První cesta k jižnímu pólu. Nepodnikl ji Amundsen, ale Shackleton

9. leden 2019 četba na 13 minut
Ernest Shackleton

Ernest Shackleton

Foto: Profimedia

Celý svět sledoval na přelomu 19. a 20. století vzrušující závod o to, kdo první pokoří jižní pól. Dne 14. prosince 1911 to dokázal Nor Roald Amundsen. V jeho stínu však zůstala jiná výprava, kterou o dva roky dříve podnikl Ir Ernest Henry Shackleton. Při této historicky první cestě k jižnímu pólu se čtyři muži dostali dne 9. ledna 1909 až na vzdálenost 180 kilometrů od pólu. 

FOTOGALERIE

Ernest Henry Shackleton Ernest Henry Shackleton Ernest Shackleton

"Smrt je jen drobnost. Ta nejmenší nepatrnost na světě. A já to říct můžu, protože jsem jí stál tváří v tvář," prohlásil jednou polárník Ernest Henry Shackleton. Neholedbal se. Možná právě proto je o něm těžké říci, zda mu při jeho největších výpravách přálo štěstí, nebo smůla. Ani jednou totiž sice nedosáhl cíle, který si původně vytyčil (nevkročil jako první na jižní pól, o což usiloval v roce 1909, ani se mu nepodařilo poprvé přejít celou Antarktidu, o což se pokusil o pět let později), na druhé straně se však pokaždé se všemi svými muži živý vrátil. 

Tvrdohlavý Ir v heroické době

Ernest Henry Shackleton se narodil 15. února 1874 v irském Kildare, jako druhé z celkem osmi dětí. Otec mu naplánoval lékařskou dráhu, jenže horkokrevný mladík si postavil hlavu. Medicína ho nelákala, o to víc jej ale přitahovalo moře. V 16 letech se proto odstěhoval od rodiny do Liverpoolu a vstoupil do řad britského obchodního loďstva.

O pět let později, v roce 1895, došlo v Londýně k zajímavé události. Mezinárodní geografický kongres zde prohlásil výzkum antarktického regionu za "největší úkol, který ještě zbývá podniknout na poli zeměpisných objevů". Odstartoval tím "heroickou dobu", při níž celý svět s napětím sledoval, komu a kdy se podaří proniknout až k jižnímu pólu.

V roce 1897 zamířila do Antarktidy velká mezinárodní výprava, jíž velel Belgičan Adrian de Gerlache a zúčastnil se jí i pozdější vítěz tohoto závodu, Nor Roald Amundsen. O dva roky později pak v Antarktidě přezimovala vůbec první polární výprava. Ta byla britská, avšak velel jí Nor Carstens Borchgrevink.

Ctižádostivému a sebevědomému Shackletonovi samozřejmě nemohlo uniknout, co se děje. A rozhodně nehodlal zůstat stát stranou. V roce 1901 se tak připojil k další britské expedici do Antarktidy, jíž tentokrát vedl kapitán Robert Falcon Scott. Muž, který o deset let později vstoupí do fatálního souboje s Amundsenem a bude ho to stát život.

Na Scotta udělal šestadvacetiletý odvážný Ir dojem, takže si ho vybral, aby se spolu s ním a s vědcem Edwardem Wilsonem vydal v polární krajině na samostatnou výpravu směrem k jižnímu pólu. Přestože muži nepředpokládali, že by pól mohli opravdu dobýt, dostali se až na zeměpisnou šířku 82° 17', což bylo nejblíže, kam člověk do té doby dokázal dojít (samotný jižní pól leží na zeměpisné šířce 90°).

Shackletonův zdravotní stav se však v ledové pustině vážně zhoršil, takže se musel vrátit zpět na loď. 

Přispěl i Guinness

V roce 1907 pak Shackleton zorganizoval první ze tří vlastních antarktických expedic. Podle jména expediční lodě dostala výprava název Nimrod. Jejím hlavním cílem, kromě geografických měření a vědeckých výzkumů, mělo být právě historicky první dosažení jižního pólu.

