Události předcházela slavná Deklarace nezávislosti. Listina vznikla v roce 1776, kdy americké kolonie po dlouhých bojích s Velkou Británií usoudily, že opravdovou budoucnost přinese Spojeným státům pouze totální nezávislost a svoboda.
Kongres, jemuž předsedal pozdější prezident Thomas Jefferson, tedy sepsal dokument, v němž komise mimo jiné vyhlásila, že od této chvíle hodlá postupovat na vlastní pěst. Včetně spojenectví, obchodních styků i obrany vlastního území, ostatně jak činí každá svobodná země světa.
Zmíněná listina byla základem pro pozdější Ústavu, jež vznikla o necelých jedenáct let později. Ta navazovala na omezenější Články konfederace, tedy původní zákonné zřízení, a stanovila mimo jiné vyšší státní moc či postytla vládě lepší a účinnější prostředky k prosazování pravomoci.
Ústavu podepsalo dvanáct států. Postupně se přidávaly Delaware, Pensylvánie, New Jersey, Georgie, Connecticut, Massachusetts, Maryland, Jižní Karolína, New Hampshire, Virginie, New York a Severní Karolína. Pouze jeden z nich váhal, pouze jediný svého zástupce nevyslal.
Viníkem byl Rhode Island neboli "Perverzní sestra" a "Darebácký ostrov", jak si Američané dodnes připomínají jeho posměšné přezdívky.
Facka do tváře
Rhode Island se vůbec vymykal celé americké společnosti. Když byla v září roku 1787 listina vytvořena a představena, jako jediný z celého uskupení nevyslal na jednání svého zástupce. Nestalo se tak náhodou, už předtím údajně vetoval zákony, které v roce 1781 navrhoval samotný Kongres.
Proč? Stát fungoval efektivně i bez zavedení nových pořádků, tudíž se jeho zástupci k žádnému podpisu nehrnuli. Kongres navíc k přijetí Ústavy vyžadoval pouze devět hlasů z třinácti, ačkoli sám Benjamin Franklin, jeden z veledůležitých amerických státníků, několikrát vyhlásil, že Spojené státy by měly zůstat pospolu a musí volit jednohlasně.
Pro novou vizi USA to byla facka do tváře. Rhode Island měl navíc i podporu lidu – celkem jedenáct návrhů či referend bylo odmítnuto, téměř 92 % občanů pak Ústavu neschvalovalo. Když navíc v roce 1788 potvrdili podpis i v New Hampshire, čímž byl splněn kýžený počet devíti, byly v hlavním městě Providence potlačeny veškeré oslavy.
Hrozba občanské války na Rhode Islandu přestala hrozit až poté, co byli násilníci ujištěni, že probíhají oslavy Dne nezávislosti, nikoli připojení státu z východního pobřeží. Bylo tedy zřejmé, že tudy cesta ke světlé budoucnosti Spojených států nevede.
Co nejde po dobrém...
Bylo proto třeba zakročit. Senát USA tak učinil zhurta, i když až o dva roky později, když už zkrátka nevěděl, kam dál. S okamžitou platností rozhodl, že Rhode Island je vyloučen z jakéhokoli obchodu s okolními státy, což by jej víceméně odřízlo od zbytku světa. Pokud už by k nějakému transferu došlo, byla by daň stejná, či ještě vyšší, než u jakékoli cizí země.
Zástupci "vyloučeného" útvaru velmi rychle rozpoznali, že s takovou vůbec nebudou moci fungovat. Trvalo to tak pouhých jedenáct dní, než nakonec Rhode Island kapituloval, ústavu přijal a později s ním byly veškeré obchodní styky obnoveny.
Částečně však svého pobřežní stát dosáhl, neboť jeho souhlas přišel spolu se seznamem opatření, které musí ostatní členové důkladně zvážit. Například vládní moc může být ve státě navrácena lidem, "kdykoli to bude nezbytné", dále bylo třeba přispět ke zrušení nelidského obchodu s otroky.
A konečně, 31. srpna 1790, dorazil na jednání sněmovny historicky první zástupce Rhode Islandu – Benjamin Bourne. Proslulý právník, jenž později zasedal mimo jiné i v čele federálního soudu, však údajně přišel až dlouho po začátku porady.
Zdali to byla provokace, či ne, jasné není. Zřejmý je však fakt, že toho dne se konečně začala psát historie Spojených států, která právě díky své Ústavě inspirovala mnoho dalších zemí k demokracii a tvobě republikánské vlády.
Když zkrátka něco nejde po dobrém, je třeba přitvrdit.
