Historie

Odvážný farář Štverák zažil brutální výslechy gestapa i StB. Nikdy nepromluvil

5. březen 2019 četba na 25 minut
František Štverák

František Štverák

Foto: Paměť národa

Český katolický duchovní František Štverák se aktivně zúčastnil odboje proti nacistickému okupačnímu režimu a po komunistickém převratu v roce 1948 se stejně nekompromisně stavěl proti omezování práv katolické církve. Prošel několika německými koncentračními tábory i komunistickými věznicemi. Byl to kněz. Ale také český voják, který se odmítl ohnout před okupanty. Od jeho narození uplynulo 110 let.

FOTOGALERIE

František Štverák Vikář František Štverák při polní mši Vikář František Štverák (druhý zleva ve spodní řadě) v táboře Hájek

V polovině března roku 1939 se do okleštěné druhé republiky valí ze všech stran německá armáda. František Štverák, český farář z farnosti kostela svaté Ludmily ve Chvalech u Prahy - a současně vojenský kaplan a podporučík duchovní služby československé armády - má v té chvíli jasno. Proti zlu je třeba bojovat. A on bojovat bude. 

Ještě během března se na výzvu nadporučíka Vojtěcha Trupovského zapojí spolu s doktorem Václavem Cacákem do ilegální skupiny "Irča" pod velením podplukovníka Jana Lexy. A už v květnu téhož roku pomáhá "pašovat" bývalé důstojníky československé armády do Polska, aby se dostali k formujícímu se zahraničnímu vojsku. Když po cestě uvidí mezi Kostelcem nad Labem a Brandýsem nové telefonní spojení okupantů, sloužící jednotkám SS, spolu s Cacákem ho na několika místech přestřihne.

V červenci na něj čeká ještě náročnější akce. Spolu s Trupovským i Cacákem musí za bílého dne odvézt z úkrytu v Univerzitní knihovně na pražském Starém Městě zbraně národní gardy, aby nepadly do rukou okupantů. Na svou faru doveze na čtyřicet pušek a bedny s náboji. Aby toho nebylo málo, získají odbojáři ještě těžký kulomet z Myškovic u Brandýsa nad Labem.

Jeho spolubojovník Václav Cacák všechny zbraně ve farní stodole nakonzervuje a v dalších dnech je poschovávají u známých legionářů. V květnových dnech pětačtyřicátého roku z nich pak budou pálit pražští povstalci. Štverák ale ještě netuší, co všechno ho ještě čeká…

V boji proti nacistům

Přestože odbojovou činnost navenek lépe maskuje nenápadný a "loajální" postoj, Štverák odmítne zapírat sám sebe a jedná svobodně i jako sloužící katolický kněz. Takže ignoruje úřední nařízení, že 29. září 1939 mají všechny kostelní zvony vyzvánět "na oslavu" dobytí Varšavy. Zatímco všude po Praze hlaholí z věží, svatá Ludmila ve Chvalech mlčí. Místní Němec to faráři v kostele připomene a Štverák mu přímo z kazatelny frajersky odsekne: "Žádný rozkaz jsem z Říma nedostal a zdejší rozkazy nerespektuji!"

Ještě téhož večera si pro něj přijde gestapo. Noc stráví v Petschkově paláci, ale tentokrát ještě vyvázne, dostane pouze výstrahu a desetitisícovou pokutu. Ani jeden z těchto trestů na něj ovšem neúčinkuje tak, jak by si nacistická moc představovala.

Začne se podílet na šíření ilegálního časopisu V boj, které řídí česká novinářka a odbojářka Inka Bernášková (ta se později stane první Češkou odsouzenou nacistickým německým soudem k trestu smrti a popravenou v srpnu 1942 gilotinou - ještě předtím ale díky své odvaze při výsleších řadu odbojářů zachrání).

Ve své farnosti Štverák ukryje za pomoci Trupovského cyklostyl, na kterém se časopis tiskne, do časopisu sám napíše dva články, ale především ho kolportuje mezi lidi, jimž věří, a to nejen ve své farnosti, ale i v dalších. Kromě toho se snaží sehnat peníze na nákup dalšího papíru - a také dvou lehkých kulometů, o což ho požádal Vojtěch Trupovský. Protože Štverák kvůli vysoké pokutě od gestapa tolik nemá, vypomůže opět věrný přítel Václav Cacák a koupí kulomety za své. Ukryjí je už osvědčenou cestou.

V dubnu 1940 má jako katolický kněz složit protektorátní slib. Ani tady se jeho nezkrotná povaha nepodvolí. Úřední text z větší části přeškrtá a podepíše jedinou větu: "Slibuji, že budu své kněžské a české povinnosti svědomitě zastávati." Rukou pak ještě připíše: "Jinak podepsati nemohu."

Dvaadvacátého května 1940 je zatčen podruhé. Zřejmě to způsobila neopatrnost nadporučíka Trupovského, který se do telefonu při použití hesla "Irča" zmínil o tom, že "chvalský farář je pašák, jablka dobře rozvezl a jeho auto je i nadále připraveno k použití". Telefon byl odposloucháván, což si osoba, která hovor přijala, uvědomila, a poslala kurýra, aby Štveráka varoval. To sice kurýr stihl (Štverák díky tomu dokázal dostat ze svého bytu část odbojových peněz, které ukryl u úřednice Markové), pak už ale vtrhlo do dveří gestapo: "Zatýkáme vás pro velezrádné rejdy. Pojďte s námi." 

