, který se odehrál v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu, Rakousku a v Sudetech a vyvolal novou židovskou uprchlickou vlnu, nařídilo československé ministerstvo vnitra všem podřízeným úřadům, aby přes demarkační čáru nepouštěly Židy, kteří nemají na zmenšeném území Československa domovské právo. Na mnoha místech tak československé orgány židovské uprchlíky opravdu vracely. A protože opětovně vpustit je odmítaly i německé orgány, putovaly skupiny Židů zemí nikoho mezi českými a německými pohraničníky.

"Dne 12. listopadu byla na demarkační čáru u Terezína dopravena pětičlená rodina Josefa Meztgera pocházející původně z Eberfeldu u Kolína nad Rýnem. Metzger se vykázal pro celou rodinou osvědčením o československém občanství a domovským právem ve zmenšeném státním území. Přesto byla celá rodina poslána zpátky - stačilo, že jeho třináctiletá dcera neměla řádný cestovní pas. Po několika hodinách byli však Metzgerovi z německé strany opět vráceni na československé území, a teprve na nařízení ministerstva vnitra vpuštěni do země," popisuje jeden takový příklad portál Holocaust.

Obdobné excesy se odehrávaly i na slovensko-maďarské hranici. Její nové vymezení vídeňskou arbitráží, k němuž došlo 2. listopadu, znamenalo pro Slovensko územní ztráty, jež Slováky ponížily a vyvolaly u nich antisemitskou reakci: slovenské úřady tak vyvezly násilím několik set Židů, většinou bez státní příslušnosti nebo cizí státní příslušnosti, na maďarskou hranici. Protože je maďarské úřady nechtěly přijmout, museli tito lidé několik týdnů v bídných podmínkách "tábořit" v zemi nikoho.

Jako tábor posloužil i Terezín

I přes všechny tyto excesy se celé území zmenšeného státu muselo vyrovnat s velkou uprchlickou vlnou. Podle oficiální statistiky uprchlo z pohraničních oblastí do československého vnitrozemí celkem 171 401 uprchlíků, z toho 141 037 české národnosti, 10 496 Němců a 18 673 Židů. Rozsahem neměla vlna uprchlíků, kterou musela takzvaná Druhá republika absorbovat, v moderních českých dějinách obdoby. 

České země tak byly doslova posety uprchlickými tábory, které nabízely skromné ubytování a základní péči těm, kdo neměli kam jít. Těchto hromadných ubytoven nakonec vzniklo 285, z toho 131 v Čechách a 154 na Moravě. Tábory byly často zřízeny v malých ubytovnách, v hotelích, školách, ale například také v pevnostním městě Terezín, jež později nechvalně proslulo jako židovské ghetto. Jiné pozoruhodné ubytování vzniklo v Ivančicích, kde byl na žádost brněnské židovské obce zřízen pro židovské uprchlíky ze Sudet, Německa a Rakouska sběrný tábor v zadním traktu koželužské továrny.

Desetitisíce uprchlíků vytvářely sociální a zdravotní problém, který bylo potřeba naléhavě řešit. Vláda proto 11. listopadu 1938 rozhodla o zřízení Ústavu pro péči o uprchlíky. Zřízení ústavu bylo zásadním přelomem v uprchlické politice státu. Zatímco za první republiky byla péče o uprchlíky považována za dobrovolnou a privátní záležitost uprchlických výborů, přejal nyní za jejich ubytování, stravování, ošacení a zaměstnání zodpovědnost stát.

Změnu přístupu způsobil pochopitelně fakt, že převážnou část uprchlíků z pohraničí tvořili příslušníci tamější české menšiny. České úřady - stejně jako česká společnost - považovaly za nezbytné je co nejrychleji reintegrovat do společnosti.

To však neplatilo pro uprchlé Němce a Židy. Ti neměli být integrováni, ale naopak se po nich chtělo co nejrychlejší vystěhování do zahraničí. Totéž platilo pro nejméně pět tisíc německých a rakouských uprchlíků, kteří do Československa uprchli před mnichovskou dohodou. Již od svého založení proto měl Ústav pro péči o uprchlíky i vystěhovalecký odbor, který intenzivně spolupracoval s židovskými pomocnými organizacemi a s Palestinským úřadem.

Charakter dobových diskusí dokresluje memorandum textilního továrníka Petra Šlechty z Lomnice nad Popelkou nazvané "Židovská otázka". Autor sice zdůrazňoval, že pronásledování Židů poškozuje československý vývoz (protože okleštěná republika v té době žádala o britsko-francouzskou půjčku a Britové podmiňovali její poskytnutí pozitivním přístupem Československa k německým a židovským uprchlíkům i k vlastnímu židovskému obyvatelstvu), na druhé straně ale prý není možné "ve svém zbylém území živiti emigranty cizích národností a ras". Ti se mají vystěhovat, přičemž polovina jejich majetku by propadla fondu na podporu československého vývozu.

Československo se zkrátka během existence takzvané Druhé republiky definitivně přetvořilo v zemi, která "produkovala" židovské uprchlíky. Ale to už byl zase další příběh.