Historie

Před 50 lety byla v Československu zrušena cenzura. Ale změna byla jen dočasná

26. červen 2018 četba na 15 minut
Krátké svobodné nadechnutí, potvrzené dvěma měsíci bez cenzury, ukončily tanky

Krátké svobodné nadechnutí, potvrzené dvěma měsíci bez cenzury, ukončily tanky

Foto: Dagmar Hochová

Dne 26. června 1968 přijalo tehdejší Národní shromáždění zákon, který označil cenzuru za nepřípustnou. Bylo to vyvrcholení demokratizačních snah Pražského jara, ale změna to byla jen dočasná. Za pozdější normalizace nahradilo cenzuru ještě něco horšího - důsledné vedení všech médií k preventivní autocenzuře.

FOTOGALERIE

Dobové fotografie zachycující okupaci na Zlínsku. Dobové fotografie zachycující okupaci na Zlínsku. Dobové fotografie zachycující okupaci na Zlínsku.

"On (Palach, pozn. red.) umřel ne proto, aby dokázal, jaký jsou Češi hrdinové a vlastenci. On umřel proto, aby byla zrušena cenzura. A dokud k tomu nebude nic řečeno nebo uděláno, je zbytečný pořádat průvody a vyhlašovat státní smutky. Tím se nic neřeší, tím si jen pokrytecky děláme alibi a chlácholíme svědomí," napsal ve svém deníku režisér Pavel Juráček 22. ledna 1969, krátce po smrti Jana Palacha.

V té době už v Československu opět cenzura běžela naplno, o jejím znovuzavedení rozhodla vláda jen devět dnů po sovětské invazi, 30. srpna 1968, kdy nechala zřídit Úřad pro tisk a informace. Úřad měl za úkol jednotně řídit, kontrolovat a usměrňovat činnost tisku, rozhlasu a televize a ČTK. Byl to vůbec první krok zpět před leden 1968. Mezi první nařízení nového úřadu patřil zákaz všem redakcím používat termíny "okupant" a "okupace", který vyšel 3. září. Najednou se zdála nesmírně vzdálená skutečnost, že jen o pár měsíců dřív Československo jakoukoli cenzuru úplně zrušilo.

Pražské jaro

Bylo to právě uvolnění cenzury v posledním únorovém týdnu v roce 1968, co v podstatě odstartovalo Pražské jaro. Tento krok byl klíčový pro obnovení občanské společnosti. Takzvaná vedoucí úloha komunistické strany v té době v médiích prakticky padla, což lze mimochodem vysledovat i v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana, v němž patří mezi stěžejní exponenty "kontrarevoluce" televizní redaktorka Konečná. Ta natáčí pořady kritizující policejní postupy v 50. letech, při jejichž sledování si dva velitelé Státní bezpečnosti vzájemně dotčeně sledují, že mají svázané ruce a že s tím nemohou nic dělat.

"Média se v období Pražského jara stala jakousi opoziční silou, která suplovala politickou alternativu vůči komunistickému monopolu moci. Necenzurovaná média informovala takřka o všem, co před Pražským jarem spočívalo za cenzurní bariérou. V první řadě odkrývala zákulisí poúnorových politických procesů. Několik měsíců se soustavně zabývala okolnostmi smrti Jana Masaryka nebo zánikem sociálnědemokratické strany. Aféra generála Jana Šejny, který uprchl do USA, zase dodala naléhavosti požadavkům na personální změny ve státních a komunistických aparátech," napsal o této době Ústav pro studium totalitních režimů.

Jan Šejna byl velkým chráněncem prezidenta Antonína Novotného a blízkým přítelem prezidentova syna. V Novotného éře se stal vedoucím tajemníkem hlavního výboru KSČ na ministerstvu národní obrany. V lednu 1968 ale ztratil Novotný svůj někdejší vliv, když ho v pozici prvního tajemníka komunistické strany vystřídal Alexandr Dubček. Krátce na to se rozběhlo vyšetřování hospodářské kriminality na ministerstvu obrany a Šejnovi hrozilo zatčení. Uprchl proto 4. března i se synem a s mladou milenkou přes Itálii do Spojených států, kde začal pracovat pro CIA. Kvůli rozkradačské aféře, spojené s dodáváním nedostatkového jetelového osiva do JZD, získal v Československu přezdívku Semínkový generál. 

"Mezi deníky byl počátkem roku (1968, pozn. red.) politicky nejprůraznější odborářský deník Práce, jenž - zaštítěn dělnickou třídou, kterou oficiálně zastupoval - se ve svých komentářích, ale i reportážích odvažoval posunovat hranici dovoleného a možného. Markantně se to projevilo při informování o události, která silně oslabila konzervativní křídlo KSČ a rozhýbala politickou scénu – mám na mysli aféru ´semínkového´ generála Šejny," napsal k této aféře před deseti lety publicista a mediální teoretik Milan Šmíd ve svém občasníku Louč. "Deník Práce se neomezil na informace ČTK, zachoval se žurnalisticky profesionálně, přinesl původní zpravodajství vlastních redaktorů, a navíc zprávu zveřejnil na první straně s palcovým titulkem ´Aféra generála Šejny´. Aféru pak nadále sledoval a informoval o ní z vlastních zdrojů (např. článek ´Za 8 let z nadporučíka generálmajorem´)," dodal.

Šejnův útěk přispěl k definitivnímu Novotného pádu, stvrzenému 22. března 1968 odstoupením z prezidentské funkce.

Zeď se drolí

Přestože k oficiálnímu zrušení cenzury došlo až zmíněným přijetím zákona o nepřípustnosti cenzury v červnu 1968, ve skutečnosti se začala dohližitelská zeď drolit mnohem dřív. Její první praskliny se přitom začaly objevovat už dlouho před rokem 1968. Výrazným příkladem takové "eroze" byl Sjezd spisovatelů, k němuž došlo přesně o rok dřív, tedy ve dnech 27. až 29. června 1967. Na tomto sjezdu vystoupil s požadavkem zrušení cenzury, novelizace tiskového zákona a přijetí manifestu o svobodě slova spisovatel Pavel Kohout, jenž zde také přečetl Solženicynův dopis. Na Kohouta vzápětí navázal obdobnými požadavky spisovatel Ivan Klíma. (I tento sjezd byl mimochodem zmíněn v "majoru Zemanovi", kde se ovšem mluvilo o sjezdu uměleckých svazů - estébácký velitel Žitný v podání Františka Němce zde v díle Klauni naznačil, že průběh sjezdu telefonicky ovlivňoval agent západních rozvědek Stein.)

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST