S trochou nadsázky by se dalo říci, že únosy stály u samého zrodu českého státu. Ale najdeme je i v naší zcela nedávné minulosti.

Únos? Pro české vládce běžný...

Pomineme-li ne zcela doložený únos v režii přemyslovského knížete Oldřicha, který svou druhou ženu Boženu údajně získal tak, že ji jednoduše unesl jakémusi Křesinovi, příběh jeho nemanželského syna Břetislava by už opomíjen být neměl: zatímco únos ani sama existence neurozené vesnické ženy Boženy není historickými prameny nijak věrohodně doložena, Břetislav unesl z rodinného kláštera (pravděpodobně v roce 1021) neteř markraběte východní marky Jitku ze Svinibrodu, přední šlechtičnu své doby.

Protože se nedlouho poté s Jitkou oženil a nebyl za únos nijak potrestán, lze předpokládat, že v tomto případě šlo o únos hraný a markrabě i jeho neteř o Břetislavových plánech předem věděli. Sňatek měl stvrdit dobré vztahy mezi rody Přemyslovců a Babenberků a únos byl jako forma získání nevěsty zvolen proto, že nemanželský Břetislav se oficiálně o urozenou Jitku ucházet nemohl. Díky únosu a následnému uzavření manželství, z něhož vzešlo pět synů, se na Moravě a v Čechách etabloval přemyslovský rod jako vládnoucí. V závěru svého života Břetislav vyřešil i komplikovanou otázku nástupnictví prosazením dědičného práva nejstaršího člena rodu na vládu.

Ani vládci z období vrcholného a pozdního středověku se únosům coby politickému řešení situace nijak nebránili, známý je například postup mladšího syna Karla IV., uherského krále Zikmunda, který nechal svého vlastního bratra Václava IV. zajmout a unést do Vídně, aby se sám chopil vlády v českých zemích (ve zdramatizované podobě se tento únos objevil i v televizním filmu Jan Hus z roku 2015). Uherskému králi jeho plán nevyšel, v Čechách vyvolalo jeho jednání odpor, Václav pravděpodobně s pomocí české šlechty z Vídně uprchl a Zikmund se raději stáhl zpět do Uher. Oba bratři se sice později smířili, nechuť tehdejšího českého obyvatelstva vůči Zikmundovi ale přetrvala a později byla jedním z významných faktorů ovlivňujících průběh husitských válek.

Politické únosy v režii komunistů

Ke středověkým metodám se po svém nástupu k moci později notně přiblížili komunisté, pro něž se stal politický únos běžnou formou politického boje. K dramatickým a dodnes nenapraveným událostem začalo docházet na tehdejším československém území bezprostředně po skončení druhé světové války, kdy ruská tajná služba NKVD začala odvlékat do sovětských lágrů desítky a stovky československých občanů, kteří v období první republiky uprchli do Československa před bolševickým režimem Sovětského svazu a získali československé občanství. Vláda osvobozeného Československa bohužel k těmto únosům mlčela a o osudech odvlečených občanů se začalo mluvit až po roce 1989.

Po převratu v únoru 1948 a po nové vlně emigrace československých lidí nepohodlných režimu na Západ se staly politické únosy jednou z pracovních metod komunistické rozvědky, jejíž aktivita v tomto směru zesílila zvlášť poté, co v roce 1953 nastoupil do funkce ministra vnitra Rudolf Barák (zastával ji do roku 1961). Nejslavnějším případem z jeho éry se stal únos bývalého sociálně demokratického politika Bohumila Laušmana z Vídně, k němuž došlo koncem roku 1953.

Laušman patřil k blízkým spolupracovníkům prezidenta Edvarda Beneše. V první poválečné vládě působil jako ministr průmyslu. Protože pomohl prosadit dekrety o znárodnění bank a klíčových průmyslových podniků, byl považován za převodovou páku komunistů v sociální demokracii, ale pohled na něj se rychle změnil poté, co na sjezdu sociální demokracie v roce 1947 úspěšně kandidoval na předsedu proti Zdeňku Fierlingerovi, jehož podporovali komunisté z Moskvy. Po komunistickém převratu v roce 1948 podpořil Fierlinger okamžitě veřejně Gottwaldovo vedení KSČ a v březnu téhož roku vytlačil Laušmana z předsednické funkce. Laušman sice zůstal až do Benešovy demise místopředsedou Gottwaldovy vlády, ale 15. července 1948 z ní byl odvolán a po začlenění sociálně demokratické strany do KSČ už mu nebylo nabídnuto ani členství ve straně. Na přelomu let 1949 a 1950 emigroval, útěk se však podařil jen Laušmanovi, jeho žena a dcera byly uvězněny. Poté žil střídavě v Jugoslávii a v Rakousku.

V poslední fázi svého exilového pobytu se usadil nedaleko Salcburku, odkud ho na sklonku roku 1953 unesla československá Státní bezpečnost. Její agent, kterému paradoxně důvěřoval, ho vylákal na schůzku do restaurace v Salzburgu, kde mu další příslušníci StB (převlečení za obsluhu) namíchali do pití omamnou látku a pak ho téměř nehybného naložili do vozu a prostě převezli do Československa. (Celý únos byl zdramatizován v inscenaci České televize Smyčka, kterou v roce 2009 natočil režisér Viktor Polesný podle scénáře Pavla Kohouta s Viktorem Preissem v roli Laušmana, pozn. red.)

V roce 1956 byl Laušman odsouzen k sedmnácti letům za mřížemi, v roce 1963 ve vězení zemřel.