Vláda ani oficiální anglické instituce Shackletona na jeho první cestě nijak nepodpořily. Musel se spolehnout na soukromé půjčky a dary. Částkou dva tisíce liber mu tak přispěl mimo jiné Edward Guinness, hlava dodnes známé irsko-anglické pivovarnické rodiny. Dalším donátorem byl například Shackletonův bratranec, nějaké peníze vynesla také veřejná sbírka a určitou sumou se na expedici podílely vlády Austrálie a Nového Zélandu.

I tak se ale musel mladý polárník notně uskrovnit. Jen sama loď Nimrod byla o víc než o polovinu menší než předchozí Scottova loď Discovery, a když ji Shackleton uviděl poprvé, zděsil se. "Byla notně zchátralá a celá smrděla tulením tukem. Taky se ukázalo, že potřebuje utěsnit a že je potřeba opravit všechny stěžně." Nakonec, po všech provedených úpravách, však mladý Ir prohlásil, že je na tu "bytelnou lodičku nesmírně hrdý".

Všechny půjčky hodlal splatit z výdělku, který očekával z knihy o expedici a z pozdějších přednášek. Také doufal v zisk z prodeje speciálních poštovních známek opatřených razítkem poštovního úřadu v Antarktidě - novozélandská vláda jej totiž jmenovala dočasným antarktickým pošmistrem. Žádný z těchto plánů mu sice nepřinesl bohatství, v jaké doufal, nicméně poštovní stanici se expedici opravdu podařilo zřídit - jako místo pro ni posloužil mys Royds.

Spor s bývalým velitelem

Při přípravách expedice se Shackleton dostal do určitého sporu se svým bývalým velitelem z první výpravy Robertem Scottem. Tomu se donesl polárníkův plán použít jako výchozí bod pro expedici bývalou Scottovu základnu v McMurdo Sound, přičemž prý už dříve Scottovi slíbil, že to neudělá. Kapitán první výpravy si to nenechal líbit a v dopise svému někdejšímu svěřenci vytkl nedostatek loajality. Ještě příkřejší byl druhý parťák z předchozí výpravy Edward Wilson, který Shackletona přímo vyzval, ať se McMurdo Sound vyhne.

Mladý polárník, tísněn dvěma svými bývalými kolegy, nakonec podepsal deklaraci, že u základny nezakotví a bude se snažit přistát dál na východě. Znamenalo to ovšem konec úzkých přátelských vztahů mezi ním a Wilsonem. 

Sám Shackleton se ve svém deníku o sporu se Scottem nezmínil, jenom poznamenal: "Ještě než jsme vypluli z Anglie, rozhodl jsem se, že pokud to jen trochu půjde, založím v Zemi krále Edwarda VII. (jde o území na pobřeží Rossova moře v Antarktidě poblíž jižního pólu, pozn. red.) svou vlastní základnu - mimo McMurdo Sound."

Slib se mu nakonec nepodařilo dodržet - přes opakované pokusy se nedokázal v Zemi krále Edwarda VII. dostat mezi plujícími krami k pobřeží, takže nakonec přece jen stočil svou loď k základně McMurdo Sound.

Podle současného historika dobývání jižního pólu Beau Riffenburgha však neměli Scott s Wilsonem nikdy takový slib po Shackletonovi vymáhat, protože tím mohli ohrozit bezpečnost celé jeho expedice. 

Za zmínku stojí také to, že Scott, který později zahynul s celou svou výpravou v osudovém závodu s Roaldem Amundsenem, se při této anabázi opřel o Shackletonův expediční systém, zahrnující poníky, speciálně konstruované motorové sáně a tažné psy. Bohužel se mu ale nevyplatil. 

První cesta k pólu

Nápad použít poníky se málem vymstil i Shackletonovi. Pro svůj hlavní cíl, dobytí pólu, vyčlenil čtyřčlennou výpravu. Kromě sebe do ní jmenoval své druhy Franka Wilda, Jamesona Boyda Adamse a Erika Marshalla. Protože motorové saně selhávaly v nerovném terénu, rozhodl se jako na hlavní pomocnou sílu vsadit právě na poníky, kterým dal přednost před tažnými psy. 

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST