Historie

Poslední bitva druhé světové války. Němci rozpoutali u Milína nesmyslný teror

11. květen 2018 četba na 15 minut
Sovětští vojáci při bojích v okolí Slivice, Milína a Březnice 11.  až 12. května 1945

Sovětští vojáci při bojích v okolí Slivice, Milína a Březnice 11. až 12. května 1945

Foto: Hornické muzeum Příbram

Přestože jako den vítězství slavíme 8. květen, kdy německé jednotky v Praze složily těžké zbraně a začaly ustupovat z města, k poslední velké bitvě druhé světové války došlo na českém území až o tři dny později. Jejím dějištěm se stalo okolí osady Slivice nedaleko městečka Milín ve středních Čechách. Krveprolití nastalo poté, co se do tohoto prostoru stáhla hitlerovská vojska odmítající složit zbraně.

Ve dnech 10. a 11. května se v prostoru u Milína v okrese Příbram shromáždily ve velkém množství zbytky tří elitních nacistických divizí. Důležitou část německého vojska představovala bojová skupina SS-Wallenstein zformovaná předtím ve výcvikovém prostoru SS na Sedlčansku. Operovaly tu ale i zbytky pluku pancéřových granátníků z SS-divize Das Reich, dále někteří frekventanti školy samohybného dělostřelectva, dělostřelecké, tankové a ženijní školy SS a jiní.

FOTOGALERIE

Ráno 6. května 1945 dorazili do Příbrami členové partyzánské skupiny Smrt fašismu pod vedením kpt. Jevgenije Olesinského (uprostřed s kyticí) a odzbrojili zbytek německé vojenské posádky. Snímek vznikl krátce po osvobození Mezi prvními spojeneckými vojáky, kteří dorazili již 7. května 1945 do Příbrami, byli příslušníci průzkumu 4. tankové divize 3. americké armády. Na snímku před budovou příbramské radnice Příbramští občané nadšeně vítají 9. května 1945 příslušníky protibolševických jednotek ROA gen. A. A. Vlasova z 3. pluku 1. divize, kteří zde svedli s německými vojsky několik ozbrojených střetnutí

Nebyli to všechno zdaleka jen Němci - v uniformách SS nechyběli ani vojáci z Rakouska, Maďarska, Chorvatska, Francie, Nizozemska, popřípadě příslušníci národů tehdejšího Sovětského svazu – především členové elitní 20. granátnické SS-divize Estonské, a dokonce ani rota vojáků Slovenského štátu.

Tyto SS divize odmítly uznat kapitulační listiny, podepsané dne 7. května 1945 v Remeši, a nerespektovaly ani kapitulaci, kterou v Praze složil do rukou velitele povstání generála Karla Kutlvašra 8. května německý generál Rudolf Toussaint.

Kromě esesáků se na státní strakonické silnici, jež představovala hlavní ústupovou trasu směrem k Američanům, shromáždili navíc i příslušníci wehrmachtu, bezpečnostních složek, okupačního aparátu, ale také němečtí civilisté prchající před frontou. Ti všichni se chtěli dostat do americké vojenské zóny za demarkační linií. Ta však byla podle spojeneckých dohod otevřená pouze do půlnoci mezi osmým a devátým květnem. Pak se definitivně uzavřela. Silnice na Písek a Strakonice se tak stala neprůjezdnou a všechny německé jednotky uvízly v prostoru mezi obcemi Slivice, Milín a Čimelice.

Nastala tak paradoxní situace. Už od 7. května totiž pronikali na Příbramsko američtí vojáci, konkrétně příslušníci 16. obrněné divize generála Johna Leonarda Pierce z V. sboru 3. Pattonovy americké armády. Čtvrtá americká tanková divize z XII. sboru pak držela demarkační linii mezi obcemi Lnáře, Blatná, Sedlice, Nová Hospoda a Podolský most s předsunutými hlídkami u Spáleného Poříčí, Hvožďan, Bubovic a Mirovic. Svůj průzkum sice vysílali i přes onu demarkační "stop–linii", ale nesměli za ní podle předchozí dohody se SSSR v širší míře vojensky zasahovat. Rudá armáda, do jejíž operační oblasti celý prostor patřil, dorazila na místo až o čtyři dny později. Byl to jeden z důležitých faktorů, který vedl k masakru.

Němci rozpoutali teror

Nacistickým divizím velel SS-gruppenführer generál Carl Friedrich von Pückler – Burghaus, velitel Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Fanatický nacista Pückler se vojákům Rudé armády nechtěl za žádnou cenu vzdát, a když se mu cesta k americkým divizím uzavřela, rozhodl se vybudovat u Milína opěrný bod pro poslední nesmyslný boj. Ve středu 9. května proto začaly jeho jednotky narychlo vytvářet tři obranná pásma.

Veškerou techniku, kterou nacisté disponovali, rozmístili v kotlině u osady Slivice. Své hlavní síly pak soustředili na linii mezi Slivicí a obcí Buk, milínským nádražím a kopcem zvaným Kozí vrch. Mezi stanovišti těžké techniky se zakopali pěšáci. A protože nacisté nehodlali odejít z české kotliny bez "pořádného prásknutí dveřmi", jak v Praze hrozil po vypuknutí Pražského povstání K. H. Frank, zahájili ve všech okolních vesnicích teror. Američané sice byli nedaleko, ale nemohli nijak zasáhnout.

"Nejhůř bylo v našem kraji mezi devátým a jedenáctým květnem. Toho prvního dne jsme se šli s několika sousedy podívat za ves na nekonečné řady vojáků, prchajících od Prahy. Od lesa jsme je měli jako na dlani. A tady jsme viděli, čeho ještě byli fašisté schopni: jeden z vojáků, jdoucích kolem silnice, přiskočil k nějakému člověku - z dálky jsme nepoznali, kdo to je, jen jsme věděli, že to je náš - něco na něj křičel, pak přivolal z pochodujícího proudu důstojníka. Ten nejprve onoho člověka ztloukl pažbou pušky, pak nutil koně, aby po něm dupal, a nakonec do něj vystřílel celý zásobník pistole. Vojáci pak mrtvého odtáhli o kus dál… Teprve za pár hodin jsem se dozvěděl, že to byl manželčin strýc, Václav Šplíchal z Buku," vzpomínal po válce Stanislav Tuháček z obce Konětopy (jeho vzpomínky uchovalo Hornické muezum Příbram). 

Nacisté se na vesnice ležící v jejich obranné linii zaměřili, a jakmile se někdo objevil mezi chalupami, spustili palbu. Stříleli i po parlamentářích, kteří se snažili vyjednat podmínky příměří.

FOTOGALERIE

Miloslav Fürst z Březových Hor padl 11. 5. 1945 u Buku. Josef Oktábec z Příbrami padl 11. 5. 1945 u Buku. Miroslav Malý z Příbrami padl 11. 5. 1945 u Buku.

"V prvních dnech jsme sbírali a shromažďovali zbraně a střelivo, jak je Němci tu a tam zahazovali. Pak najednou přiběhl nějaký mladík, takových sedmnáct mu mohlo být, pojďte nám pomoci, prosil, Němci nám zajali kamaráda. Vzali jsme si tedy pušky, měli jsme jich deset nebo dvanáct, a šli ke Slivici. Ale dál než takových sto metrů za ves jsme už nemohli, tam už Němci stříleli od silnice i od milínského nádraží," líčil tehdejší události Rudolf Hacaperka z Lešetic.

Dva nebo tři jeho spolubojovníci se dostali až na Kozí vrch, ale pak nemohli zpátky, palba byla příliš prudká. Jeden, jménem Muzikář, se tam tak musel krýt vleže až do večera, ostatním se nakonec podařilo se stáhnout. "Chtěl jsem vyslat skupinku s bílým praporem, aby ty, kteří na vršku leželi, přivedla zpět. Ale sotva jsme prapor vztyčili, Němci ho prostříleli. Nedalo se nic dělat. Ten, co ho zajali, byl prý Krejčí. Zastavil plné auto Němců, poručil jim jet do Příbrami, ale když k nim vylezl na korbu, chytli ho, vypíchli mu oči, zohavili ho a nakonec ho autem usmýkali," vzpomínal Hacaperka. (Krejčí byl jedním z místních občanů.)

Podle knihy Krvavé finále spisovatele Jiřího Padevěta Němci krutě účtovali i v samotné osadě Buk: v pátek 11. května odvlekla jednotka Waffen-SS z Buku Richarda Štěpána a jeho syny Jiřího a Vladimíra, Václava Zelenku a Václava Šplíchala a všechny je nedaleko Milína zastřelila. Podle stop na těle byli všichni muži před smrtí mláceni pažbami pušek…

"V nedaleké Březnici narazila projíždějící kolona SS dne 10. května 1945 na zátaras. Poté, co ho odstranila, vnikli hitlerovští vojáci do nejbližších domů a bezohledně postříleli 13 civilistů. Mezi obětmi byla i devětadvacetiletá Marie Švankmajerová, která přijela z Prahy po vypuknutí květnového povstání do Březnice ke svým příbuzným porodit. Byla chladnokrevně zastřelena, ač se jednalo o ženu v osmém měsíci těhotenství," popsal další řádění rozběsněných nacistů spisovatel a ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl v publikaci Příbram v průběhu staletí.

Nastupují příbramští partyzáni

Protože jedna spojenecká armáda zakročit nemohla a druhá byla ještě daleko, pokusili se vraždění civilistů jako první zastavit partyzáni z brdských lesů a spolu s nimi i Vlasovci, kteří zde podobně jako v Praze bojovali proti svým bývalým spojencům.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST