Před sto lety definitivně skončila moc Habsburků. Rakousko je vypovědělo ze země

3. duben 2019 četba na 8 minut
Císař Karel I. Poslední habsburský panovník

Císař Karel I. Poslední habsburský panovník

Foto: George Grantham Bain, Library of Congress

Zbaveni majetku, zbaveni možnosti kandidovat do funkce hlavy státu a zbaveni dokonce i práva žít nadále v Rakousku. Tak skončili po 3. dubnu 1919 Habsburkové, rod, jenž po staletí určoval rakouskou politiku. Takzvaný habsburský zákon, který někdejší panovníky střední Evropy vypověděl z jejich rodné země, pozbyl z větší části platnosti až v novém tisíciletí.

FOTOGALERIE

Císař Karel I. Poslední habsburský panovník Cisař Karel I. Mladý Karel I. v době, kdy sloužil v Čechách v Brandýse nad Labem

Poté, co poslední rakouský císař Karel I. neuspěl v závěru první světové války se svou zoufalou snahou zachránit habsburskou říši uzavřením separátního míru, vydal 11. listopadu 1918 po poradě se svými ministry (a navzdory své manželce Zitě) prohlášení, že se vzdává práva účastnit se nadále rakouských státních záležitostí. Současně také zprostil úředníky rakouské poloviny říše přísahy věrnosti ke své osobě. Pak i s rodinou opustil vídeňský Schönbrunnský palác a odstěhoval se na zámek Eckartsau na Moravském poli, patřící (na rozdíl od Schönbrunu) přímo habsburskému rodu. Tady ho 13. listopadu navštívila maďarská delegace, jíž podepsal podobná prohlášení i pro Uherské království. 

Hned 12. listopadu se za vládnoucí autoritu německy mluvící části habsburské říše prohlásilo prozatímní Národní shromáždění, které vyhlásilo republiku Německé Rakousko.

Smutný císař

Tahle situace působila tak, že se Karel I. definitivně zřekl vlády nad končícím Rakouskem-Uherskem. Ve skutečnosti ale na funkci císaře formálně neabdikoval - svou roli v tom podle některých úvah sehrála právě jeho ambiciózní žena, která ho přiměla, aby si udržel volné ruce pro případ, že by ho národ "znovu povolal". Pravdou ale spíš je, že citově založený Karel nedokázal přenést přes srdce, že právě on by měl být tím, kdo staleté panování Habsburků ve střední Evropě ukončí. Rezignaci na vladařská práva chápal jako zradu svých předků a k trůnu se cítil vázán svatou odpovědností. 

Lavírování jedenatřicetiletého císaře bylo samozřejmě vládě nově proklamovaného Německého Rakouska proti srsti. V zemi navíc existovalo faktické dvojvládí, protože kromě této republikánské vlády, jíž předsedal kancléř Karel Renner, stále ještě fungovala i vláda c. k. mocnářství pod vedením ministerského předsedy Heinricha Lammasche. Tuhle situaci chtěla většina rakouské politické reprezentace vyřešit ve prospěch vzniku republiky, ale k tomu bylo nejdřív potřeba zodpovědět otázku, co s Karlem.

Ten mezitím začal vyvíjet v Eckartsau politickou činnost, jejímž cílem bylo zabránit spojení "jeho" Rakouska s Německem. Současně se začal dotazovat svých spojenců, anglického krále Jiřího V. a španělského krále Alfonse XIII., zda by mu nemohli poslat vojenské kontingenty, s jejichž pomocí by v Rakousku "znovu nastolil staré poměry" (tato možnost ale nebyla reálná).

Republikánské vládě se jevily aktivity posledního habsburského panovníka jako nebezpečné, a proto ho postavila před ultimátum. Buď podá formální abdikaci se všemi náležitostmi a bude moci v Rakousku zůstat, nebo zemi opustí, nebo - bude internován. Karel I. se však ani pod touto hrozbou k abdikaci pohnout nedal.

A právě tato skutečnost vedla zřejmě Národní shromáždění k tomu, že začalo připravovat habsburský zákon, který by tento rod jednou provždy zbavil v Rakousku moci i majetku, a navíc ho vypověděl ze země. Zákon vstoupil v platnost 3. dubna 1919.

Pozor na možné vrahy

Anglický král Jiří V., kterého šokoval osud jeho příbuzného, ruského cara Mikuláše II., jehož nechali ruští bolševici povraždit i s celou rodinou, pomohl Karlovi I. alespoň tím, že mu poslal k osobní ochraně své lidi pod velením podplukovníka Edwarda Lisle Strutta. Bál se totiž, aby mladého a v jádru mírumilovného rakouského císaře nečekal stejný osud - Karel I. si po nástupu na trůn v roce 1916 získal u svých vojenských protivníků dobrou pověst tím, že ve funkci vrchního velitele rakouských vojsk zakázal bombardování civilních cílů i používání otravných plynů. 

