Papež Jan XII.: Ďábel na svatém stolci

4. únor 2018 četba na 4 minuty
Papež Jan XII.

Papež Jan XII.

Foto: archiv

V 10. století sevřela papežství doba temna, které se někdy příznačně říká pornokracie. Sexuální orgie, incesty nebo vraždy byly v Římě na denním pořádku. Svou neslavnou roli sehrál i Jan XII (asi 937-964).  

Přijít k moci a penězům bez vlastního přičinění málokdy dělá dobrotu. Svědčí o tom i příběh Oktaviána, knížete tuskulského. Svatým otcem se stal už v osmnácti letech, podle některých pramenů dokonce ještě o dva roky dříve. Dodnes jde o jednoho z nejmladších papežů vůbec.

Přijal jméno Jan XII., ale místo vykonávání úřadu se věnoval nejrůznějším radovánkám. A není divu. Místo zbožného muže šlo o nevzdělaného a nevybouřeného zbohatlického synka. Stěží uměl psát, latinu neovládal vůbec. Papežská mitra a berla pro něj neznamenaly žádný důvod ke změně životního stylu. S nově nabytou mocí si naopak začal ještě více užívat. Lateránský palác coby vznešené papežské sídlo proměnil v kombinaci nočního klubu a nevěstince.

Krádeže v bazilice

S kumpány se oddával hazardním hrám, při nichž bezostyšně používal peníze vybrané od poutníků coby církevní dary. Přitom ještě vzýval pohanské démony, aby mu pomohli k výhře.

Zřídil si rozsáhlý harém, ale ani to mu pro ukojení chtíče nestačilo. „Žádná počestná žena se neodvážila na ulici, neboť Jan prznil všecko - dívky, vdané ženy i vdovy, a to rovnou na hrobech apoštolů,“ tvrdil o něm cremonský biskup Liutprand. Své milostnice štědře odměňoval, třeba zlatými kalichy, které kradl v bazilice sv. Petra. „Papež rozhazuje jmění kuplířům a prostitutkám a žádná slušná žena se už na pouť do Říma neodváží,“ líčily tehdejší město andělů jiné prameny.

Zvrácený sexuální chtíč se Jan neostýchal ukojit ani na své matce a sestrách, které jeho jednání snášely jen s tichým odporem. Papež kolem sebe rozséval nejen strach a odpor, ale také smrt. Svého rádce nechal bez zjevného důvodu oslepit, dalšího kardinála, který se mu znelíbil, nechal vykastrovat. Nebohý muž na následky drastického zákroku zemřel. Nové biskupy světil kdesi v konírně, jednomu z nich bylo dokonce jen deset let.

Útěk a pomsta

Janova hrůzovláda trvala do roku 963, kdy se rozkmotřil s Otou I. Velikým. Římský císař ho předtím podporoval, ale nad jeho poklesky už nedokázal přivírat oči, protože vrhaly špatné světlo také na něj. „Každý, duchovní a rovněž laikové, vás svatosti obviňují z vraždy, křivopřísežnictví, svatokrádeže, incestu i vzývaní na způsob pohana,“ napal papeži a pohrozil mu sesazením. Jan se nedal zastrašit a na oplátku začal císaři vyhrožovat exkomunikací, tedy vyloučením ze společenství církve, což by pro panovníka znamenalo velký problém.

Ota však zariskoval a rozhodl se vytáhnout do boje. Obyvatelé Říma v tu chvíli vycítili příležitost zbavit se nenáviděného papeže a před jejich hněvem Jan utekl do města Tivoli, které leží několik desítek kilometrů na východ. Ota na papežský stolec dosadil Lva VIII., ale Jan se dokázal vrátit zpět k moci a krvavě se pomstil všem, kteří ho zradili. Nechal popravit zhruba šedesát lidí, mnoho z nich nechal mučit či stáhnout z kůže.

Svého nároku na papežský stolec se ale nehodlal vzdát ani Lev, takže církví zmítalo dvojvládí. Nepřehlednou situaci po několika měsících vyřešil sám osud. Jan se totiž rychle vrátil ke starým zvykům a v květnu následujícího roku zemřel při návštěvě jedné ze svých četných milenek. Podle jedné verze dostal infarkt, podle druhé jej přistihl žárlivý manžel a ubil jej kladivem, aniž tušil, o koho jde.

Lev měl zdánlivě volnou cestu k moci, ale skonal jen o několik měsíců později. Papežem se nakonec stal Jan XIII., který žil mnohem cudnějším životem než jeho předchůdce.