Andrej Babiš se dnes stylizuje do role novodobého Tomáše Bati, který dává tisícům lidí práci, neulévá peníze do daňových rájů – zkrátka vzor podnikatele. Jenže ještě před pár lety (když se mimo jiné také zaklínal, že do politiky nikdy nepůjde), byl Babiš na slovo podnikatel přímo alergický. „Nejsem žádný podnikatel – ale obchodník! Umím nakupovat firmy," zdůrazňoval. K image politika se ovšem mnohem lépe hodí ona baťovská tvář, pověst člověka, který z jedné dílny postupně vybuduje prosperující velkofirmu.

Z pohledu Babiše – politika si zaslouží jeho byznysová aktivita dvě poznámky: už prokázal, že má hodně ostré lokty a umí protivníky položit na lopatky. Ale zatím není jasné, jak umí spolupracovat, zda se z něj vůbec může stát týmový hráč.

Too big to fail?

Vstup do politiky je pro miliardáře zároveň – aspoň dílčím – uzavřením více než dvacetileté etapy, během níž svůj kolos vybudoval. Je dnešní Agrofert zdravou společností, široce rozkročenou a neotřesitelnou v základech, která bude dál zdárně mohutnět? Nebo si Babiš nakonec uvázal na krk obtížně ovladatelný kolos, který má lepší roky za sebou a jehož majitel si právě proto jde vylepšit hospodářský výsledek do politiky?

Zrcadlo, které v současnosti největší soukromé české skupině nastavují banky, ukazuje úspěšnou a stabilní firmu. Jinak by jí opatrní bankéři ochotně nepůjčovali obrovské sumy – konkrétně (k roku 2012) už přes 23 miliard korun. Samozřejmě – je také pravda, že tak velký podnik už je „too big to fail" a je v zájmu bankéřů velkofirmu podržet, i kdyby se ocitla v potížích. Platí i to, že úvěry pro zemědělské, potravinářské či chemické firmy považují banky obecně většinou za málo rizikové – jde o obory, které nemívají oslnivé výsledky (zvláště agropotravinářství), zato vykazují stabilitu.

Faktem je, že zlí jazykové hovořili o přefouknuté bublině Agrofertu a jeho údajném přeúvěrování už před třemi, pěti lety – ale nic špatného se holdingu od té doby nestalo, naopak osvědčil další akviziční apetit. Jako celek se drží především díky solidaritě mezi jednotlivými členy. Co se ovšem odehrává v jeho kuchyni při takzvané konsolidaci, ví jen pár nejzasvěcenějších.

Ostatní mohou sledovat globální výsledky, které zachycují rostoucí tržby a už pomaleji rostoucí zisky. Za rok 2012 výdělek dokonce poklesl – a hned o 2,7 miliardy na šest miliard.

Téměř miliardu přitom Agrofert dostal na dotacích. Loňské výsledky zatím nejsou. Průběžné komentáře během roku ale optimismem neoplývaly. „Dolů jde chemie, potravinářství je průšvih. Chov prasat, drůbeže, býků, pekárny, produkce vajec, to jsou ztrátové záležitosti," stěžoval si sám Babiš na konci května. Vyčíslil, že zisk Agrofertu za první čtyři letošní měsíce klesl o 30 procent.

Na chemickém základu

Oporou, s níž dosavadní úspěch Agrofertu stojí a padá, jsou chemičky. Na těchto fabrikách vybudovaných za socialismu Babišův zázrak vyrostl. Chemie stále zůstává tím nejcennějším v celé skupině, ač celkově si pohoršuje. Chemičky fungují ve víceméně monopolním prostředí, a v tom se Babišův konglomerát pohybovat umí.

Horší je to v přirozené konkurenci, se kterou se o své místo na slunci musí prát masokombináty a pekárny. Potravinářské podniky jsou ukázkou, že v reálném byznysu to mogulovi skřípe a díry musí zalepovat právě výdělečná chemie.
Ztrátovým evergreenem ve skupině jsou Kostelecké uzeniny, kde se šéfové i nižší manažeři mění za rychlého pochodu. Nedostatek kvalitních lidí je dlouhodobě slabým místem Agrofertu.

Když zaměstnanci mluví o firmě, říkají sice často „my ve skupině" – ale to ještě neznamená, že jsou jí všichni oddaní. Jako třeba Simona Sokolová, členka představenstva Agrofertu a šéfka mlékárny Olma, která v médiích vystupuje coby zachránkyně problémových podniků. Z Olmy předloni vykřesala historicky rekordní zisk. Mlékárně Hlinsko naopak kontrola Agrofertu nesvědčí. Když ji vlastnil zkušený mlékař Milan Domáček, bývala zisková.

Jakmile vplula do skupiny, potopila se do více než 22milionového minusu. Jedním z posledních úlovků Agrofertu je pekárna v Bratislavě, která do loňska patřila spolu s pekárnou Peza v Žilině do skupiny United Bakeries. V době, kdy se již Babiš etabloval jako politik, dostal se k bratislavské pekárně přes firmu Majetky s. r. o., jak napsal týdeník Euro. Obešel tím slovenský protimonopolní úřad, u něhož předtím narazil, když chtěl ovládnout celý United Bakeries bratří Paříků.

Ve hře je ještě žilinská Peza, do níž Agrofert – podobně jako v Bratislavě – údajně míří přes právnickou firmu. Oficiálně vlastní Pezu od loňského září dva mladí advokáti Tomáš Šimonovič a Martin Vasil prostřednictvím firmy Arfors, kterou krátce předtím založili.

Podle informací týdeníku Dotyk si majitel Agrofertu žilinskou pekárnu „předplatil": v bance složil peníze, díky nimž advokáti získali úvěr na nákup ztrátové Pezy. Agrofert se k této věci do redakční uzávěrky nevyjádřil. Konkrétnější nebyl ani bývalý spolumajitel Pezy Marko Pařík. „Prodejem pekárny pro mě vše skončilo. Nezajímá mě, kdo ji nakonec bude mít," uvedl pouze. Ač si Andrej Babiš podepsal výpověď z firmy, jeho kolos bude díky nákupům dalších firem bobtnat dál. Podívejte se do galerie, v níž představujeme perly i propadáky současného Agrofertu.

Příslušníci rodiny Agrofert

Skupina Agrofert čítá i přes neustálé fúze na dvě stovky firem. Některé z nich jsou finanční ozdobou impéria či spolehlivým nositelem každoročních zisků. Jiné na svou chvíli teprve čekají, další se dlouhodobě topí v prodělcích. Výběr, který připravil týdeník Dotyk, ilustruje, jak pestrá je rodina Agrofertu.