Politické únosy v československých dějinách? Nic nového, děly se a dějí

14. listopad 2018 četba na 11 minut
Zleva Vladimír Mečiar, Ivan Gašparovič a Michal Kováč. Mečiar později omilostnil lidi, spojené s únosem Kováčova syna

Zleva Vladimír Mečiar, Ivan Gašparovič a Michal Kováč. Mečiar později omilostnil lidi, spojené s únosem Kováčova syna

Foto: ČTK

Dějiny historického území českých zemí jsou spjaty s politicky motivovanými únosy vlastně od nepaměti, řadí se k předním příběhům české mytologie. Opakovaně k nim docházelo také během posledního století. Hned několikrát se během poválečného období stalo, že zásadně ovlivnily politický vývoj. Dotyk zmapoval slavné únosy v souvislosti s kauzou Andreje Babiše mladšího a jeho neobvyklé cesty na okupovaný Krym.   

FOTOGALERIE

Bohumil Laušman Bohumil Laušman si potřásá rukou s Klementem Gottwaldem. Komunistický režim ho později unese z exilu a odsoudí do vězení, z něhož už Laušman nikdy nevyjde Pokusu o únos čelila i někdejší poslankyně Marie Tumlířová, zachránil ji ale účes

S trochou nadsázky by se dalo říci, že únosy stály u samého zrodu českého státu. Ale najdeme je i v naší zcela nedávné minulosti.

Únos? Pro české vládce běžný…

Pomineme-li ne zcela doložený únos v režii přemyslovského knížete Oldřicha, který svou druhou ženu Boženu údajně získal tak, že ji jednoduše unesl jakémusi Křesinovi, příběh jeho nemanželského syna Břetislava by už opomíjen být neměl: zatímco únos ani sama existence neurozené vesnické ženy Boženy není historickými prameny nijak věrohodně doložena, Břetislav unesl z rodinného kláštera (pravděpodobně v roce 1021) neteř markraběte východní marky Jitku ze Svinibrodu, přední šlechtičnu své doby.

Protože se nedlouho poté s Jitkou oženil a nebyl za únos nijak potrestán, lze předpokládat, že v tomto případě šlo o únos hraný a markrabě i jeho neteř o Břetislavových plánech předem věděli. Sňatek měl stvrdit dobré vztahy mezi rody Přemyslovců a Babenberků a únos byl jako forma získání nevěsty zvolen proto, že nemanželský Břetislav se oficiálně o urozenou Jitku ucházet nemohl. Díky únosu a následnému uzavření manželství, z něhož vzešlo pět synů, se na Moravě a v Čechách etabloval přemyslovský rod jako vládnoucí. V závěru svého života Břetislav vyřešil i komplikovanou otázku nástupnictví prosazením dědičného práva nejstaršího člena rodu na vládu.

Ani vládci z období vrcholného a pozdního středověku se únosům coby politickému řešení situace nijak nebránili, známý je například postup mladšího syna Karla IV., uherského krále Zikmunda, který nechal svého vlastního bratra Václava IV. zajmout a unést do Vídně, aby se sám chopil vlády v českých zemích (ve zdramatizované podobě se tento únos objevil i v televizním filmu Jan Hus z roku 2015). Uherskému králi jeho plán nevyšel, v Čechách vyvolalo jeho jednání odpor, Václav pravděpodobně s pomocí české šlechty z Vídně uprchl a Zikmund se raději stáhl zpět do Uher. Oba bratři se sice později smířili, nechuť tehdejšího českého obyvatelstva vůči Zikmundovi ale přetrvala a později byla jedním z významných faktorů ovlivňujících průběh husitských válek. 

Politické únosy v režii komunistů

Ke středověkým metodám se po svém nástupu k moci později notně přiblížili komunisté, pro něž se stal politický únos běžnou formou politického boje. K dramatickým a dodnes nenapraveným událostem začalo docházet na tehdejším československém území bezprostředně po skončení druhé světové války, kdy ruská tajná služba NKVD začala odvlékat do sovětských lágrů desítky a stovky československých občanů, kteří v období první republiky uprchli do Československa před bolševickým režimem Sovětského svazu a získali československé občanství. Vláda osvobozeného Československa bohužel k těmto únosům mlčela a o osudech odvlečených občanů se začalo mluvit až po roce 1989. 

