Historie

Únor 1948: Nevydařená demise a cesta k monopolu moci

25. únor 2018 četba na 11 minut
únorový komunistický převrat

únorový komunistický převrat

Foto: ČTK

Dva štamgasti a hostinský z Vraňan na Mělnicku si v lednu 1948 pustili pusu na špacír asi příliš. Ve vášnivé hospodské debatě se dost nelichotivě vyjádřili o tehdejším komunistickém ministru zemědělství Júliu Ďurišovi a odborovém předákovi a později prezidentovi Antonínu Zápotockém. Jakýsi udavač neváhal a utíkal o tom vyprávět na úřady, takže rada okresního národního výboru, kde měli většinu komunisté, diskutérům vyměřila pokutu tisíc korun za štvavé řeči. To byla skoro třetina tehdejší průměrné mzdy. A aby měli o čem přemýšlet, zástupci lidu poslali trojici ještě na tři dny do žaláře.

Neznámý udavač si vzal zřejmě k srdci výzvu, kterou nechal v novinách vytisknout předseda mělnického okresního výboru Bedřich Šťastný: „Žádáme všechny řádné občany, aby bedlivě sledovali našeptávače a pokoutní pomlouvače a oznamovali nám je.“

Komunistický předseda a později poslanec Šťastný měl přezdívku Hrozný. Nebylo to pro nic za nic. Jeho zlovolné jednání způsobilo mnoha lidem velká neštěstí, když vyrážel s bojůvkou dělníků z místních továren šikanovat sedláky a továrníky v okolí. Podobně se komunisté chovali po celé republice a tyto události předznamenávaly blížící se konečný střet mezi nimi a demokraty, který byl završen 25. února 1948 nastolením mocenského monopolu jediné strany.

Ovládnutí arény

Z dnešního pohledu se Čechoslováci vzdali svobody poměrně rychle. Trvalo to jen tři roky. Na druhou stranu je nutné podotknout, že komunisté s podporou Moskvy na tom pracovali velmi usilovně. Už výsledek voleb v květnu 1946 znamenal pro demokraty hořké zklamání a v některých pozorovatelích vyvolal dokonce úžas. „Nemohl jsem poznat český lid, ale nutno se spřátelit se skutečností a nebrat ji tragicky,“ zaznamenal slova prezidenta Edvarda Beneše předválečný agrárník a poválečný národní socialista Ladislav Feierabend ve své knize Politické vzpomínky.

Vždyť komunisté porazili konkurenci rozdílem třídy. V českých zemích získali 40,17 procenta hlasů a v samotných Čechách dokonce 43,25 procenta. Druzí národní socialisté se mohli pochlubit jen s 23,66 procenta hlasů v českých zemích. Byly to svobodné volby, ale Sověti chtěli víc a začali pomalu utahovat šrouby. Projevilo se to odmítnutím Marshallova plánu v létě 1947. Tehdy asi 80 procent československého exportu mířilo do západní Evropy a stát nutně potřeboval devizy na investice a na nákup surovin. Marshallův plán k těmto prostředkům umožňoval přístup.

FOTOGALERIE

únorový komunistický převrat únorový komunistický převrat Klement Gottwald

I když se plán komunistům příliš nelíbil, protože ve vnitropolitickém boji nahrával do karet demokratickým stranám, uvědomovali si jeho nesporné výhody. Navíc nebylo v jejich zájmu snižování životní úrovně, neboť především oni odpovídali za československé hospodářství. Pak ale přišlo pozvání do Moskvy a československé vedení potupně podlehlo nátlaku Sovětů a Marshallův plán odmítlo.

„Příteli, už jsme jen vazalové! A co je nejsmutnější, tu špinavou práci dělají lidé naší krve. Komunisté nemají ani za mák národní hrdosti. Jsou to otroci Moskvy a ze svého otroctví se radují,“ řekl údajně ministru zahraničního obchodu Hubertu Ripkovi po návratu z Moskvy ministr zahraničí Jan Masaryk.

Zneužití bezpečnosti

Jenomže ještě přituhovalo. Komunisté přenesli boj o moc i mimo parlamentní kolbiště. V září 1947 obdrželi tři ministři vlády – dva národní socialisté a nestraník Jan Masaryk – balíčky s „pekelnými stroji“. V listopadu téhož roku pak komunistický ministr vnitra Václav Nosek oznámil odhalení špionážní skupiny na Mostecku, která byla dávána do souvislosti s národními socialisty. Další spiknutí namířené proti lidově-demokratickému zřízení se mělo odehrávat na Slovensku.

Za spiknutím měla stát Demokratická strana, které ve volbách v roce 1946 získala na Slovensku přes 60 procent hlasů a drtivě tak porazila místní komunisty. Nikoho už asi nepřekvapí, že strůjci těchto afér, jak ukázala vyšetřování, byli sami komunisté, kteří chystali politické procesy. Co bylo ovšem horší, do některých případů byly aktivně zapojeny bezpečnostní složky státu, které komunisté postupně ovládli.

Krize vlády

„Na generálním ředitelství bezpečnosti bylo devět důstojníků ze třinácti v komunistické straně. V centrále politické policie byla všechna tři velitelská místa v rukou komunistů. Ve zpravodajských službách byli komunisté ve většině i mezi nižšími šaržemi. Na pražském okresním velitelství SNB byli čtyři z pěti vyšších důstojníků členy komunistické strany. Ze 17 mimopražských velitelů SNB v Čechách bylo 12 komunistů. Z celkového počtu 70 vyšších důstojníků SNB bylo asi 60 členů komunistické strany,“ přiblížil Ripka ve své knize Únorová tragédie.

Když 13. února tato čísla přednesl národněsocialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina (mimochodem jeden z adresátů „pekelného stroje“) na schůzi vlády, žádal ustanovení komise, která by vyšetřila všechny stížnosti na postupy ministerstva vnitra a jeho orgánů. Do toho Drtina dostal zprávu od poslance Oty Hory, že zemský velitel SNB vydal rozkaz vyměnit osm nekomunistických divizních komisařů pražské policie za spolehlivé komunisty. To nebylo jen tak. Hora vysvětlil, že jedině divizní komisaři měli právo přidělovat policejním agentům zbraně a munici. „Tato zpráva zapůsobila jako bomba. Zcela to postačilo, aby všichni demokratičtí ministři pochopili, že nesmějí ztratit ani vteřinu…“ vzpomínal Ripka.

Události nabraly rychlý spád. Národní socialisté začali zvyšovat sázky, když tři dny po schůzi vlády schválili Ripkův návrh na případnou demisi, jestliže by komunisté nesplnili usnesení vlády ohledně bezpečnosti. Smyslem demise byl pád vlády a vypsání předčasných voleb, po nichž se počítalo s oslabením KSČ ve vládě nové, protože podle různých průzkumů ztrácela na popularitě. Kabinet by padl, jestliže by demisi podala nadpoloviční část ministrů. Jenomže demokraté se přepočítali a navíc by jim komunisté nesměli koukat do karet.

Demisi ministři demokratických stran podali 20. února. Nepřipojili se však dva sociální demokraté a Jan Masaryk. Z 26 ministrů jich demisi podalo pouhých 12 a bylo zaděláno na malér. Komunisté byli připraveni. Klement Gottwald později řekl, že se modlil, aby je ta „hloupost s demisí“ neopustila. „Představa, že KSČ se v rozvíjejícím zápase bude omezovat na parlamentní formy boje, byla neuvěřitelnou zaslepeností. Řadový pozorovatel stěží mohl pochopit, že by něco podobného mohli předpokládat politikové. Pro muže z lidu bylo tehdy naprosto zřejmé, že vzdát se ministerské funkce znamená prohru!“ zhodnotil tehdejší situaci historik Karel Kaplan v knize Pravda o Československu 1945–1948.

Puč

Gottwald vládu nerozpustil, takže ministři demokratických stran teď upnuli veškeré své naděje na vážně nemocného prezidenta Edvarda Beneše a doufali, že ten jejich demisi nepřijme. To už ale do Prahy mířily pohotovostní jednotky SNB, které do hlavního města dorazily 23. února. Ministerstvo vnitra zastavilo pohyb na hranicích s Rakouskem a americkou okupační zónou v Německu. Ještě téhož dne byly vyzbrojeny Lidové milice sestavené ze členů KSČ. Do Prahy byly z různých míst dovezeny zbraně, přičemž v Bratislavě byly Lidové milice vyzbrojeny přímo z armádních skladů.

V ten samý den ministerstvo vnitra zakázalo veřejné projevy stran, jejichž ministři podali demisi. Byli zatčeni krajští sekretáři národně socialistické strany a redaktoři jejího krajského tisku. K Pražskému hradu vyrazil průvod studentů, jejichž pětičlenná delegace pak Benešovi tlumočila přání, aby demisi nepřijímal. „Za svobodou půjdem dále, i když budeme v kriminále. Nebojte se, Pražáci, na pomoc jdou študáci,“ provolávali například studenti. Na to komunisté reagovali dost nevraživě, protože druhý den ÚV KSČ udělil důtku pražskému sekretariátu KSČ, že studentským demonstracím nezabránil.

24. února proběhla v celém Československu hodinová manifestační stávka a rozjela se vlna čistek. Začaly už pracovat akční výbory, které přebíraly agendu národních výborů a které byly pod kontrolou komunistů. V Litoměřicích, Plzni, Olomouci, Českém Těšíně, Brně, České Lípě, Jičíně, Mladé Boleslavi, Ostravě a v Praze bezpečnost zabavovala časopisy a noviny stran, jejichž ministři byli v demisi. Komunisté již svoji šanci nepustili. Demokratické strany postupně ztratily možnost události jakkoliv ovlivňovat a stále více doufaly v to, že Beneš demisi jejich ministrů nepřijme. Ještě 25. února telefonoval Ripka na Hrad a od prezidentových tajemníků dostal uklidňující zprávy.

Ve 13 hodin ale přišla studená sprcha. Rozhlas oznámil, že prezident demisi přijal, a Gottwald tuto informaci oznámil na manifestaci na Václavském náměstí, kam byla svolána pro případ, že by Beneš neustoupil. „Byli jsme zdrceni. Nikdo z nás nemohl pochopit, co způsobilo tak náhlou změnu v prezidentově stanovisku,“ vzpomínal Ripka. Během několika dnů tak byla v Československu znovu nastolena diktatura. Rozjela se třetí pozemková reforma a znárodňování soukromých podniků. KSČ se sloučila se sociální demokracií a komunisté určovali, koho do strany přijmou. 9. května byla přijata nová ústava a na konci května se konaly volby. Voliči měli možnost zvolit mezi jednotnou kandidátkou a bílými lístky. Pro jednotnou kandidátku prý hlasovalo 90 procent voličů.

Během února a března bylo ze svých míst vyhozeno 26 tisíc lidí. Z vysokých škol byli vyloučeni ti, kteří pracovali v potlačených stranách. Na tisíc lidí odešlo do emigrace, mezi nimi řada politiků, novinářů, vědců a dalších významných lidí. Během deseti let byl tak národ znovu oslaben masovou politickou emigrací.

Co bylo špatně?

Nemálo lidí si klade otázku, zda by demokraté svůj zápas vyhráli, pokud by demisi nepodali. Naposled se poměrně nelichotivě o těchto ministrech vyjádřil prezident Miloš Zeman, podle něhož tehdy mohla být řešením „finlandizace“ Československa, tedy neutralita pod dohledem Sovětského svazu.  Jenomže právě ve Finsku neměli Sověti po zimní válce z roku 1939 oporu ani v místních komunistech. Naopak českoslovenští komunisté dostávali z Moskvy instrukce, které bez remcání plnili.

Strany, jejichž ministři podali demisi, neměly podle historika Karla Kaplana zřejmě svůj krok důsledně promyšlený. „Příliš věřili ve své vítězství, nevypracovali jinou variantu, zejména pro případ neúspěchu,“ uvedl ve své knize Protistátní bezpečnost. Uvažovali v rámci parlamentní demokracie, podali demisi, aniž by si zajistili pád vlády a bez mobilizace svých příznivců na svou podporu. Byli pasivní. „Druhý den po demisi tři strany zmizely z politické scény,“ dodal historik.