Historie

Pomohl odboji, zatklo ho gestapo. Aleš Kaprál přežil díky statečné manželce

15. duben 2019 četba na 9 minut
Aleš Kaprál s manželkou Zdenou a dcerou

Aleš Kaprál s manželkou Zdenou a dcerou

Foto: Post Bellum

/PŘÍBĚHY 20. STOLETÍ/ Deset kilometrů od Brna se rozprostírá údolí Říčky. U potoka stojí starý mlýn, vila a kamenný bazén. Dnes místo využívají převážně skauti, kteří ho zrekonstruovali. Kromě toho zdokumentovali dramatický příběh rodiny Kaprálovy, která tu kdysi žila.

FOTOGALERIE

Aleš Kaprál s manželkou Zdenou a dcerou Rodina Kaprálových Aleš Kaprál s manželkou Zdenou

Odbojáři schovávali vysílačku v chemické továrně Biochema v Modřicích díky jejímu řediteli Aleši Kaprálovi. Gestapo objevilo písemné seznamy podporovatelů odboje, Kaprála zatkli a osm měsíců trýznili v Kounicových kolejích.

Z vězení ho dostala jeho manželka Zdena. Gestapáky uplatila. Po válce Kaprála lživě obvinili z kolaborace s nacisty. Kaprál se před lidovým soudem obhájil. Pár měsíců poté sbalil rodinu a před komunistickým režimem utekli do USA.

Láska na první pohled

Na podzim roku 1930 hned za vesnicí Vrbátky kousek od Prostějova na Hané běžely přes louku na vlak do školy dvě rozevláté usměvavé patnáctileté dívky. Proti nim šel dvaadvacetiletý tmavovlasý hubený student s kulatými brýlemi. Jedna z dívek si ho všimla, jmenovala se Zdena.

Tak se poprvé potkali, Aleš Kaprál, student chemie a Zdena Šrámková, dcera místního sedláka. Zamilovali se a o několik let později se vzali. Narodili se jim dvě dcery Eva a Jana. Obě žijí v USA, kde po válce nalezli štěstí.

Eva Kaprálová – Searle, kterou natáčel skaut Michal Medek a záznam poskytl pro Paměť národa, si tatínka dobře pamatuje: „Tatínek byl optimista. Hodně věcí znal. Když byl malý, chtěl být hercem. Ale jeho otec mu to zakázal, že to není zaměstnání pro slušné lidi. Tatínek vystudoval chemii.“

Aleš Kaprál v chemii exceloval a záhy po studiích vydělal ohromné jmění. Před válkou vyhrál vládní soutěž na vývoj chemického potravinářského přípravku, který si pak patentoval. Objevil denaturační cukr určený pro výkrm zvířectva. Jeho věhlas se rozkřikl a dostal nabídku stát se ředitelem potravinářsko-chemické továrny Biochemy v Modřicích s vlastnickým podílem. Kaprál nabídku přijal.

Vydělané peníze utrácel s rozmyslem, koupil usedlost na samotě v Říčkách, chovali dobytek, koně, ale i šneky, které prodávali do Francie. Vybudoval si na tu dobu velmi luxusní vilu se zahradou a kamenným bazénem. Do továrny jezdíval Aleš Kaprál na koni.

Pomoc odboji

Po 15. březnu 1939 protektorátní úřady jmenovaly do Biochemy německého správce, který Aleše Kaprála pro jeho odbornost ponechal na místě výkonného ředitele. Krátce po vzniku protektorátu za ním přišli jeho zaměstnanci napojení na Obranu národa s prosbou, zda by mohli v továrně uschovat tajnou vysílačku, která pravidelně podávala zprávy do Londýna exilové vládě a zpravodajskému oddělní o pohybech německých vojsk v okolí Brna.

Také za ním přišel jeho zaměstnanec Stanislav Novotný, že sbírá peníze na pomoc vdovám a sirotkům po popravených českých vlastencích a na podporu českého odboje. Aleš Kaprál mu bez okolků vyplatil blíže neurčený obnos. Novotný si o tom udělal záznam. Gestapo se o Novotného sbírce dozvědělo a vytlouklo z něho, kde seznam dárců schovává.

Aleš Kaprál ten den ráno, kdy ho v kanceláři zatkli, právě napsal dopis svému příteli do Bruselu. V dopisu nacisty nazval vrahy a zloději. Pakliže by dopis gestapo objevilo, čekal by ho koncentrační tábor nebo gilotina. Psaní měl sebou v aktovce.

„Ve večerních zprávách Alešovo jméno oznámeno nebylo. Měla jsem ještě slabou naději, že ho dosud nepopravili. Celou noc jsem nezamhouřila oko. Chystala jsem se vyjít z domu, když se u nás objevila Alešova sekretářka slečna Kepáková a přinesla mi Alešovu aktovku. Otevřela jsem ji a mezi jinými papíry objevila i osudný dopis. Ruce se mi třásly, když jsem ho prohlížela. Díky bohu, obálka nebyla porušena. Dopis jsem spálila, popel rozemnula na prášek,“ vzpomíná jeho žena Zdena Kaprálová v knize Zítra bude líp.

Záchrana před transportem

Její paměti jsou dojemným a strhujícím vyprávěním obětavé a milující ženy, která se následující dny marně snažila o návštěvu svého manžela v Kounicových kolejích, aby mu přinesla jídlo. Nakonec se jí povedlo propašovávat povzbuzující dopisy a jídlo prostřednictvím podzemního hnutí, jež dokázalo některé dozorce z Kounicových kolejí uplatit.

Po osmi měsících stanul Kaprál před soudem. Soudce uvěřil, že Kaprál peníze Novotnému dal, aniž by tušil, pro koho jsou. Tvrdil, že za ním Novotný chodil často. Vědělo se o něm, že sbírá pro chudé. Továrník právě telefonoval, a tak mu nějaké peníze dal, aniž by přerušil telefonický hovor. Kaprála soud osvobodil. Gestapo zuřilo. Vyšetřovatel vydal rozkaz, aby Kaprála místo na svobodu transportovali do koncentračního tábora.

Když se to Zdena dozvěděla, okamžitě kontaktovala odbojáře. Těm se podařilo uplatit nižšího úředníka gestapa, který uspořádal večírek. Vyšetřovatele tam opil a v pravou chvíli mu podstrčil k podpisu propouštěcí dokumenty vězně Kaprála. Továrník vyšel z Kounicových kolejí zesláblý. Už se do továrny nevrátil. Do konce války bádal ve své soukromé laboratoři ve vilce na Říčkách, dokud do jeho domova nevtrhli sovětští vojáci.

Na konci války

Rudoarmějci na konci války v dubnu 1945 na Říčkách rabovali a znásilňovali. Zdena ve svých pamětech popisuje nejdříve zástup německých vojáků, kteří se údolím plahočili. V jednotkách wehrmachtu pochodovaly i patnáctileté děti. Zdena vzpomíná, že jak je s manželem z terasy pozorovali.

Jeden starší německý voják se od průvodu odpojil a přišel se zeptat, zda by mu neprodali sirky. Aleš Kaprál mu s despektem a nechutí připálil a sirky mu podal. Voják si je strčil do kapsy a hledal drobné. Aleš jen mávl rukou, ať si je nechá.

Za pár hodin kolem jejich vilky kráčela Rudá armáda. Aleš svoji nejbližší rodinu těsně před tím schoval do zemljanky, kterou vykopal ve svahu kus za domem. Sovětští vojáci vtrhli do domu, znásilnili ženy, rozmlátili nábytek, rozdělali z něho oheň, opili se a pak ulehli na zahradu před mlýnem. Z protějších svahů ustupující wehrmacht spustil střelbu z kulometů a nastal obrovský zmatek.

Děsivý výjev

Zdena Kaprálová zaznamenala ve svých pamětech děsivý výjev, jak se sovětští vojáci chovali: „Jakýsi ruský důstojník divoce hraje na balalajku, jakoby se snažil přehlušit výbuchy granátů, ruští vojáci umírají jeden za druhým. V pokoji s krbem stojí drahé piano, do kterého nějaký voják tluče pažbou své pušky. Pod nástrojem leží ruský opilec a má k noze přivázaného kočárového koně. Aleš se ho zděšeně ptá, proč ho nenechá v maštali?! Prý, aby mu ho jeho spolubojovníci neukradli. Všechno, co je cenné, Rusové balí do svých vojenských pytlů. Nějaká dívka zoufale křičí o pomoc a prosí, ať se slitují, vojáci toho nedbají a dál ji jeden po druhém znásilňují. Pod dřevěným schodištěm sténá rodící matka, která si myslela, že u Kaprálových bude v bezpečí a právě uprostřed válečné vřavy pocítila porodní bolesti.“

Na tyto tři dny vzpomíná Eva Kaprálová–Searle: „Byla tma. Slyšeli jsme výbuchy, kolem hvízdaly kulky. Tatínek s maminkou vybíhali ven do stárkova domku, kde nabírali vodu. Střídali se, protože si říkali, kdyby to některý z nich dostal, dětem zůstane ten druhý,“ vypráví jejich dcera, která starý a zničený mlýn darovala českým skautům. Ke Kaprálovým přišlo hledat úkryt asi čtyřicet lidí z okolí a hlavně z Brna. Předpokládali, že fronta zasáhne právě město, venkov bude ušetřen. Dopadlo to právě naopak. Pobyt sovětských vojáků v Kaprálově mlýně trval celé tři dny a tři noci než jim došly potraviny a odtáhli.

Kaprálův mlýn
Skauti budovu rekonstruovali a nyní ji spravují. Jednašedesát lůžek bývá beznadějně obsazeno. Během školního roku tu skauti pořádají programy převážně pro střední školy, zaměřují se na přírodu Moravského krasu a ekotechnologie. Žákům a studentům vyprávějí i příběh Kaprálových.

Paměť národa, ze které čerpají Příběhy 20. století, spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Sbírka vzpomínek pamětníků vzniká díky soukromým darům jednotlivců i firem. Tisíce lidí posílají měsíčně stokorunu a více. Pomozte i vy. Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa.

Mikuláš Kroupa