Věděl, nepověděl

Po zatčení projde kněz neuvěřitelně krutým měsíčním martyriem šestnácti brutálních výslechů, spojených s opakovaným surovým bitím i opakovaným několikadenním zavíráním do temnice. Třikrát je zmlácen tak strašně, že uvažuje o sebevraždě, ale nikdy nepromluví. 

Jedenadvacátého června dostane po výslechu nabídku. Má podepsat prohlášení: "Farář Štverák opravdu není ničím vinen, věc jest zamotaná, on nikdy žádné vlastizrádné rejdy nečinil. Jest mu známo, že nekalé živly spodiny se snaží různými rejdy říši poškozovat, on však nikdy nic takového nečinil."

Zmlácený a vyčerpaný odbojář se znovu vzepře. Podpis odmítne s tím, že o žádných rejdech spodiny nic neví. Nakonec se uvolí signovat jediný protokol, a to ještě s výhradou: mezi podklady proti Štverákovi je i dopis, jímž farář odpověděl stranickým orgánům NSDAP na výzvu, aby alespoň jednou měsíčně sloužil mši v němčině - na což reagoval vpravdě štverákovsky: napsal, že mu jeho Němci ve farnosti po tři roky rozuměli, proto předpokládá, že mu budou rozumět i nadále, a požadavek odmítl. Když chce gestapo po jeho zatčení, aby verifikoval svůj podpis, prohlásí, že to asi podepsal, ale jistý si není, protože napodobit cizí rukopis není tak těžké, za což ho Němci tvrdě zfackují. Po měsíci mučení pak kněz v protokolu potvrdí, že podpis v dopisu je "pravděpodobně" jeho.

Ani po dalším měsíci se vyšetřovatelům nepodaří z nezdolného Štveráka nic víc dostat. Nezískají tak dostatek důkazů na to, aby ho poslali před soud. Pustit na svobodu ho ale také nechtějí - velmi správně tuší, že mají před sebou tvrdého protivníka. Nakonec tedy padne rozhodnutí uvalit na kněze takzvanou ochrannou vazbu, a v koncentračním táboře ho následně zlikvidovat.

"Ten trest dejte mně!"

Dvaadvacátého července je Štverák zařazen do transportu směřujícího do Malé pevnosti Terezín, kde stráví tři týdny, následuje krátký pobyt v drážďanské věznici a 22. srpna, tři měsíce po jeho zatčení, se před ním kolem druhé odpoledne otevřou brány koncentračního tábora Dachau.

Jako politický vězeň vyfasuje Štverák mundúr označený červeným trojúhelníkem a navrch černým kolečkem, které ho řadí do kárné roty, kam jsou posíláni především kněží. Zde věznění nesmí s nikým mluvit, nesmí mít peníze, za každý "prohřešek" následují tresty - snížení přídělů jídla, 25 ran býkovcem na zadnici, pověšení na hodinu za svázané ruce, zavření do betonové temnice.

"Vy jste svině, které lidská společnost vyloučila a dala za dráty, aby tu většina z vás pošla, menšina aby se vrátila a ještě dlouho odprošovala za zločiny proti společnosti spáchané," poučí je velitel tábora Egon Zill.

Štverák vidí kolem sebe utrpení svých spoluvězňů, a přestože se jeho nezkrotná a nezdolná povaha nadále neláme, něco se na ní mění. Voják ustupuje do pozadí a na světlo vystupuje kněz.

Stane se to šest dní po jeho příjezdu do Dachau. Šedesátiletý polský kněz Šošin (podle některých pramenů Sosin) má být potrestán pětadvaceti ranami býkovcem za špatně vyčištěnou kovovou jídelní misku. Štverák vidí, že takový trest nemá šanci přežít. A jedná.

"Když jsem viděl stařečka Šošina, kterak ho vlekou k výplatě, bylo mi ho strašně líto. Vím, že živ již nesejde. Vybíhám z řady a volám, že miska je moje a že já mám dostat 25, nikoliv Šošin. Velitel světnice protestuje, ale já
se znovu ohražuji a žádám, abych dostal 25 já. ´Also komm her du Barmherziger Bruder.´ (´Tak sem tedy pojď, ty milosrdný bratře.´), zaznělo z úst Es-mana, a tak jsem dostal poprvé výplatu, na kterou do smrti nezapomenu," napsal po válce Štverák v nevydaném rukopisu My a smrt. 

A znovu popuzdí uzdu svému frajerství - zařekne se, že nevydá při výprasku ani hlásku, a také to dodrží. Možná právě kvůli tomu mu večer kápo sdělí: "Ráno tě zabiju, svině." Od té chvíle ví, že jeho jediná šance na přežití je z Dachau uniknout.

Jak přežít vlastní smrt

Druhý den mu skutečně pomůže osud. Z Dachau se chystá k odjezdu transport do koncentračního tábora Sachsenhausen a přednostně jsou do něj zařazováni vězni z kárné roty. Také Štverák se do něj přes svůj zubožený stav dostane, díky čemuž je spolu s ostatními vybranými přeřazen na jiný blok. Třicátého srpna transport odjíždí a 2. září doráží na místo.

Přestože jednomu nebezpečí unikl, čelí okamžitě jinému. V Sachsenhausenu panuje ještě tvrdší režim než v Dachau. Farář dře v kamenolomu u železných vozů vozících kámen, u každého vozu pracují čtyři, musí ho naložit, odvézt asi 1200 metrů, vyložit, to všechno asi čtrnáctkrát denně. Desátého listopadu se Štverák hroutí, za což musí stát bez jídla v horečce až do večera v pozoru. Táž situace se opakuje i další den a 12. listopadu ho před odchodem rovnou odepíšou jako toho, kdo se už ze směny nevrátí.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/3
DALŠÍ ČÁST