Co znamená a jaké zvyky ji provázejí? Přečtěte si vše o Popeleční středě

6. březen 2019 četba na 6 minut
Popeleční středa. Věřící dostávají v kostele znamení popelem, jako připomínku pomíjivosti lidského bytí

Popeleční středa. Věřící dostávají v kostele znamení popelem, jako připomínku pomíjivosti lidského bytí

Foto: DENÍK/Jiří Kopáč

Popeleční středa představuje v římskokatolickém liturgickém kalendáři první den postní doby. Noc, která jí předchází, ukončuje masopust. Následovat má čtyřicetidenní půst (spolu se šesti nedělemi, které se do něj nezapočítávají). Možná proto ji současná lidová kultura na rozdíl od masopustu prakticky opomíjí. A je to škoda, protože i tento svátek měl své tradice. A přál hlavně ženám.

FOTOGALERIE

Popeleční středa v olomoucké katedrále sv. Václava Popeleční středa v olomoucké katedrále sv. Václava Popeleční středa v olomoucké katedrále sv. Václava

Čtyřicetidenní postní období je přípravou na oslavu Velikonoc, Popeleční středa tedy připadá na 46. den před Velikonoční nedělí. Důvod, proč církev zvolila pro tento den nakonec středu a ne neděli, je přitom jednoduchý - neděle nejsou chápány jako postní dny. A protože datum Velikonoc se každoročně mění, mění se každý rok i den Popeleční středy, která je v původním významu připomínkou Ježíšovy výzvy k pokání.

Právě tento trochu "karatelský" význam svátku vedl nejspíš k tomu, že na rozdíl od masopustu Popeleční středu spíš vytěsňujeme. Což je škoda, protože i ji si uměli naši předci docela užít.

Škaredá? Jen nedorozumění

Přestože je označení "Popeleční středa" nejznámější, setkáme se občas i s tím, že se jí říká Škaredá, tento název však vznikl vlastně omylem: ve skutečnosti totiž označuje den uprostřed pašijového týdne předcházejícího Velikonocům.

"Skutečné" Škaredé středě se tak říká proto, že připomíná Jidášovu zradu, tedy škaredý skutek, a podle lidové pověry by se lidé ten den neměli "škaredit", aby se jim zakaboněná tvář neopakovala každou středu v roce. Jiným pojmenováním téhož dne je Sazometná středa, protože se ten den vymetaly saze z komína.

Fakt, že toto přízvisko občas lidé přisuzují i Popeleční středě, nejspíš souvisí s výše naznačenými důvody, tedy s tím, že právě tento den končí nevázané masopustní veselí a lidé mají obrátit své myšlenky k vnitřní kázni. S tím ovšem žádný farář nemůže souhlasit.

"Popeleční středa je ´škaredá´ jen pro toho, kdo se neumí ukáznit, krotit, kontrolovat, něco si dobrovolně odepřít, ochotně, svobodně. Není to jen abstinence, či pěstování askeze. Je to osvobození od závislosti, ochota vzdát se něčeho, schopnost rozdělit se, bez nároku na dík," zmiňuje například jindřichohradecké probošství.

Na Popeleční středu se v katolických kostelích žehná popel ze spálených "kočiček" (větévek samčích stromů vrby jívy s jehnědami), svěcených o loňské Květné neděli (šesté a zároveň poslední postní neděli, zvané též Pašijová neděle). Ty se pak pálí na Bílou sobotu v předvečer slavnosti Zmrtvýchvstání. Tento popel se dřív sypal věřícím na hlavu se slovy: "Pamatuj, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš!", dnes už stačí jen klasické symbolické znamení křížku na čele se slovy: "Obraťte se a věřte evangeliu!".

Tolik katolické zvyklosti. Ale Popeleční středa měla i své lidové zvyky a bylo by škoda na ně úplně zapomenout. Obzvlášť, když svým způsobem reflektovaly téma, které je dnes hodně zmiňované - genderovou problematiku.

Holení, holení

Uvolněná atmosféra tradičního masopustu sváděla obě pohlaví ke hrám, v nichž vesele soupeří a současně se k sobě dostanou blíž. Takovým zvykem bylo například žertovné holení mužů ženami. A právě tenhle zvyk se třeba na brněnském Klouboucku (východomoravské oblasti kolem města Klobouky, v němž mimo jiné strávil část dětství Tomáš Garrique Masaryk, pozn. aut.) protáhl až do Popeleční středy.

Vlastně měl ráz "trestné výpravy". Ženy, vybavené židlí, ubrusem, zpěněným bílkem z vajíčka namísto holičského mýdla, přiostřenou dřevěnou třískou místo břitvy, naříznutou červenou řepou a starými děravými dvířky od kamen, vyrazily po místních hospodách, a hledaly muže, kteří se za hospodským stolem ještě nezmátořili z masopustního reje. Když takového našly, patřičně ho svými ingrediancemi okrášlily - natřely bílkem, řepou naimitovaly tekoucí krev, třískou odřely.

Totéž mohl zažít chodec, na něhož cestou náhodou narazily, toho však většinou alespoň předem požádaly, aby se oholit dal. Málokdo odmítl.

Večer se celý tento ženský spolek (samy si říkaly "pulbírky" od slova "pulbírovat" či "pulvírovat", což je starodávný výraz pro holení) u některé sešel, daly si "rosolku" (sladký likér Rosogliose, který se vyráběl přidáním výtažků z rosnatky okrouhlolisté a medu do lihového nápoje a byl oblíbený hlavně mezi ženami - dnes se tvoří v obměněném složení, protože chráněnou rosnatku v něm nahradily okvětní lístky šípkové růže, pozn. aut.), a to z toho důvodu, aby prý slepice dobře nesly.

Moravští muži to ženám někdy "opláceli" takzvaným podkůváním, při němž "kovář" odchytával pro změnu děvčata, a když se mu některé podařilo chytit, "okoval" je starými podkůvkami.

Pít ano. Šít ne

Sladký alkohol úzce souvisel i s dalším zvykem, který se dlouho udržoval na Ždánicku (svazek obcí na Hodonínsku v oblasti Středomoravských Karpat). Šlo o takzvaný "kvok", hostinu s cukrovím a sladkou kořalkou pořádanou právě na Popeleční středu. Při ní se ženy sešly a pořádně si zavdaly, aby se urodilo hodně drůbeže a dobytka.

"Tetička hostitelka nalévala čaj a každé hrkla do hrnka pořádnou dávku rumu, aby rozkvokávání dlouho netrvalo. Popíjelo se, přikusovalo se cukroví a boží milosti. Po jídle začalo zavdávání, aby slípky hodně kvokaly, aby bylo hodně kuřat, plno housat, kozlat, telat a sem tam i nějaké děcko. I písnička se ozvala, ale i když byla škaredá středa, písnička svatá to nebyla nikdy," zapsal v roce 1964 tento zvyk Bedřich Blahutka ve svém zeměspisném a vlastivědném popisu obce Věteřov (jeho popis zaznamenala etnoložka Eva Večerková ve své práci Obyčeje a slavnosti v české kultuře, z níž pochází i popis ostatních zde zmíněných zvyků, pozn. aut.).

Co bylo naopak o Popeleční středě tradičně zcela zapovězeno, bylo šití, a to na základě lidové pověry, že by se tím slepicím "zašily ďupky" a nenesly by.