Referendum jako poslední stadium demokracie. Tahle parafráze otřepané Leninovy definice imperialismu asi napadla leckoho, kdo sledoval nedávné hlasování Britů o vystoupení Spojeného království z Evropské unie.

Proč? Jednak brexit způsobil naprosté zemětřesení na dosud velmi stabilní politické scéně v samotné kolébce parlamentní demokracie. Proevropští lídři byli poraženi, ale brexit smetl i muže odpovědné za otevření „Pandořiny skříňky“, Davida Camerona, Borise Johnsona či Nigela Farage. Na scénu pak zcela nečekaně nastupuje neznámá tvář nové železné lady Theresy Mayové.

Brexit vynesl do čela Velké Británie devětapadesátiletou ministryni vnitra Theresu Mayovou.Autor: Profimedia

Klesá důvěra v politiky

Truchlivý je ovšem i fakt, že starý kontinent jako by byl v poslední době plebiscity a vůbec přímou demokracií posedlý. A to navzdory tomu, že témata hlasování i výsledky jsou čím dál bizarnější. Pamatujete, jak nedávno Nizozemci vzali v referendu naděje Ukrajině na přidružení k EU? Nebo jak ruský vůdce Putin nechal obyvatele Krymu v plebiscitu odhlasovat přičlenění poloostrova k Moskvě? Dokonce i Švýcaři, přeborníci v přímé demokracii, se uchýlili k podivnému rozhodnutí, že se v zemi nemají stavět žádné mešity a že přistěhovalci porušující zákon mají být vyhoštěni.

Pod takovou mediální masáží hlasovali předloni obyvatelé Krymu o připojení k Rusku.Autor: Archiv

„Soudobé západní demokracie jsou v posledních dekádách zasaženy řadou problémů, včetně klesající důvěry ve volené zástupce, rostoucí kritiky politických stran či klesající volební účasti,“ zdůvodňuje to pro týdeník Dotyk politolog Miloš Brunclík z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. „Přímá demokracie je tak často prezentována jako instrument nápravy, jenž má navrátit rozhodování zpět do rukou občanů, revitalizovat demokracii a vtáhnout lidi více do politiky,“ vysvětluje, proč je v Evropě systém referend populárnější, než parlamentarismus.

Takové představy jsou však podle Brunclíka zcela iluzorní. Referenda se totiž stávají především pomůckou neschopných politiků, kteří se tak zbavují odpovědnosti nebo tím dokonce porážejí své politické soupeře či odvracejí štěpení ve vlastní straně. „Volání po referendu sílí tam, kde volení zástupci selhávají, nedokážou vysvětlit a obhájit svá stanoviska a utápějí se v každodenních půtkách,“ naznačuje politolog, že přímá demokracie je spíš jen zástěrkou selhání elit.

Čechům brexit nevadí

Kdo by v předchozí větě nepoznal dlouhodobou českou realitu! Přesto – nebo možná spíš proto – současná vládní koalice dokonce i po brexitu oprášila myšlenku léta odkládaného ústavního zákona o obecním referendu a chce jej prosadit do konce volebního období.
„Je to priorita vlády bez ohledu na to, co se stalo ve Velké Británii,“ holedbá se se šéf poslaneckého klubu ANO Jaroslav Faltýnek, jako by právě jeho hnutí chtělo převzít líbivý štafetový kolík od někdejších věrozvěstů přímé demokracie, Věcí veřejných Víta Bárty, Úsvitu přímé demokracie Tomio Okamury a dnes i ČSSD. Za uzákonění plebiscitů se letos v březnu ve sněmovně důrazně přimlouval i prezident Miloš Zeman.

Jako první v Česku začala prosazovat přímou demokracii strana Věci veřejné podnikatele Víta Bárty.Autor: Archiv

Na rizika zavedení referenda v Česku ovšem upozorňuje Petr Just, vedoucí katedry politologie a humanitních studií Metropolitní univerzity Praha. „Rozhodování v referendu vyžaduje takového voliče, který je schopen kriticky vyhodnocovat všechny argumenty, jež mu jsou k dané referendové problematice podávány. A v tom bohužel vidím aktuálně jeden z nejpalčivějších problémů velké části současné české společnosti,“ říká pro týdeník Dotyk.

Zdůrazňuje přitom, že to často ani není úmyslně zaviněno voliči. „Současné manipulativní techniky jsou natolik dokonalé a přesvědčivé, že volič často něčemu věří, aniž by měl šanci odhalit úmysl danou skutečnost překrucovat. Navíc v mnoha otázkách člověk ani nemá objektivně možnost si vše ověřit, například v oblasti obrany či bezpečnosti, kde je řada informací z pochopitelných důvodů v režimu utajení,“ dodává Just.