Státní bezpečnost plánovala podle Českého rozhlasu ještě v 50. letech také únos někdejší republikánské poslankyně Marie Tumlířové, která žila v exilu v západním Německu a pracovala v rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa. Dva agenti se pokusili ji omráčit ranou do týla a naložit, jenže úder ženu neomráčil: měla totiž vlasy spleteny do tvrdého drdolu, který ztlumil ránu. Tumlířové se díky tomu povedlo přivolat pomoc a oba únosci byli zadrženi. Později je odsoudil německý soud.

Ještě po skončení Barákovy éry na ministerstvu vnitra byl v roce 1964 plánován například únos Pavla Tigrida, ale k realizaci nedošlo.

Únos prezidentova syna

Ani po listopadové revoluci v roce 1989 mafiánské praktiky z politiky úplně nezmizely. Nejslavnější a nejviditelnější kauzou spojenou s politickým únosem se stal únos Michala Kováče mladšího, syna slovenského prezidenta Michala Kováče, který byl 31. srpna 1995 násilně zavlečen do rakouského Hainburgu. Únosci ho během akce zmlátili a opili do bezvědomí, načež ho nechali ležet v Mercedesu, který zaparkovali před hainburskou policejní stanicí.

Rakouské policisty upozornil na Kováčovu přítomnost anonymní telefonát, který podle policejního vyšetřování ve skutečnosti pocházel od důstojníka Slovenské informační služby (SIS) Jána Takáče. Právě SIS, jíž tehdy šéfoval jeden z nejbližších spolupracovníků premiéra Vladimíra Mečiara Ivan Lexa, byla hlavní "podezřelou" z organizace únosu.

Toto podezření zesílilo po vystoupení bývalého policisty a později člena SIS Oskara Fegyverese, který vyšetřovatelům únosu potvrdil, že se na něm SIS podílela). Následně však z obavy o svůj život utekl do zahraničí. S tímto útěkem mu měl pomoci jeho kamarád, rovněž bývalý policista Róbert Remiáš, který s ním zůstal v kontaktu a podle několikerých svědectví se rovněž bál o život.

Remiáš byl zavražděn 29. dubna 1996 při nastražené explozi auta. Jeho vražda nebyla nikdy objasněna.

Důvodem k únosu měla být zřejmě snaha donutit prezidenta k odstoupení z funkce, protože měl s Mečiarovou vládou i s Mečiarovým blízkým spolupracovníkem Lexou ostré spory (mimo jiné odmítl Lexu jmenovat ministrem privatizace). Kováč ale zůstal ve funkci až do konce funkčního období. Protože se poté nepodařilo hned zvolit nového prezidenta, převzali po 3. březnu 1998 část prezidentských pravomocí vláda a premiér, který toho okamžitě využil a pachatele únosu opakovaně amnestoval. V důsledku tohoto kroku nebyla kauza nikdy plně vyšetřena. Stížnost Generální prokuratury proti zastavení vyšetřování zamítl v prosinci roku 2002 Nejvyšší soud SR.

V Národní radě Slovenské republiky proběhlo od roku 2002 několik hlasování o tom, aby tyto "Mečiarovy amnestie" byly zrušeny, nikdy se však nenašel dostatek poslanců, kteří by na to kývli.

Z Berlína v české dodávce a slovenském vládním speciálu

Ze zcela nedávné doby pak pochází kauza únosu vietnamského podnikatele a bývalého vysoce postaveného funkcionáře Trinha Xuana Thanha skupinou vietnamských agentů z centra Berlína. K únosu došlo 23. července 2017 v berlínském parku nedaleko Spolkového sněmu. A přestože neměl na první pohled s Českem ani Slovenskem nic společného, přece jen se do něj obě země zapletly.

Dodávka, do níž únosci podnikatele v Berlíně naložili, totiž pocházela z české půjčovny, a převezli ho v ní na Slovensko před bratislavský vládní hotel Bôrik. Ze Slovenska do Vietnamu jej pak propašovali letecky v zapůjčeném slovenském vládním speciálu, které si podle médií vietnamská strana zapůjčila pod záminkou oficiální pracovní návštěvy vietnamského ministra od tehdejšího slovenského ministra vnitra Roberta Kaliňáka. Dva slovenští policisté později vyšetřovatelům přiznali, že byli svědky toho, jak agenti podnikatele do slovenského vládního letadla vlekli.

Mluvčí německého ministerstva zahraničí Martin Schäfer označil únos za bezprecedentní a skandální porušení německého a mezinárodního práva. Německé ministerstvo zahraničí v odvetě za tuto akci okamžitě povolalo vietnamského velvyslance a jednoho vietnamského pracovníka ambasády (údajně příslušníka vietnamské tajné služby) současně vyhostilo ze země.

V lednu letošního roku byl Trinh Xuan Thanh ve Vietnamu odsouzen "ke 14 letům za špatné hospodaření a na doživotí za zpronevěry ve firmě PetroVietnam". Podle německé agentury DPA se na něj vietnamští vyšetřovatelé zaměřili zřejmě v rámci státem organizovaného tažení na potírání korupce, a když z Vietnamu utekl, rozhodli se získat ho zpět za každou cenu. Trinh měl prý firmě způsobit ztrátu ve výši 125 milionů eur (asi 3,2 miliardy korun). Mluvčí ministerstva zahraničí Schäfer podotkl, že záležitost je o to víc zarážející, že během jednání zemí G20 začátkem července 2017 v Hamburku se o možném vydání Trinh Xuan Thanha oficiálně jednalo.