Historie

Pomlázku znal už Jan Hus. V jeho časech ale mrskaly i ženy muže

2. duben 2018 četba na 6 minut
Pomlázka v Chodovlicích na Třebenicku

Pomlázka v Chodovlicích na Třebenicku

Foto: Deník/Karel Pech

Stále větší množství témat lze v posledních letech uvést slovy: česká společnost je rozdělená. Týká se to i nejdiskutovanějšího českého lidového zvyku, který připadá právě na Velikonoční pondělí - tradiční pomlázky. A to i přesto, že patří mezi dochovanými obyčeji mezi ty nejstarší - zmínky o pomlázce máme už ze 14. století.

Rok co rok se v čase předcházejícím Velikonocům objeví v novinách i v časopisech reportáže, články a názory týkající se dění připadajího na ráno a dopoledne o Velikonočním pondělí, ať už ono dění nazývají rozliční autoři pomlázkou, koledou, šlahačkou nebo rovnou velikonočním výpraskem.

FOTOGALERIE

Skanzen na Veselém Kopci nabídl návštěvníkům o Velikonocích tradičně bohatý a zajímavý program. Rozhýbat dřevěné vejce plné železných kulí nebylo pro ženy snadné. Mužům to šlo. Velikonoční pomlázce na Voticku dominovaly dívky a ženy.

Spektrum pohledů na tuto tradici je neobyčejně široké. Na jedné straně zahrnuje sdílení nejrůznějších osobních příběhů, podle nichž je pomlázka srovnatelná div ne se znásilněním (kterýžto pohled možná ještě zesílí s aktuální mezinárodní kampaní MeToo, k níž se vedle skutečných obětí zneužívání přihlásily i ženy, jimž vadilo, pokud se na ně někdo dlouze podíval, zvlášť, pokud dotyčný byl dostatečně vlivný na to, aby dané ženě zajistil místo v novinových titulcích).

S tím souvisí i vytváření nových pojmů typu "symbolizované násilí", za něž prý může být koledování s pomlázkou považováno. A v letošním roce dokonce přibylo téma možného zákazu této tradice, a to na základě Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulská úmluva z května 2011, podle nějž se mají signatáři úmluvy zasadit, aby „žádný akt násilí nemohl být ospravedlňován kulturou, náboženstvím, tradicí či takzvanou ctí". Na druhé straně pak stojí názory, které zdůrazňují význam rituálů a tradic pro společenský život, a hájí české zvyky a tradice. 

V souboji obou pohledů pak trochu zaniká hledisko historické, které nám může víc napovědět o tom, kde se u nás pomlázka vlastně vzala. Je tento obyčej opravdu jen českým specifikem? A proč se právě u nás zachoval? Právě o tom si zkusíme něco říct v následujícím textu.

Dostávali i chlapi. A dobytek

Obřadní bití má v lidové obyčejové tradici různé významy, na jaře symbolizuje probuzení životní síly člověka a vegetace. Původ slova pomlázka se podle jazykovědců vztahuje k pojmům pomladit nebo zmladit, a to prostřednictvím jarní zeleně. Pošlehání mělo magicky přenést jarní sílu z rostlinstva na lidi. Mrskání zeleným prutem představovalo probuzení aktivity a ozdravění.

V tomto smyslu by bylo chybou se domnívat, že vypláceny byly vždy pouze ženy a dívky. Jak upozorňuje kniha Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře autorky Evy Večerkové, už středověcí kněží Konrád Waldhauser (zemřel v roce 1369) a po něm Jan Hus připomínali ve svých velikonočních kázáních zvyk některých krajů, že ženy o velikonočním pondělí mrskají pruty své muže a manželé jim to na druhý den oplácejí. Podle díla Čeňka Zíbrta "Staročeské výroční obyčeje, pověry, slavnosti a zábavy prostonárodní" převzal Hus tuto upomínku z Waldhauserovy postily do své a Waldhauserův německý výraz pro pomlázku nahradil českým popěvkem "Pomni hody na provody, žeť jsú svaté dni".

Také v Postille husitského kazatele Jana Rokycany z let 1453 až 1357 se píše o tom, že se dívky s pacholky "pomlázejí a mrskají" o velikonočních hodech. 

Podobně probíhal Velký pátek v Kratonohách na Královéhradecku. "Na Veliký pátek vyšlehají ženské mužským. Dávají jim Velkého pátku na památku," píše se v publikaci Velikonoce. Český lid z konce 19. století.

Na druhé straně spis italského lékaře Guarinonia, který v 17. století pobýval v Praze, už v souvislosti s pomlázkou zmiňoval pouze vyplácení žen. Podle něj se v Praze na ulicích prodávají dlouhé pletené pruty či metle (Rutten), kterými muži mrskají ženy a dívky po ramenou a po rukách, aby od nich dostali velikonoční vejce.

A konečně stojí za zmínku to, že magická síla, přisuzovaná vrbovým pletencům, byla důvodem, proč se v některých krajích vyšlehával o Velikonocích pomlázkou i dobytek. "Když přijde první koledník s pomlázkou, hospodář nebo hospodyně vezme pomlázku, ale ne do holé ruky, a jde do chléva a šlehá po dobytku, aby dobytek nekopal a nebyl lechtivý a byl čerstvý," zaznamenala Eva Večerková zvyk z Hlinecka, zachycený v publikaci Karla Adámka Lid na Hlinecku. Podobný zvyk existoval i na Chotěbořsku.

Prvky magického myšlení se promítaly i do osudu pletené pomlázky, když koleda končila. Pomlázky se stočené do kruhu odhazovaly přes hlavu na střechu, nebo se házely do ohně či pouštěly po vodě. Ve všech případech šlo o magický symbol odvracení něčeho škodlivého a negativního.

Fenomén střední Evropy

A jak se to má vlastně s tím, že pro cizinu jsme údajně zaostalý národ, který tento "barbarský zvyk" stále udržuje? Je pravda, že obyčej velikonočního mrskání je především středoevropskou tradicí a nejsilněji a nejkompaktněji se vyskytuje v českých zemích. Ale úplně ojedinělí v něm nejsme.

Na západním Slovensku existuje takzvaná "šibačka", vesměs spojená s obléváním (vedle pomlázky jde o zvyk polít děvčata vodou, který má podobný význam: probudit životní sílu, opět ve smyslu "probuzení vegetace". Také oblévačka mimochodem bývala původně v řadě krajů vzájemná - chlapci obcházeli stavení druhý velikonoční den, kdy mohli děvče, které našli ještě v posteli, polít studenou vodou, a dívky jim to oplácely následující ráno). 

Velikonoční mrskání známe také ze saského Krušnohoří (Peitschen) a z jižní části Horní Lužice. Jak pomlázka (śmigus), tak oblévačka (dyngus) jsou také poměrně široce zastoupeny v Polsku. 

Obyčej šlehání pruty se vyskytuje i v Rakousku a v Německu, jen se tam nepojí s přímo s Velikonočním pondělím, ale s jinými svátky, konkrétně s koncem masopustu a s Popeleční středou.

Co z toho všeho vyplývá? Pomlázky není třeba se bát, pokud k ní jeví vstřícnost obě strany. Nejde o symbol násilí, původně je naopak spíš symbolem přání dlouhého života, zdraví a síly. A přát si tímto způsobem také mohou obě strany, budou-li chtít. Jde jen o to respektovat se vzájemně a vyjít si vstříc.