Současná vládní koalice oprášila myšlenku léta odkládaného ústavního zákona o obecním referendu a chce jej prosadit do konce volebního období.

Mnozí zastánci přímé demokracie, jako třeba Bártovy Věci veřejné nebo Okamurův Úsvit, navíc v minulosti podle Justa udělali tomuto konceptu svým přístupem spíše medvědí službu. „Často je jednalo o pragmaticky a chytře zvolené téma pro získání voličských hlasů, což vedlo k diskreditaci přímé demokracie,“ soudí.

O poznání méně politicky korektní je konzervativní politolog Roman Joch z Občanského institutu. „Přímá demokracie je špatná,“ uvedl pro týdeník Dotyk (více viz Parlamenty rozhodují lépe než referenda). „Proti parlamentní vládě a za přímou demokracii jsou vždy ti, kdo mají césaristické choutky. A nahradit vyvážený a smíšený režim pouze přímou demokracií je cestou do pekel, tedy k tyranii většiny,“ dodává bez obalu.

Od Athén až po Švýcarsko

Narážka na tyranii přitom není náhodná. Jak známo, demokracie vznikla ve starověkých Athénách mezi 6. až 4. stoletím před naším letopočtem, přičemž šlo o demokracii přímou, protože o záležitostech obce mohli přímo hlasovat všichni občané (více viz Klikaté dějiny paní demokracie).

Systém se ovšem často zvrhával v diktaturu jedinců, takzvaných tyranů. I když si pod tím nelze představovat hrůzovládu ve stylu pozdějších římských císařů Caliguly nebo Nerona, nýbrž spíše vládu výrazných a osvícených jednotlivců jako byli Solón, Peisistratos, Kleisthenés, Efialtés nebo Perikles, přeci jen podstatou bylo znásilnění vůle společnosti. Pojistka, jakou byla takzvaná ostrakizace neboli možnost vyhnat z města politika, který měl tyranské ambice, fungovala jen omezeně.

Jak tyrani získávali v demokracii moc? Ovšemže populisticky, byť v demokratickém rámci. „Přímá demokracie se snadno může zvrhnout v kolbiště populistických kampaní a matení voličů,“ připomíná odborník na referenda, profesor Vít Hloušek z Mezinárodního politologického ústavu Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

Ostatně už řecký starověký myslitel Platón vypozoroval, že demokracie, tak jako jiné formy vlády, nese v sobě plán sebezničení, totiž svůj přerod v tyranii. „Princip svobody přinese demokratickému zřízení konec. Ve společnosti totiž dochází k oslabení autority a vzrůstu anarchistických tendencí,“ píše Platón ve své Ústavě. „Demokracie zaniká a rodí se nová forma zřízení – tyranie.“

Senát ve starověkém ŘíměAutor: Archiv

Athénskou demokracii nakonec po mnoha peripetiích s tyrany, válkami a převraty nakonec pohřbil „velkotyran“, král Filip Makedonský, který roku 338 porazil v bitvě u Chairóneie spolek řeckých států a ovládl Řecko. Demokracie se v Athénách stala jen formálním zřízením, moc už drželi Makedonci. Za vlády římského císaře Augusta ztratily Athény nezávislost definitivně.

Politolog Petr Just ovšem připomíná, že s demokracií to v politickém myšlení v antice nebylo tak jednoznačně pozitivní, jak se někdy může zdát. „O demokracii se často mluví jako o nejlepším možném zřízení, ale zajímavostí je, že v antice tomu tak vždy nebylo. Například Aristoteles charakterizoval demokracii jako sice rozhodování většiny, což byl pozitivní posun od rozhodování jednoho či několika málo jedinců, ale dodával, že tato většina rozhoduje jen ve svůj vlastní prospěch a jedná se tedy o špatnou formu vlády,“ popisuje.

Referenda se stávají především pomůckou neschopných politiků, kteří se tak zbavují odpovědnosti.

Aristoteles naopak za lepší považoval takzvanou politeiu. „To bylo státní zřízení, v němž také rozhodovala většina, ale na rozdíl od demokracie nikoli jen ve svůj prospěch, nýbrž ve prospěch celku. Protože však toto řešení bylo vnímáno jako zcela idealistické a nerealizovatelné, stala se demokracie jako státní zřízení nejméně škodlivou a tudíž jakoby dobrou formou, byť původně patřila mezi formy špatné,“ koriguje Just zažitou představu.

Demokracie včetně té přímé pak na tisíc let zmizela ze světa. Až středověké italské městské republiky inspiroval senát republikánského Říma. V Anglii ve 13. století vznikl parlament, ale až v 18. století se francouzští osvícenští myslitelé začali zabývat teoriemi řízení státu a tedy i demokracií. Z toho vyšli po roce 1776 zakladatelé Spojených států amerických a revolucionáři ve Francii, později se připojily i další země Evropy.

Přímá demokracie zase zdomácněla ve Švýcarsku, jehož 28 národnostně, kulturně i konfesně nesourodých kantonů spojují společné zájmy, vyjádřené v propracovaném systému obecních, kantonálních a federálních referend (více viz Ve Švýcarsku referenda fungují).

Hrozí videokracie?

Také dnešní demokracie si ovšem jako ta dávná athénská nese v sobě plán sebezničení. „Tyranie bych se úplně neobával,“ uklidňuje profesor Hloušek. „Spíše hrozí postupná proměna demokracie v to, co italský politolog Giovanni Sartoti nazývá videokracií: jakási transformace racionální politické diskuse v mediální zábavu, v níž je politika komunikovaná způsobem, který vidění světa polarizuje, nepřiměřeně zjednodušuje problémy, dává přednost vyvolávání emocí před jejich tlumením, atomizuje politickou debatu na jednotlivá dílčí témata a redukuje dialog na provolávání snadno zapamatovatelných hesel,“ varuje.

Přesně k tomu ale vedou právě referenda. Jak už bylo řečeno, hraje v nich podstatnou roli velmi nízká znalost politiky ze strany občanů. „Častější využívání přímé demokracie by mohlo paradoxně vést k ještě větší deziluzi z politiky než dnes,“ konstatuje politolog Miloš Brunclík.

Platí to přitom nejen na české poměry, ale obecně na celou euroamerickou civilizaci. Politologové se totiž vzácně shodují, že často uváděný argument nezralosti české společnosti k používání referenda a dalších prvků přímé demokracie je lichý. Příkladem jsou třeba výše uvedená kontroverzní referenda v Nizozemsku a ve Švýcarsku, zatímco naopak zdánlivě méně vyzrálé pobaltské země využily ještě coby sovětské republiky v roce 1991 referendum k blahodárným účelům, když se rozhodly k osamostatnění se na Sovětském svazu. Přímou demokracii tak lze přirovnat k ohni nebo k plynu – je to dobrý sluha, ale špatný pán. Že spíš než na samotném systému vládnutí záleží na lidech, kteří jej tvoří, věděl už i Tomáš Garrigue Masaryk, když říkal, že „demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Jaký pán, takový krám.“

Také dnešní demokracie si jako ta dávná athénská nese v sobě plán sebezničení.

Jenže v prostředí dnešní Evropy, kde existuje absence politického vůdcovství neboli leadershipu, je alibistická náhrada odpovědného rozhodování zvolených politiků všelidovým hlasováním vyloženě hazardem s demokracií. „Některé otázky, například členství v bezpečnostních aliancích, důležité mezinárodní závazky nebo státní rozpočet, by neměly být vůbec referendu předloženy,“ apeluje politolog Miloš Brunclík. „Volíme si – a také platíme – zástupce, které nesou politickou odpovědnost za správná a racionálně promyšlená rozhodnutí. Možná je tato úvaha poněkud naivní, nicméně občané musí tlačit své volené zástupce v parlamentu či vládě k odpovědnému rozhodování,“ předkládá podle svého názoru nejlepší recept na zachování demokracie.

Může být, že současní evropští populisté ještě nejsou těmi tyrany, jakými byli ve třicátých letech minulého století německý Adolf Hitler, italský Benito Mussolini nebo španělský Francisco Franco. Mimochodem, i tito likvidátoři demokracie s oblibou využívali patřičně zmanipulovaných referend, ovšem nikoli kvůli neschopnosti prosadit své koncepty, ale k vytvoření zdání vlastní legitimity a popularity. Příkladem budiž plebiscit o připojení Sárska k Německu z roku 1935 nebo hlasování Rakušanů o anschlussu k Německu v roce 1938. „Tyranové, aby dosáhli vytoužených cílů, musí nejdříve na svou stranu přitáhnout hlas lidu,“ napsal už ve 4. století před naším letopočtem Platón. A současný český sociolog a katolický kněz Tomáš Halík k tomu dodává: „Referenda jsou cesta do pekel, protože v nich rozhodují nekvalifikovaní lidé o věcech, kterým nerozumějí.“

V roce 1935 se uchýlil k přímé demokracii i Adolf Hitler: po plebiscitu bylo k jeho Velkoněmecké říši připojeno Sársko.Autor: Archiv

Tak se ovšem koncem 30. let stalo, že diktátoři zlikvidovali relativně demokratickou cestou versailleský mírový systém. Budeme také čekat, až se po „tyráncích“ typu rakouského Norberta Hofera, francouzské Marine Le Penové nebo českého Andreje Babiše objeví nějaký tyran formátu Filipa Makedonského? A necháme si před tím „demokraticky“ zničit Evropskou unii?