„Budu pracovat ne na sto, ale tisíc procent. Aby za mnou něco zůstalo," znělo krédo prezidenta, jehož pád započal 17. června 1972, kdy se – s jeho vědomím – vloupala pětice bývalých agentů CIA do budovy Watergate v centru Washingtonu.

Oč tam šlo? Atraktivní obraz přiblížili Robert Redford a Dustin Hoffman, hrdinové filmu Všichni prezidentovi muži (1976), kde coby představitelé skutečné dvojice novinářů přiblížili aféru, která začala celkem nevinným zadržením oné pětice. Ta se po zásahu policie, již přivolal náhodný pozorovatel blikání baterek ve Watergate, tvářila jako obyčejni zlodějíčci.

Richard Nixon se zatím neznepokojoval. Kdyby tak věděl, co za několik měsíců odhalí pásky s nahrávkami z jeho pracovny v Bélém domě... "Ta partička instalatérů se nechala chytnout? Amatéři..." vyjde najevo na republikána, který se v roce 1959 utkal v památné těsné bitvě s J. F. Kennedym a do Bílého domu konečně nastoupil v roce 1969.

Nixon bažil po znovuzvolení, v létě 1972 rozjel kampaň, která se ukáže epochálně úspěšnou. V listopadu porazí svého demokratického soka George McGoverna poměrem 520:17 volitelů (nedávné klání Trump - Clintonová dopadlo 304:227).

Novináři Carl Bernstein (Dustin Hofmann) a Bob Woodward (Robert Redford) z deníku Washington Post již v této době fascinovaně zrpacovávají okolnosti vloupání do Watergate. Jsou sice profesionálové, ale bez pomoci shůry by se z nich nikdy nestala novinářská esa, která vejdou do učebnic.

Deep Throat, neboli Hluboké hrdlo, tak se jmenoval slavný pornofilm z léta 1972. A stejně si říkal i zdroj informací, kterých se dvojice chytala a díky nimž prostupovala do hloubi případu. Pan Deep Throat měl jedinou podmínku, novináři nesmí odhalit jeho totožnost. Tak se i stane – až v roce 2005 se dozvíme, že oním zdrojem byl zástupce ředitele FBI Mark Felt, který se – nedlouho před svým skonem – přiznal na stránkách časopisu Vanity Fair.

Se začátkem roku 1973 počal bezstarostný Nixon nervóznět, na spadnutí je jeho výrok „Budu pracovat ne na sto, ale tisíc procent". V březnu totiž povolí nervy jednomu z pětice „lupičů" ve Watergate, Jamesi W. McCordovi. Před vrchním soudem ve Washingtonu přednesl své doznání: „Úkoloval mě bývalý generální prokurátor a šéf Výboru pro znovuzvolení prezicneta Richarda Nixona, pan John N. Mitchell."

McCord podlehl sérii článků z Washington Post, které doložily šek na 25 tisíc dolarů vypsaný v srpnu 1972 právě Mitchellem, blízkým přítelem prezidenta Nixona.

Nixonův čas se krátí, nitky aféry Watergate se postupně proplétají do výhružné smyčky. Prezident se navenek brání, články ve Washingtonu Post komentuje jako jalové vyplody pisálků, v podvědomí to v něm ale pracuje. A skutečně se činí na tisíc procent. Svého ministra zahraničí Henryho Kissingera pověřuje, aby vypracoval plán na opuštění Vietnamské války, v USA tolik nepopulární.

Souběžně je Nixon v čilém kontaktu se dvěma mocnosti, s nimiž se od roku 1945 oficiálně nemluvilo – hlavu SSSR Brežněva navštěvuje v Kremlu, vzájemné sympatie vedou k uzavření dohody SALT I o snížení počtu strategických atomových zbraní.

Přátelské vztahy klapnou i s čínským kormidelníkem Mao Ce-tungem, kterému – návazně na bilaterální smlouvu o přátelství a spolupráci – podpořil politiku jedné Číny, jinými slovy: Tchaj Wan, od konce války reprezentující Čínu v OSN, nahradila Čínská lidová republika.

Nixonovým skutečným majstštykem ovšem bude jeho turné po Blízkém východě na přelomu let 1973 a 1974, kdy hasí velký globální problém – ropný šok vyvolaný embargem na vývoz ropy, vyhlášený Organizací zemí vyvážejících ropu (OPEC) 16. října 1973. Západní svět je ze dne na den an suchu, nedostává se pohonných hmot, jejichž cena skáče nahoru víc než pětinásobně.

Zatímco Nixon jedná s arabskými šejky, saúdským prezidentem Fajsalem, iráckým pretidentem Ahmad Hasan al-Bakrem či libyjským plukovníkem Muammarem Kadáfím o pootočení kohoutků s ropou, ve Washingtonu poprvé zazní slovo impeachment. V březnu 1974, po podmínečném odsouzení „lupičů" z Watergate, už v Nixonovi muselo skutečně hrknout: ve verdiktu soudu byl – mimo zápis - uveden jako spoluviník spiknutí.

14. dubna se Nixon vrací z Arábie do Washingtonu; zbývají mu poslední čtyři měsíce v úřadu a příslib doživotní ostudy.

V červenci 1974, po dodání dalších nahrávek za pomoci Deep Throata, zasedá Nejvyšší soud USA. Věc: Stát versus Nixon. Kauza: Maření vyšetrřování, zneužití pravomoci a opovrhování Kongresem USA. Možný trest: impeachment, neboli odvolání prezidenta Spojených států.

Z procesu je senzace, na které se přiživí i Československá televize. Ta v publicistickém miniseriálu Aféra Watergate referuje o trapných praktikách zkrachovalého prezidenta USA i štěstí "Tábora míru" kterého se ropný šok nedotkl.

Nixon je v kleštích. Ale impeachment, kterému bude po něm jednou čelit Bill Clinton (Kauza Lewinská v letech 1996-1998), může stále ještě ustát. 5. srpna však Deepthroat a následně Washington Post přijdou s nahrávkou, na níž Nixon hovoří o plánu na zametení aféry Weatergate pod koberec, k čemuž mají hodlal využít aktivní agenty CIA.

To už je příliš silná káva, Nixon to dobře chápe. Nečeká na výsledek impeachmentu a navečer 8. srpna 1974, s účinností k následujícímu dni, odstupuje z funkce. Stahuje se do ústraní svého ranče v Kalifornii.

Zmizí se z veřejného života, nedává rozhovory, nekomunikuje. A přece o sobě dá vědět. V květnu 1977, snad pro "abstinenční příznaky" mediálního ticha, kývne na sérii rozhovorů s britským bavičem Davidem Frostem. Tato televizní událost z roku 1977 je docela zdařile ztvárněna ve snímku Duel Frost/Nixon.

Exprezident svého protějška podcenil, nepochyboval, že jej utluče argumenty a sotva pustí ke slovu.

Výsledek? Triumf perfektně připravenéhoa bystrého Frosta, završený Nixonovým srdceryvným: "Ano, lituji toho, že jsem svolil s odposlechy v komplexu Watergate, ano, nezachoval jsem se správně." Nixon padl na kolena a definitvně se odřízl od veřejného života. Do smrti v roce 1994 trpěl těžkými endogenními depresemi.