Prostě jsme do transportu nešly, vzpomínají pamětnice. Skrývaly se i v chlívku

24. květen 2018 četba na 8 minut
Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu.

Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu.

Foto: Post Bellum

Seriál Příběhy pamětníků připomíná skrze autentická vyprávění události a osobnosti 20. století. V dnešním díle představíme příběhy dvou žen smíšeného židovsko-křesťanského původu. Eva Grossmanová se jako malá holčička musela několik let skrývat. Přežila, následky si ale nese dodnes. Věra Duľová po transportu maminky do Terezína zůstala úplně sama. Desetiletá holčička byla čtyři měsíce odkázaná na milodary od cizích lidí a žila sama v břevnovském bytě.

FOTOGALERIE

Rodiče Grossmannovy a dcery Eva a Ricarda v roce 1933. Rodinná idyla skončila nástupem II. světové války. Otec uprchl do Brazílie, maminka musela do transportu. Eva Grossmannová a Zdeněk Stárek v zahradě, kde se za války skrývala (rok 1945). Zdeněk byl jeden z mála, kdo o Evině skrývání věděl a nosil jí knížky, aby nebyla celý den sama. Eva Grossmannová v roce 1935.

Když se v Čechách a na Moravě připomíná konec nacistické okupace (nedávno bylo třiasedmdesáté výročí), o židovských osudech se příliš nemluví. Jako by stále přetrvávalo určité vydělení, jako by holocaust byl v první řadě „problém Židů“ jakožto zvláštní, českému prostředí vzdálené skupiny.

Přitom oběti holocaustu z Čech a Moravy byli v první řadě českoslovenští občané, kteří před válkou žili jako běžní lidé v mnohonárodnostním a mnohojazyčném státě, často ve svazcích s „nežidovskými“ Čechy, Němci, Rakušany.

I proto v Příbězích 20. století tentokrát představujeme historii dvou dívek z tzv. smíšených manželství. Evu Grossmannovou rozenou Fromowitzovou ukrývala za nacismu rodina v Olomouci a dnes žije v Izraeli; Věra Duľová rozená Richterová zůstala sama v Praze jako desetiletá, když její matka musela nastoupit do transportu a dceru odmítla odvézt do terezínského ghetta.

Co by kdo dělal ženě s dětmi?

Archeoložka Eva Grossmannová se narodila 9. srpna 1932 v Olomouci. Otec Wilhelm Fromowitz pocházel z židovské rodiny, maminka Helena z křesťanské. Před svatbou se ale vzdala křesťanské víry a z úcty k tchýni přijala manželovo náboženství. Do židovské matriky rodiče nechali zapsat i obě své dcery - Ricardu (1930) a Evu. Fromowitzovi však žili nenábožensky, neměli vztah ani k sionismu.

Už od roku 1936 uvažoval Wilhelm Fromowitz o odchodu ze země. Často cestoval, byl si vědom nebezpečí, které Židům hrozí, plánoval odjezd rodiny do Brazílie, kde měl příbuzné: „Tehdy jeho bratr namítal, že nikomu nic neudělal a tudíž nemá důvod odcházet. Stejně tak moje maminka tvrdila: ‚Co by kdo dělal ženě s dvěma dětmi?‘,“ vzpomíná Eva Grossmannová.

Otec rodinu nepřesvědčil a rozhodl se, že tedy odejde sám. V roce 1939 stihl uprchnout do Palestiny. Po jeho odchodu se Helena nechala rozvést, pod záminkou nevydařeného manželství. Na její dcery se však podle norimberských zákonů pohlíželo jako na Židovky.

Ve druhé třídě musela Eva opustit školu a roku 1942 dostala spolu se sestrou předvolání do transportu. Dívky odešly s matkou na shromaždiště, kde se setkaly s příbuznými, ale nebyly deportovány. „Matka tehdy prohlásila, že příště nikam nepůjdeme, že nás schová. Lidem zřejmě řekla, že už v transportu jsme a uklidila nás k dědečkovi. Co oči nevidí, hlavu netrápí, říkala. Takže jsem byla celé dny v zahradě a sestra u dědečka v domě,“ vypráví paní Eva.

Skrývání – v dílně, zahradě i chlívku

Dnes není jasné, zda Helena musela dcery ukrývat nebo to dělala pro jistotu, kvůli případným udavačům a zlým náhodám (Eva a Ricarda musely nosit židovské hvězdy), každopádně po dívkách nikdo usilovně nepátral. Dcery ukrývala odděleně. Desetiletá Eva přespávala u svého křesťanského dědy v Olomouci. Každé ráno ji ale odvedl do rozlehlé zahrady, kde se nesměla přiblížit k plotu.

Někdy mohla být v zahradním domku, kde měl děda kancelář a tesařskou dílnu. Většinu času trávila čtením knih nebo ve chlívku se zvířaty: „Byly tam kozy, králíci a slepice. Mohla jsem s nimi promluvit, pomazlit se, pohrát si. V té době to byli moji nejbližší tvorové,“ vypráví Eva Grossmanová.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST