Historie

Po tajemné vile na Florenci zbyla legenda o černém sluhovi a uťaté hlavě

26. únor 2018 četba na 27 minut
Hrabě Jiří František August Buquoy

Hrabě Jiří František August Buquoy

Foto: Archiv autora

Příběh, který se před námi začíná odvíjet, je plný nejasností. Odehrává se v místě, kudy denně projdou stovky Pražanů, aniž by měli nejmenší tušení, po čem šlapou. Nacházíme se v ulici Na Florenci v sousedství dnes už zbořené Poříčské brány. Kdysi dávno tudy vedly novoměstské hradby. A dokud je město před 150 lety nenechalo zbourat a nenahradilo je příjemnými parky, lidé se sem báli vkročit. Důvodem byla i historka, v níž hrají hlavní role záhadná vila a mouřenín.

Dnešní ulice Na Florenci odvozuje své jméno buď od italského slova „florentes“ (kvetoucí zahrady), nebo od Italů z Florencie, které do Čech pozval Karel IV. Ve skutečnosti však tenhle kout nepatří k nejkrásnějším částem Prahy. A nebylo tomu tak ani v minulosti, kdy zde končila osada německých kupců Poříč a podél zanedbaných cest se táhly hradby o celkové délce 3500 metrů.

Za Poříčskou bránou (oficiálně Brána svatého Petra, což napovídá, že vstup do města byl u stejnojmenného kostela v místech budoucího nádraží Těšnov) se rozkládalo Špitálské pole, pozdější Karlín. V 19. století už opevnění, vybudované po zkušenostech s třicetiletou válkou, ztratilo svůj původní smysl a pomalu, ale jistě spělo k zániku.

FOTOGALERIE

Buquoyský palác na Velkopřevorském náměstí Spisovatel Gustav Pfleger Moravský Hrabě Jiří František August Buquoy

Na hradbách vznikly mezi lety 1827 a 1830 promenády osázené stromořadím. Pražany sem vábily lavičky, altánky, koncerty pod širým nebem, kolotoč a od padesátých let i dvě kavárny. To ale bylo až potom, co Nové město prošlo asanací. Do té doby bašty na Florenci „vyhlížely truchlivě“, o čemž nám zanechal svědectví v knížce povídek a pověstí Ze staré Prahy Karel Chalupa.

„Byly to valy bez jediného křoviska, beze stromečku; sem tam viděti bylo jen malou chatrč strážníkovu. A což ulička, která se podél táhla a do které tři jiné spolu rovnoběžně ústily. Malé neúhledné domky, v nichž od nepaměti skrývalo se to, co vlastně býti nemá, ale přece se trpívá, sousedily s velkým prostranstvím, pokrytým zahradami. Říkalo se zde Na Florenci, kterýž název později přešel na ulici, jež se táhne podél nynějšího nádraží.“

Pohled z ulice Na Florenci směrem k Muzeu hl. m. Prahy

Pohled od ulice Na Florenci směrem k Muzeu hl. m. Prahy

Chalupa chce říci, že Florenc měla pověst vykřičené čtvrti. Nicméně jedním dechem dodává, že tu „hned vedle nízkého bylo vznešené. V zahradách, jejímiž majetníky byli bohatí měšťané, stály ozdobné letohrádky a pavillonky, oplývajíce nejednou vnitřním pohodlným zařízením, ba i přepychem. V jednom takovém, ale skromnějším zahradním domku v ústraní, se čtyřmi okny, jež do bujné zeleni vyhlížely, bydlili v letech zmíněných [před rokem 1820 – pozn. aut.] tiší obyvatelé.“

A jsme u jádra pudla. Po vile, jak jsme se dozvěděli, nemůžeme pátrat v současné ulici Na Florenci, neboť ta v období, kterému se chceme věnovat, ještě neexistovala. Musíme sáhnout po přesnějším popisu oněch míst – a ten najdeme v pozoruhodném románu Gustava Pflegera Moravského Z malého světa, vydaném roku 1864.

Hrdina knihy zažije v Praze na Florenci cosi, co mu obrátí život naruby. Starší člověk zvláštního vzezření ho vyprostí z osidel noci v nebezpečné čtvrti, načež mu poskytne přístřeší v tajemném zahradním příbytku. Poručí svému černošskému sluhovi (mouřenínovi), aby chudáka ošetřil, a druhý den ho nechá zavézt kočárem na Nové aleje (dnešní Národní třída), kde ho beze slůvka vysvětlení vyloží.

Scéna jak vystřižená z povídky Edgara Allana Poea. V autorově představivosti se odehrála přesně o půl století dříve, než se roku 1866 se z Prahy stalo otevřené město a zchátralé hradby byly definitivně určeny k demolici. Bourání hradebního úseku mezi Florencí a Poříčskou branou započalo 20. července 1874 ve čtyři hodiny ráno. Uprázdněný plac se změnil v sady, jejichž titěrným pozůstatkem je kousek zeleně před městským muzeem.

Muzeum hlavního města Prahy

Muzeum hlavního města Prahy

Líčení Gustava Pflegera Moravského nás však vrací do zcela jiné územní situace, kdy „rozhrabané cesty, tenkráte vůbec nepřístupné, nevábily žádného ku procházce“. Svého hrdinu, přišedšího z venkova, nechává spisovatel po projití bránou napospas neznámému, zlému světu.

„Bral se tedy velmi neschůdnou tehdy ulicí podlé valů městských s jedné a podlé zahrad vysokou zdí obehnaných se strany druhé, až dorazil asi k místu, kde se rozkládá nyní vnitřní část nádraží. Tehdy byla tu hromada malých domků asi ve třech ulicích, z nichž běžely dvě ve směru nynější Florentinské ulice [naše ulice Na Florenci – pozn. aut.] a jedna pak drala se kolmo odtud malou spoustou neúhledných, nepravidelných zahrad.“

Někde v těchto zahradách stál dům, který nás zajímá. A podle všeho tam stál doopravdy, nikoliv pouze ve fantazii tvůrce oblíbených sociálních románů. Lidová představivost však jeho majiteli přisoudila nezaslouženě temný osud, což opět zaznamenal Karel Chalupa ve svém vyprávění Tajemná villa.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/5
DALŠÍ ČÁST