Před 100 lety se zastřelil hrdina československých legií plukovník Švec

25. říjen 2018 četba na 18 minut
Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova

Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova

Foto: Repro z knihy Za svobodu Rudolfa Medka

Dne 25. října 1918 se kolem třetí ráno zastřelil ve štábním železničním vagonu velitel první divize československých legií v Rusku plukovník Josef Jiří Švec. K rozhodnutí sáhnout si na život ho dovedl postoj vojáků, kteří odmítli zaútočit na bolševická vojska soustředěná u města Bugulmy. Jeho smrt vojáky otřásla do té míry, že rozkaz splnili. Národní divadlo dnes uvede v premiéře hru Rudolfa Medka Plukovník Švec.

FOTOGALERIE

Josef Švec Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova Nácvik útoku

Josef Švec se narodil 19. července 1883 jako syn rolníka ze vsi Čenkov u Třeště na Českomoravské vysočině. Před válkou působil coby učitel tělocviku na obecné škole v Třebíči a patřil zde mezi nadšené propagátory sokolské myšlenky. V roce 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska, aby tam šířil sokolské ideje. V Rusku se stal učitelem tělocviku na ekonomickém lyceu v Jekatěrinodaru na severním Kavkazu, ale kvůli opakovaným zimnicím se přesunul na pobřeží Černého moře do města Gelendžiku, kde ho zastihla zpráva o sarajevském atentátu.

"Cítil jsem jisté zadostiučinění, protože zemřel velký slovanofob. Když za měsíc dalo Rakousko Srbsku ultimátum, pocítil jsem, že se budou dít veliké věci. Ruská mobilizace byla vyhlášena 18. srpna 1914 (1. srpna podle našeho kalendáře) a byla přijata národem s báječnou náladou. Já jsem dostal od rakouského konzula upozornění, jak se mám chovat, budu-li mobilizován. Rozumí se, že jsem tu ´drahocennou´ listinu odložil," napsal Švec ve svém deníku, který po válce vyšel opakovaně i knižně. 

Všechny rakouské a německé poddané předvolala po vypuknutí války ruská policie. Švec před ní zapřel, že sloužil také jako rakouský voják, a poté, co prokázal, že je Čech, byl propuštěn. Jakmile se dozvěděl o organizování takzvané České družiny - zárodku pozdějších Československých legií, neboli českých dobrovolníků bojujících proti Rakousku-Uhersku, rozhodl se do ní hned vstoupit. 

"Protože jsem nevěděl, jaký cíl bude Družina mít a jaké služby bude konat, připravil jsem vše jako na smrt," poznamenal ve svém deníku a zmínil se o tom, že napsal dopisy rodičům i své lásce, aby se s nimi rozloučil. 

V neděli ráno 1. září našeho kalendáře se Česká družina přesunula do Kyjeva, kde se po příjezdu volyňských Čechů se rychle zformovaly tři roty. Čtvrtá, protože se nedostávalo lidí, byla vytvořena tak, že se z každé roty přidělilo několik lidí. Švec coby Sokol znal dobře pořadová cvičení, takže se stal brzy instruktorem dalších přicházejících dobrovolníků. V Kyjevě zůstali vojáci České Družiny téměř dva měsíce, dne 22. října ale přišel rozkaz k přesunu na frontu.

"Vstávali jsme uspokojeni a veselí. Narychlo si každý šel koupit něco na cestu a hned zpět. K 10. hodině, vedeni našim rotným Pavlovem, jsme se připojili k ostatním rotám, které vyšly z kláštera. Obyvatelstvo kyjevské nás nadšeně zdravilo a na nádraží se dostavili mnozí Češi z kyjevské kolonie. Čekali jsme tehdy až do večera, než jsme odjeli, naloženi asi po 30 ve vojenských vagonech," vzpomínal na odjezd Švec.

V prvních bojích

Družina odjela k polskému Tarnovu, kde od druhé poloviny listopadu zasáhla i do bojů. "Na ruský Nový rok začali Rakušáci ostřelovat Tarnov 42-centimetrovými těžkými děly. Granáty vybuchovaly i poblíž našich četnických kasáren, takže nám vypadla okna. Jeden granát zabil asi 10 vojáků stojících na ulici a několik civilních lidí i dětí. Tělo jakéhosi vojáka bylo rozmetáno na kusy po ulici, po střeše a za kasárnami - strašný obrázek," vzpomínal na jedno takové střetnutí Švec.  

Odhodlání Čechoslováků ale tyhle události nepodlomily, což se ukázalo na sklonku ledna roku 1915, kdy v Tarnově složila Česká družina vojenskou přísahu. Celkem 231 mužů tím překročilo hranici, za niž už nebylo návratu. V případě zajetí rakousko-uherskými jednotkami mohli od polního soudu jako velezrádci habsburského trůnu čekat jedině smrt.

"Přísaha se konala na ulici před naší školou. Jakýsi fotograf, Žid, který uměl trochu česky, nás fotografoval. Byla to velká neopatrnost od našeho komandíra, protože potom zmizel tento syn Izraele i s negativy. Asi za to dostal pěknou sumu od Rakušáků," vzpomínal na daný okamžik Švec. On sám byl začátkem roku 1915 povýšen na poddůstojníka a začátkem března se stal velitelem čety v takzvaném sokolském oddílu, s nímž v polovině dubna odešel na frontu do Karpat - dostal se tak až na území dnešního Slovenska, které se v roce 1918 stalo součástí československého státu. 

Během roku 1915 a 1916 se řady legionářského vojska výrazně rozrostly o zajatce z řad českých vojáků, kteří hromadně přebíhali frontu. Díky přílivu nových dobrovolníků mohl z České družiny vzniknout v únoru 1916 Československý střelecký pluk a v dubnu 1916 Československá střelecká brigáda o dvou plucích, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Podíl zajateckého živlu v československé brigádě v té době neustále rostl.

Švecova rota konala po několik měsíců roku 1916 a i v jarních měsících následujícího roku v haličských Karpatech velice úspěšné a nebezpečné rozvědky, které se často měnily ve vítězné bojové střety. Švec byl v té době už povýšen do důstojnického stavu - získal hodnost podporučíka. Během svého válečného tažení přijal poblíž města Běrežnica pravoslaví a dal si druhé jméno Georgij. Pravoslaví přijalo více legionářů, především z politických důvodů.

V polovině června 1917 byla Československá střelecká brigáda (přes 3 500 mužů) odsunuta do oblasti bojišť ke Zborovu. Československá brigáda tehdy obsazovala poloprázdné ruské zákopy. Velká část ruských vojáků opustila po vypuknutí Únorové revoluce, v jejímž důsledku odstoupil car Mikuláš II. a moc získala Prozatímní vláda, své bojové pozice a zamířila domů - hlavně proto, aby získala zemědělskou půdu, kterou vláda vyvlastnila statkářům. Zbytek Rusů v zákopech už nechtěl ve válce pokračovat. České nadšení pro boj za samostatný stát se střetávalo na ruské straně s odporem až nenávistí, protože ruská armáda čelila rozkladu a únavě.

Švec tento vývoj zaznamenal už během své rozvědné činnosti. "Měl jsem tisíc chutí setkat se s nepřítelem přímo na rozvědce. Začal jsem organizovat větší výpravy a přibíral i Rusy, hlavně rozvědčíky. Jednou s námi šlo asi sto vojáků třetího batalionu 164. pluku, ale velmi jsem se v nich zklamal. Nedělali čest revolučnímu vojsku. Nemohl jsem je a jejich čtyři důstojníky dostat ani za řeku… Poznal jsem tehdy, že ta chuť k nástupu, kterou projevovala některá vojska, je jen strojená a brzo se ztratí v záplavě nechuti mnohých vojáků k válčení. Uvolněné zásady přijaté do vojska působily na armádu zhoubně. Přestával jsem věřit ve vojenskou způsobilost armády a mé obavy se bohužel splnily," zapsal si do deníku v roce 1917.  

U Zborova proti vlastním

V červnu 1917 rozhodl nový ruský ministr války Alexandr Fjodorovič Kerenskij o protiofenzívě na haličské frontě, která měla znovu dobýt Lvov, jenž předtím obsadila rakouská armáda. Útok měl být veden jen na jihozápadní frontě, kde se jednotek nedotkla bolševická agitace tolik jako na severu. K akci, známé později jako Kerenského ofenziva, se nakonec postavily tři armády: jedenáctá, sedmá a osmá. Spolu s ruskými divizemi měla útočit Československá střelecká brigáda.

Začátkem června tak byla Švecova rota přesunuta do vesnice Jezerná na západní Ukrajině, vzdálené několik kilometrů od Zborova, kde mělo dojít k protiútoku. "Ráno 8. června jsme v okopech vystřídali 13. finský pluk, který nechtěl už válčit a pouze se bratříčkoval s Němci. Okopy byly mizerné zvláště za deště. Už první den byl raněn z druhé čety Kůrka, ale hoši ho za několik hodin pomstili a položili Rakušáka, který se vysunul z okopu. Nepřítel poznal změnu v ruských okopech, protože naši hoši stříleli ostošest, zkoušejíce své střelecké umění. Patron nám ale nechali Finové málo a bomby žádné. V případě nepřátelského útoku bychom se museli bránit jen bajonety," zaznamenal Švec.

Těsně před rozhodující bitvou byl na pozorovatelně při výbuchu těžkého dělostřeleckého náboje zraněn podporučík Jan Syrový (pozdější prvorepublikový ministr národní obrany a předseda československé vlády v době mnichovského diktátu), který přišel o oko. Zranění utrpěl i jeho pobočník Husák. "Věc byla nepříjemná, protože Husák znal velmi dobře nepřátelské okopy a dovedl se dobře orientovat. Syrový věděl, že má oko pryč, ale hlavně litoval, že nemůže do nástupu," zaznamenal tuto událost Švec.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST