Historie

Prapory, barikády, volání, střelba i smích. Tak vypadaly ulice 21. srpna 1968

20. srpen 2018 četba na 6 minut
Okupace Československa; 21. srpna 1968, Václavské náměstí

Okupace Československa; 21. srpna 1968, Václavské náměstí

Foto: ČTK

Speciál Deníku k 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vykresluje v pěti vydáních situaci kolem dramatických srpnových dní roku 1968. Představuje tehdejší politickou situaci. Sleduje zahraniční reakce. Zaměřuje se na zmírnění cenzury i následné represe vůči umělcům.

FOTOGALERIE

 IV. SJEZD SVAZU ČESKOSLOVENSKÝCH SPISOVATELŮ. Mezi hlavní vystupující patřili (zleva) Ludvík Vaculík, Milan Kundera a Ivan Klíma. Ilustrační foto. Ilustrační foto.

Čtvrtý díl se podívá do rozbouřených ulic československých měst. Necháme si vyprávět příběhy lidí, kteří byli ve dnech po 21. srpnu v ulicích, a jak na ně dopadla nastupující normalizace.

S nástupem Alexandera Dubčeka k moci se dovršilo uvolňování atmosféry v socialistickém Československu. Pražské jaro, svoboda slova a státní reformy zachvátily celou společnost. 

„Generace, která studovala v roce 1963, měla obrovskou kliku, protože se všechno začalo úžasně otevírat. Přišla nová vlna českého filmu a do kin skvělé filmy, vycházely báječné knížky, začalo Divadlo Na zábradlí, Viola, Reduta, jazz, všechno. Pro nás byla strašně důležitá ta atmosféra, prostředí a nové možnosti. 60. léta byla opravdu intenzivní,“ vzpomíná na euforii pražského jara malíř Jiří Voves.

Všechno se ale zmařilo nenadálým vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968. 

Armáda se nesměla bránit

O připravované invazi vědělo jen několik vybraných osob, včetně ministra národní obrany Martina Dzúra, který sice několik dní předem nařídil, aby vojenské útvary neposkytovaly přicházejícím cizím jednotkám pomoc, ale také aby jim nekladly odpor. Kdyby se Československá armáda postavila invazním vojskům na aktivní odpor, dokázala by jim zasadit velmi citelné rány. Z dlouhodobé perspektivy se však ozbrojený odpor rovnal sebevraždě. 

Odstřižený rozhlas

Na rozdíl od vojáků, kteří respektovali rozkaz a okupaci bránili jen výjimečně, se proti okupantům postavila občanská veřejnost. Během prvního týdne okupace lidé vyjadřovali silný odpor, čímž zabránili provedení původních plánů k ustavení otevřeně kolaborantské „dělnicko-rolnické“ vlády. 

V odporu proti invazi vedle civilistů sehrál důležitou roli Československý rozhlas, který od půl druhé ráno osudného dne informoval o dění v zemi. Půl hodiny nato začal vysílat provolání ÚV KSČ „Všemu lidu Československé socialistické republiky“, kde byla vedením strany invaze odsouzena a zároveň byli lidé vyzýváni, „aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor.“ 

Na příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna byl z provozu vyřazen vysílač na středních vlnách, takže většina posluchačů slyšela jen první věty provolání. Celé prohlášení bylo možné poslouchat pouze po drátě. Po několika hodinách obnovený rozhlas v šest hodin ráno odvysílal osobní prosbu Alexandera Dubčeka, kde žádal pracující, aby nastoupili na svá obvyklá pracoviště. Tato prosba ale nebyla lidmi úplně vyslyšena. Málokdo navíc věděl, že v tu dobu už byl Dubček pod přísným dohledem KGB a StB. 

Živelný odpor

Aby lidé zmátli už tak zmatené vojáky Varšavské smlouvy, začali pohotově měnit, ničit a přepisovat dopravní ukazatele se směrovkami. Část veřejnosti se místo nástupu do práce spontánně vydala do ulic a protestovala na náměstích. Většinou jen hrozili pěstí, diskutovali s vojáky nebo je vypískali, ale došlo i k otevřeným potyčkám. K hlavním střetům mezi vojáky a civilisty došlo na několika místech v Praze, Bratislavě, Brně, Košicích, Popradu, Liberci a v dalších městech. 

Nervózní Sověti

„Celou noc jsme slyšeli letadla. Ráno pak městem jezdily tanky a obrněné vozy, nedalo se dýchat, všude bylo plno prachu. Na náměstí tank najel do domu a pobořil ho, několik lidí Rusové zastřelili a hodně jich zranili,“ vzpomíná rodák z Kateřin na Liberecku pan Zdeněk Kraus. Až na pobořený dům, by se jeho vzpomínka dala vztáhnout na všechna místa, kam okupační vojska zavítala.  

Jedny z nejmasovějších protestů se odehrály před budovou Československého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě. „Tanky uvízly. Mám dojem, že bylo půl osmé, když došlo ke zvratu: seshora, od barikády v Italské, se začal drát k budově Rozhlasu oddíl ruských pěšáků. Nebylo jich víc, než pětadvacet. Kolem nich bylo pět tisíc lidí se zaťatými pěstmi a prapory nad hlavami. Rusové postupovali pomalu, i z okna ve druhém patře bylo vidět, že jsou nervózní. Zbraně měli připravené ke střelbě. V jednu chvíli důstojníkovi v čele povolili nervy a vojáčkové s rudými hvězdami na čepicích začali pálit do oken. I do našich oken,“ vzpomíná na 21. srpen v rozhlase tehdejší redaktor Ondřej Neff. 

Statisíce emigrantů

Jen během prvního dne okupace byly zraněny desítky osob. Od překročení Československých hranic okupačními vojsky do konce roku 1968 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 137 Čechů a Slováků, zhruba 500 jich bylo těžce raněných a stovky lehce. Sověti uvádí během prvního měsíce invaze 104 svých mrtvých. 

Invaze měla za následek také vlnu emigrace. Přibližně 100 000 lidí do konce roku 1969, dalších 140-250 tisíc lidí pak emigrovalo do roku 1989. 

Normalizace
Normalizace v československých dějinách je období od násilného potlačení pražského jara v roce 1968 armádami Varšavské smlouvy do sametové revoluce koncem roku 1989. 

Potřeba „normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další. 

Název „normalizace“ se pak přenesl na celou éru, během níž tato opatření zůstávala v platnosti. Po celou dobu normalizace byla na československém území umístěna sovětská okupační vojska. 

Režim byl nadále zcela nedemokratický. Šlo o aplikaci sovětské verze neostalinismu.

Další díl vychází:
V úterý 21. srpna

Očima pamětníků

Své vzpomínky bude vyprávět ruský generálplukovník Eduard A. Vorobjov, který velel jednotce sovětských vojáků, která vstoupila 21. srpna 1968 do Československa.

Naproti němu budou stát vzpomínky Jana Kovanice, který byl očitým svědkem chování okupačních vojáků 21. srpna v jeho rodném Liberci.