Po převratu v únoru 1948 a po nové vlně emigrace československých lidí nepohodlných režimu na Západ se staly politické únosy jednou z pracovních metod komunistické rozvědky, jejíž aktivita v tomto směru zesílila zvlášť poté, co v roce 1953 nastoupil do funkce ministra vnitra Rudolf Barák (zastával ji do roku 1961). Nejslavnějším případem z jeho éry se stal únos bývalého sociálně demokratického politika Bohumila Laušmana z Vídně, k němuž došlo koncem roku 1953.

Laušman patřil k blízkým spolupracovníkům prezidenta Edvarda Beneše. V první poválečné vládě působil jako ministr průmyslu. Protože pomohl prosadit dekrety o znárodnění bank a klíčových průmyslových podniků, byl považován za převodovou páku komunistů v sociální demokracii, ale pohled na něj se rychle změnil poté, co na sjezdu sociální demokracie v roce 1947 úspěšně kandidoval na předsedu proti Zdeňku Fierlingerovi, jehož podporovali komunisté z Moskvy. Po komunistickém převratu v roce 1948 podpořil Fierlinger okamžitě veřejně Gottwaldovo vedení KSČ a v březnu téhož roku vytlačil Laušmana z předsednické funkce. Laušman sice zůstal až do Benešovy demise místopředsedou Gottwaldovy vlády, ale 15. července 1948 z ní byl odvolán a po začlenění sociálně demokratické strany do KSČ už mu nebylo nabídnuto ani členství ve straně. Na přelomu let 1949 a 1950 emigroval, útěk se však podařil jen Laušmanovi, jeho žena a dcera byly uvězněny. Poté žil střídavě v Jugoslávii a v Rakousku.

V poslední fázi svého exilového pobytu se usadil nedaleko Salcburku, odkud ho na sklonku roku 1953 unesla československá Státní bezpečnost. Její agent, kterému paradoxně důvěřoval, ho vylákal na schůzku do restaurace v Salzburgu, kde mu další příslušníci StB (převlečení za obsluhu) namíchali do pití omamnou látku a pak ho téměř nehybného naložili do vozu a prostě převezli do Československa. (Celý únos byl zdramatizován v inscenaci České televize Smyčka, kterou v roce 2009 natočil režisér Viktor Polesný podle scénáře Pavla Kohouta s Viktorem Preissem v roli Laušmana, pozn. red.)

V roce 1956 byl Laušman odsouzen k sedmnácti letům za mřížemi, v roce 1963 ve vězení zemřel.

Státní bezpečnost plánovala podle Českého rozhlasu ještě v 50. letech také únos někdejší republikánské poslankyně Marie Tumlířové, která žila v exilu v západním Německu a pracovala v rozhlasové stanici Rádio Svobodná Evropa. Dva agenti se pokusili ji omráčit ranou do týla a naložit, jenže úder ženu neomráčil: měla totiž vlasy spleteny do tvrdého drdolu, který ztlumil ránu. Tumlířové se díky tomu povedlo přivolat pomoc a oba únosci byli zadrženi. Později je odsoudil německý soud. 

Ještě po skončení Barákovy éry na ministerstvu vnitra byl v roce 1964 plánován například únos Pavla Tigrida, ale k realizaci nedošlo. 

Únos prezidentova syna

Ani po listopadové revoluci v roce 1989 mafiánské praktiky z politiky úplně nezmizely. Nejslavnější a nejviditelnější kauzou spojenou s politickým únosem se stal únos Michala Kováče mladšího, syna slovenského prezidenta Michala Kováče, který byl 31. srpna 1995 násilně zavlečen do rakouského Hainburgu. Únosci ho během akce zmlátili a opili do bezvědomí, načež ho nechali ležet v Mercedesu, který zaparkovali před hainburskou policejní stanicí.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST