Historie

První cesta k jižnímu pólu. Nepodnikl ji Amundsen, ale Shackleton

9. leden 2019 četba na 13 minut
Ernest Shackleton

Ernest Shackleton

Foto: Profimedia

Celý svět sledoval na přelomu 19. a 20. století vzrušující závod o to, kdo první pokoří jižní pól. Dne 14. prosince 1911 to dokázal Nor Roald Amundsen. V jeho stínu však zůstala jiná výprava, kterou o dva roky dříve podnikl Ir Ernest Henry Shackleton. Při této historicky první cestě k jižnímu pólu se čtyři muži dostali dne 9. ledna 1909 až na vzdálenost 180 kilometrů od pólu. 

Pochod k pólu začal 29. října 1908. Shackleton spočítal, že mají-li výpravě vydržet zásoby, musí zvládnout cestu k pólu i nazpátek za 91 dní. Aby to dokázala, měla denně urazit 16 námořních mil (30 kilometrů). Jenže její tempo nabralo hned od začátku zpoždění. Na vině bylo jednak špatné počasí, jednak skutečnost, že poníci v krutých polárních podmínkách velice rychle zchromli. Shackleton proto snížil denní potravinové příděly, čímž prodloužil celkovou dobu cesty na 110 dní.

Ani to ale nepomohlo. První poník ze čtyř musel být zastřelen zhruba po třech týdnech, když výprava dosáhla zeměpisné šířky 81°. Dne 26. listopadu sice čtyři dobrodruzi překonali předchozí Scottův rekord a dostali se za zeměpisnou šířku 82° 17', ale brzy na to podlehli nástrahám Antarktidy další dva koně. Poslední poník uhynul poté, co se 7. prosince propadl do ledovcové trhliny. Od té chvíle museli polárníci spoléhat jen na své vlastní síly.

Štědrý den čtveřice oslavila ve vzdálenosti 249 námořních mil (461 km) od pólu. Zbývaly jí zásoby zhruba na měsíc, další ukryla do vybudovaných skladišť, aby jí posloužily při zpáteční cestě. Bylo jasné, že k cíli se už nemůže dostat.

Shackleton byl však jako posedlý. Opět snížil příděly potravin a rozhodl, že budou postupovat dál, jen s nejnutnějším vybavením. Podmínky se ale nezlepšily. Silvestr 31. prosince 1908 si tak Shackleton zapsal do svého deníku jako "nejtěžší den, jaký jsme dosud zažili".

Mezi muži začaly vznikat první rozbroje. Wild začal nasazovat na Adamse s Marshallem. "Kdybychom tu s sebou měli Joyse a Marstona (šlo o další kandidáty do polárního týmu, pozn. red.) místo těchhle dvou bezvýznamných žebráků, dostali bychom se na pól podstatně snáz," poznamenal si Wild krátce po Novém roce.

Čtvrtého ledna Shackleton konečně uznal, že je jižní pól za dané situace nedosažitelný, a redukoval cíl výpravy na symbolických "sto kilometrů od pólu". Muži se tak rvali dál, slepě jako stroje, na hranici přežití až do 9. ledna 1909. Tehdy, po posledním kroku vpřed, kdy už neměli ani jediné sáně nebo jakékoli jiné vybavení, pochod skončil. "Musíme to zabalit. Naším osudem je zeměpisná šířka 88° 23'," zapsal si Shackleton.

Výprava na místě ještě vztyčila britskou vlajku a Shackleton ho pojmenoval po králi Edwardovi VII.

Návrat k lodi se rovnal bezmála deliriu. Vyčerpaní, na smrt unavení a hladoví muži, kteří si museli ještě několikrát snížit příděly, aby vůbec vystačili s jídlem, se potáceli ledovou pustinou, plnou nečekaných nástrah. Vzdálenost, kterou po cestě k pólu urazili během pěti dnů, se nyní změnila na dvanáctidenní anabázi. V nejhorším fyzickém stavu byl právě Shackleton, snažil se to však překonat pevnou vůlí. "Čím hůř se cítil, tím víc táhl," uvedl s obdivem Adams.

Dne 28. ledna se muži dostali k prvnímu ze skladišť potravin, ale byli tak zesláblí - a trpící úplavicí - že nedokázali pozřít nic než sušenky, které jim ovšem potřebnou energii nedodaly. Přesto však museli dál držet aspoň nějaké tempo pochodu, pokud chtěli přežít. Použili sáně, které vytáhli ze skladiště, a konečně se na ně usmálo trochu štěstí - začal foukat silný vítr, který jim dovolil vztyčit na saních plachtu a nechat se unášet. 

"Jsme už tak hubení, že nás bolí všechny kosti, když si lehneme," zapsal si Shackleton.

Úleva přišla až 23. února, když dorazili ke skladišti blíže u pobřeží, které během jejich nepřítomnosti doplnili z lodi. Na vyčerpané polárníky tak čekaly švestky, vajíčka, dorty, švestkový puding, perník a kandované ovoce. Zdálo se, že je vyhráno, ale pořád ještě nebyl konec. Čtveřice musela dorazit k lodi do 1. března, což byl nejzazší termín, pak měl Nimrod podle předchozích Shackletonových rozkazů zvednout kotvy a odplout.

A právě v tuto dobu se přihnal prudký a nelítostný blizzard, který je na 24 hodin uvěznil v táboře. Dne 27. února, když byli ještě 61 kilometrů od cíle, se Marshall zhroutil. Shackleton se proto rozhodl svůj tým rozdělit. S vyčerpaným Marshallem zanechal Adamse a sám se s Wildem hnal z posledních sil co nejrychleji k pobřeží. V pozdních hodinách 28. února se konečně dostali k základně a zapálili oheň, aby na sebe upozornili loď. Chvíli hleděli jen do mrazivé noci, pak se ale Nimrod konečně vyloupl ze tmy. "Žádné lidské oči nikdy nezářily šťastněji," popsal ten okamžik Wild.

Po dalších třech dnech se podařilo vyzvednout i Marshalla s Adamsem, a celá výprava se tak 4. března konečně ocitla v bezpečí na palubě. Shackleton přikázal zvednout kotvy a loď vyplula na sever.

Vrátili se jako vítězové

Přestože výprava nedosáhla svého hlavního cíle, po návratu do Anglie byli všichni přivítáni jako hrdinové. Nešlo přitom jen o to, že se dostali dosud nejblíž k jižnímu pólu ze všech lidí - součástí Shackletonovoy expedice byl i vědecký tým pod vedením geologa Tannatta Williama Edgewortha Davida, který ještě během března 1909 zdolal jako první druhou nejvyšší činnou sopku v Antarktidě Mount Erebus (3,795 m. n. m.).

Shackleton sice nezbohatl, jak plánoval, ale získal řadu veřejných vyznamenání, včetně rytířského titulu od krále Edvarda VII. Uznání si dobyl také u svého pozdějšího přemožitele Roalda Amundsena. "Jméno Sir Ernest Shackleton bude navždy napsáno v análech antarktického průzkumu ohnivým písmem," uvedl Amundsen v okamžiku svého největšího triumfu.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 2/2
DALŠÍ ČÁST