V březnu došlo v Maďarsku ke změně režimu, při níž předal prezident Károlyi moc do rukou sociální demokracie a začalo období maďarské republiky rad, fakticky vedené komunistou Bélou Kunem. Podobný vývoj hrozil i v Rakousku a britská vláda oznámila, že už dále není schopna zajistit císaři a jeho rodině bezpečí. Jako vhodné místo pro exil bylo vybráno Švýcarsko, s čímž 18. března vyslovila svůj souhlas i švýcarská vláda. Karla, který nechtěl svou zemi opustit, nakonec přemluvila jeho žena Zita.

Strutt připravil císaři i jeho rodině aspoň trochu důstojnou ústupovou cestu a vypravil 23. března 1919 císařský vlak, v němž všichni vycestovali do Švýcarska. Karel I. měl na sobě uniformu polního maršála a ještě před překročením hranic podepsal ráno 24. března v poslední stanici na rakouském území, Feldkirchu, takzvaný Feldkirchský manifest, v němž vyjádřil svůj nesouhlas s dosavadním rakouským vývojem a vlastně odvolal svůj podpis pod manifestem z 11. listopadu 1918.

"Vznáším jménem Mým a Mého domu slavnostní protest proti všem opatřením, kterými provizorní a ustavující Národní shromáždění Německého Rakouska od 11. listopadu 1918 porušilo Má staletá vladařská práva," stálo v tomto manifestu, zaslaném papeži a španělskému králi. Pohyb věcí však v té době už nezávisel na jeho vůli.

Majetek tu nechte a běžte

Po Karlově vycestování schválil 3. dubna 1919 parlament Státu Německé Rakousko z podnětu kancléře Karla Rennera Zákon upravující vyhoštění a převzetí majetku rodu Habsbursko-Lotrinského. Císař byl ze země vyhoštěn natrvalo a nesměl se už do Rakouska vrátit. Ostatní členové habsburského rodu jen s podmínkou, že se vzdají všech dynastických nároků a přijmou status řadových občanů republiky. Státní majetek, který byl dříve pod správou císařského dvora, takzvaný Hofärar, zabavil jako erární stát. Totéž se stalo se soukromým a rodinným majetkem habsburského domu. Nedotčeno zůstalo jen soukromé osobní vlastnictví.

Téhož dne byl schválen i zákon o zrušení šlechty, jímž se všechny šlechtické tituly staly nezákonné (podobný zákon zavedlo i nově vzniklé Československo). 

Pro habsburský rod to byla tvrdá rána, která má své konsekvence až do dnešních dnů. 

Jednou z prvních námitek Habsburků bylo, že mezi soukromé osobní vlastnictví by měly patřit i některé dotace a různé finanční prostředky, což vedlo k první novele zákona ze dne 30. října 1919, která výslovně zaznamenávala, které z nárokovaných prostřeků zůstanou vyvlastněny a co lze rodu vrátit. Po přijetí této novely se stal zákon v roce 1920 zákonem ústavním. Ne ale navěky. 

V roce 1935 byl za vlády spolkového kancléře Kurta Schuschnigga na čas austrofašistického stavovského státu změněn z ústavního na obyčejný zákon a současně zrušil členům bývalé dynastie zákaz vstupu do země. Obnoven byl i rodinný zásobovací fond Habsburků, jemuž byl vrácen značný majetek.

Po anšlusu Rakouska k Německé říši ale říšský zástupce Arthur Seyss-Inquart opět otočil a z osobního rozkazu německého vůdce Adolfa Hitlera nechal rodinné fondy Habsburků bez náhrady přidělit Zemi Rakousko coby součásti nacistického Německa. A Rakousko si tento majetek nechalo i poté, co skončila druhá světová válka a získalo nezávislost.

Když se pak v 90. letech minulého století začalo Rakousko ucházet o vstup do Evropské unie, čelilo kritice, že habsburský zákon odporuje lidským právům, zejména ve své pasáži, v níž zakazuje příslušníkům habsburské rodiny vstup do Rakouska. Tuto a některé další části zákona proto ještě v 90. letech zrušilo. 

A zatím poslední zásah do sto let staré právní normy proběhl až v červnu roku 2011, kdy rakouský parlament zrušil na základě kritiky Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě paragraf, jenž příslušníky císařského rodu Habsburků  vylučoval z kandidatury na hlavu státu. Podle organizace už tento paragraf představoval anachronismus.

Zákon, jenž vyobcoval jeden z kdysi nejmocnějších evropských rodů z jeho rodné země, však nadále zůstává v platnosti, byť i jeho zbylé části jsou považovány za notně zastaralé. Dočkají se Habsburkové po stu letech jeho úplného zrušení?