Historie

Pašování i Coca-Cola. Život patří jen mně, vzpíral se Josef Wolf komunistům

14. červen 2018 četba na 9 minut
Ze závodu v Berlíně v roce 1962.

Ze závodu v Berlíně v roce 1962.

Foto: Archiv Josefa Wolfa

V dnešních Příbězích pamětníků představíme životní cestu cyklisty, sportovní hvězdy a miláčka davů Josefa Wolfa. Úspěšný sportovec reprezentoval Československo na olympiádě i mistrovství světa. Měl peníze, dům, auto, ženu a dítě. Když ale na přelomu 50. a 60. let poznal svobodný svět na Západě, rozhodl se přivydělat si pašováním. V sedmadvaceti pak s celou rodinou utekl do Švédska.

FOTOGALERIE

Josef Wolf se svými trofejemi. Několik pohárů z cyklistických závodů. Josef Wolf.

Josef Wolf komunisty nesnášel už od dětství. Jeho táta, krejčí s vlastní soukromou dílnou, kterou mu soudruzi znárodnili, musel v 50. letech nastoupit do uranových dolů. „Každý soukromník byl najednou nepřítel pracujícího lidu, příživníci. To, že táta pracoval od čtyř ráno až do večera sám ve své dílně, nikoho nezajímalo. Šel do dolů, aby se očistil, zbavil se nálepky a ochránil nás a zabezpečil.

Horníci byli dobře placení. Po roce 1948 si komunisté usmysleli, že budou tvořit nového člověka, čímž se ve mně zrodila nechuť, odpor, averze. Pochopil jsem, že ten život, který nám chtěli vnutit, je absolutně neslučitelný s mým životním cílem. Tak jsem si jej nikdy nepředstavoval. Život patří jenom mně, dostal jsem ho od mých rodičů. Snažil jsem se, jak jsem mohl, ale oni mi do něj chtěli pořád kecat,“ vypráví Wolf.

Závodit začal pan Wolf na cyklistické dráze stadionu v Brně. Dráhař musí zvládnout nejen techniku jízdy, ale i rychlé rozhodování a taktiku při závodech ve skupině.

Úspěšní dráhoví závodníci vítězili i na silnici: „To byl cíl. Vyhrávat na silnici. Silniční cyklistika měla díky Tour de France úroveň i popularitu. A když u nás nastala doba Závodu míru, zájem diváků v Československu, Německu a Polsku úroveň Tour de France dalece převyšoval,“ vzpomíná Wolf.

Západ byl jako vystřelení do vesmíru

Ještě před tím, než nastoupil na vojnu, okusil poprvé, jak chutná svobodný svět. Během závodů v Německu si s kamarádem udělal výlet do západního Berlína. To ještě neexistovala Berlínská zeď. „Sedli jsme do esbánu a šup, byli jsme na Západě,“ vzpomíná Wolf, který z tamější svobody prožil šok. Viděl obrovský rozdíl mezi životem v sovětském bloku a v demokratické společnosti.

V Berlíně na dráze uviděl i závod profesionálních cyklistů. „Bylo to fantastické! Jako by vás vystřelili raketou do vesmíru. Být u toho a sledovat ty věci, to bylo prostě nedostižné, nedostupné, zakázané. Neuskutečnitelné. A já jsem to viděl,“ popisuje Wolf své tehdejší pocity.

Sportovci si přivydělávali pašováním

Josef Wolf během svých cest pašoval zboží, což prý bývalo mezi sportovci velmi rozšířené. Na černém trhu v Československu nakoupil dolary a západní marky, načež pak na Západě nakoupil nejrůznější zboží. To po návratu domů prodal.

Častěji však kšeftoval v socialistických zemích. „V Bulharsku jsme potkávali lidi v dukláckých dresech. Zjistili jsme, že tam před pár roky byli Dukláci a prodali úplně všechno, od dresů až po zubní kartáčky,“ směje se Wolf.

Vozit české či západní zboží a dobře je prodávat v Rumunsku či Bulharsku s sebou přinášelo z dnešního pohledu bizarní problémy. Člověk měl spoustu tamních peněz, ale neměl je za co utratit. „Dostali jsme tip, že v Rumunsku nejsou hrací karty. Byly tam zakázány, karetní hry tak měly úžasnou cenu. Nakoupil jsem tedy žolíkové soupravy, stály pár korun a nezabraly místo v kufru.

Kdyby se někdo ptal, tak bych řekl, že karty hrajeme. V Rumunsku jsem je prodal. To byly úžasné přepočty. Měl jsem obrovské množství peněz. Bohužel rumunských,“ vypráví Josef Wolf, který pak rumunskou měnu směňoval na českou a tu pak na černém trhu na dolary nebo západní marky.

Wolf na Západě sháněl kvalitní součástky na své kolo. Ty stály spoustu peněz: „Tolik peněz jsme tenkrát neměli, ani jsme si je nemohli vydělat. Československý svaz tělesné výchovy vlastnil malý a strašně špatně zásobený sklad nekvalitních součástek. Všichni se tak snažili co nejlépe vybavit svá kola z pašovaných součástek,“ vzpomíná Josef Wolf.

Závodní cyklistika byla skutečně drahý sport. Třeba jedna jediná galuska, která se velmi snadno poničila, stála dvě stě až tři sta korun, přitom průměrný měsíční plat v té době činil pouhých 1 500 korun hrubého. Bez perfektní galusky nicméně nebylo možné nad stejně silným soupeřem zvítězit. A tak Josef Wolf do Bulharska pašoval třeba dráty. Na závody tam vezl své kolo, kabelu s dresem, k tomu navíc vlekl i tašku se smotanými dráty, které vážily patnáct kilo.

Díky kšeftování si postavil kolo na míru a právě díky němu se výrazně zlepšil a dostal se do výběru na olympiádu v Římě v roce 1962.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST