Historie

Z Compiègne do Berlína a dál. Osud jídelního vozu, v němž skončila světová válka

11. listopad 2018 četba na 13 minut
Legendární vagon, v němž byla v roce 1918 podepsána kapitulace Německa a v roce 1940 kapitulace Francie. Hitler jej později nechal vyhodit do povětří

Legendární vagon, v němž byla v roce 1918 podepsána kapitulace Německa a v roce 1940 kapitulace Francie. Hitler jej později nechal vyhodit do povětří

Foto: ČTK/AP

Byla ještě tma, když v neděli 11. listopadu 1918 došlo v osobním voze soukromého vlaku francouzského maršála Ferdinanda Focha, odstaveném na železniční vlečce v lese poblíž francouzského města Compiègne, k dohodě mezi francouzskou a německou delegací. V pět hodin a pět minut ráno zde byl podepsán dokument, který ukončil první světovou válku. Tímto aktem se ale železniční vagon nezapsal do dějin naposledy.

FOTOGALERIE

Příměří bylo podepsáno 11. listopadu v jídelním voze odstaveném na železniční vlečce nedaleko Compiegne Příměří bylo podepsáno 11. listopadu v jídelním voze odstaveném na železniční vlečce nedaleko Compiegne Německý státní tajemník Matthias Erzberger přichází na jednání o příměří

"Sedmdesátimilionový národ může trpět, ale nemůže zahynout," pronesl unavený a nevyspalý německý státní tajemník Matthias Erzberger těsně předtím, než připojil svůj podpis pod dohodu o tom, že Státy Dohody a Německá říše (již ovšem v tu chvíli už vystřídala čerstvě vzniklá německá republika) uzavírají příměří na válečných frontách. V krátkém proslovu, kterým svůj podpis uvedl, vznesl znovu protest proti tvrdým podmínkám, jimž bylo Německo dohodou vystaveno.

Možná právě to bylo důvodem, proč vedoucí francouzské delegace, vrchní velitel francouzské armády maršál Ferdinand Foch, ignoroval jeho ruku, kterou mu Erzberger po podpisu nabídl k potřesení. Jen stroze poznamenal: "Très bien!" ("Velmi dobře!")

Kolem bývalého jídelního vozu, uzpůsobeného k osobní potřebě francouzského maršála, začínalo ve vlhku tlít čerstvě spadané listí. Slunce dosud nezačalo vycházet. Všichni ve vagonu byli v tu chvíli asi rádi, že jednání konečně došlo závěru. Na místě byli už čtvrtý den.

Němci dorazili k železniční vlečce nedaleko Compiègne 8. listopadu ráno po desetihodinové jízdě rozbitou severní Francií. Erzberger byl vybrán za vedoucího německé delegace na základě předpokladu říšského kancléře velkovévody Maxmiliána Bádenského, že katolický civilista bude pro spojence přijatelnější než pruský vojenský důstojník. Kancléř proto doufal, že se mu podaří vyjednat u Států Dohody lepší podmínky, přičemž ve prospěch Erzbergra mluvilo i to, že jako politik už od roku 1917 horoval za ukončení války. Navzdory těmto předpokladům ale nebyli Francouzi svolní k žádným ústupkům, s výjimkou mírného prodloužení lhůty, určené německé armádě k opuštění francouzského území.

Den poté, co jednání začala, abdikoval v Německu císař Vilém II. Pruský, jenž uprchl do nizozemského exilu. Týž den předal Maxmilián Bádenský vládu do rukou sociálně demokratického politika Friedricha Eberta. Ten stejně jako Erzberger už od roku 1917 požadoval mír. Tvrdé podmínky ukládající Německu nemalé válečné reprace však vedly německého vyjednavače k tomu, zda nemá jednání protahovat a žádat jejich zlepšení. V sobotu 10. listopadu se s ním proto telegraficky spojili nejdřív německý polní maršál Paul von Hindenburg, a poté i sám Ebert, aby ho zplnomocnili k podpisu. Obě delegace tak nakonec v neděli nad ránem přijaly dokument, který stanovil, že od 11 hodin 11. listopadu (událost se díky tomu začala nazývat "jedenáctá hodina jedenáctého dne v jedenáctém měsíci") roku 1918 zavládne na frontách příměří. 

Smlouva znamenala pro Německo územní ztráty, odebrání kolonií, dočasné obsazení Porýní, zákaz spojení s Rakouskem, přísná vojenská omezení a vysoké reparace. Fatální byla bohužel i pro nešťastného Erzbergera, který byl po válce obviňován, že může za její nevýhodnost, a v roce 1921 byl zavražděn. A nemálo znamenala i pro železniční vagon, v němž byla podepsána, a pro zapomenuté místo v compiègneském lese. Osud někdejší lesní mýtiny s mokřadem se měl v budoucnu měnit podle toho, jak se v Evropě měnila politická situace a rozložení sil.

Památník v lese

Záhy poté, co si Evropa po přestálých válečných hrůzách trochu vydechla, se stala z železniční vlečky francouzská národní svatyně s památníkem oslavujícím vítězství francouzských zbraní. Na základě iniciativy tehdejšího primátora města Compiègne M. Fourniera byla zalesněná mokřina přeměněna na "Mýtinu příměří".

Mezi silnicí z Compiègne do Rethondes (francouzské obce nedaleko Compiègne, v jejíž blízkosti se zmíněná vlečka nachází) a železniční tratí vznikl víc než 80 metrů široký bulvár. Ten ústil do kruhového prostranství o průměru 100 yardů (91,44 metru), vytvořeného přímo na místě někdejší vlečky. Ve středu prostranství se nacházela kamenná deska zachycující slova francouzsko-švýcarského novináře a spisovatele Jean-Auguste-Gustave Bineta, známějšího pod pseudonymem Binet-Valmer: "Ici le 11 november 1918 svccomba le criminel orgveil de l'empire allemand vaincv par les pevples libres ov il pretendait asservir" ("Zde 11. listopadu 1918 podlehla zločinná pýcha Německé říše, poražena svobodnými národy, které se snažila zotročit.")

Do obvodu prostranství, kopírujícího tvar někdejší železniční smyčky, byly vsazeny žulové desky označující přesnou polohu vagonů, které používal Koch a němečtí zplnomocněnci. Opačný konec bulváru pak zdobil památník osvoboditelům Alsaska a Lotrinska, vytvořený z veřejné sbírky předplatitelů pařížských novin Le Matin: Bronzová socha znázorňující smrtelně raněného německého říšského orla sraženého francouzským mečem, kterou rámoval monument z alsaského pískovce. Památník byl věnován "hrdinným vojákům Francie, obráncům vlasti a práva, slavným osvoboditelům Alsaska a Lotrinska".

Celou mýtinu v roce 1922 slavnostně otevřeli francouzští prezidenti Raymond Poincare, zastávající úřad hlavy státu do roku 1920, a Alexandre Millerand, jenž v roce 1920 působil krátce jako premiér, a poté Poincareho v prezidentské funkci vystřídal.

Podoba Mýtiny příměří se ještě před začátkem druhé světové války několikrát proměnila. V roce 1927 ji ozdobil samotný legendární vagon, v němž byla dohoda o příměří podepsána (o tom bude ještě řeč) a v roce 1937 přibyl poslední předválečný monument, jímž se stala socha maršála Focha od Marcelina Firmina Micheleta. Tu sem věnoval francouzský ministr války, generál Alphonse Joseph Georges. Jejímu slavnostnímu odkrytí přihlížela i vdova po maršálu Fochovi, který zemřel v roce 1929, a další účastník někdejších mírových jednání, generál Maxime Weygand.

Příběh slavného vagonu

Železniční vagon maršála Focha (Wagon Lits Company č. 2419D) se po válce dočasně vrátil ke svému původnímu využití jako jídelní vůz. Od roku 1921 se z něj však stal také památník a až do roku 1927 byl trvale vystaven na nádvoří pařížské Invalidovny.

U příležitosti oslav devátého výročí konce války pak byl v roce 1927 přemístěn přímo na Mýtinu příměří, kde byl instalován v muzeu vybudovaném městem Compiègne za finančního přispění amerického mecenáše Henryho Fleminga. Slavnosti se tehdy spolu s Weygandem zúčastnil i Foch, jehož socha ozdobí mýtinu o deset let později. 

Mezitím ale Německo, drcené tvrdými reparacemi a zvláště pak velkou hospodářskou krizí na přelomu 20. a 30. let, popřálo sluchu extrémistům a povolalo v roce 1933 do křesla říšského kancléře Adolfa Hitlera, jehož NSDAP se stala nejsilnější politickou silou v zemi. Zbytek 30. let věnovali nacisté uchvácení absolutní moci a znovuzískání území pro další německou říši - v roce 1936 došlo k obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní, v březnu 1938 k anšlusu Rakouska, v říjnu 1938 k zabrání československého pohraničí, v březnu 1939 k anexi zbytku českého území a konečně v září 1939 ke vzniku nové války, zahájené útokem na Polsko.

Nová bitva o Francii začala 10. května 1940. Žádný zázrak na Marně, při němž se v roce 1914 podařilo postup německých vojsk směřujících do Paříže zastavit, se tentokrát bohužel nekonal. Během šestitýdenního tažení byla francouzská armáda zatlačena na jih, Britský expediční sbor se jen tak tak zachránil díky jinému zázraku, mimořádně úspěšné evakuaci z přístavu Dunkerque, a poslední přežívající demokracie na evropském kontinentu se ocitla před Hitlerem na kolenou.  

Dne 17. června 1940 požádala francouzská vláda maršála Petaina Německo formálně o příměří. O tři dny později vyrazila ve dvě odpoledne z Bordeaux francouzská delegace vedená generálem Charlesem Hutzingerem s cílem setkat se s Němci na mostě přes Loiru v 17:00. Kvůli komunikacím ucpaným přívalem uprchlíků ale dorazila na místo až v deset večer. Dostala příkaz pokračovat do Chartres. Několik členů delegace předpokládalo, že Němci budou chtít vést jednání v královském paláci ve Versaille, kde byl v roce 1871 pruský král Vilém I. prohlášen císařem sjednocené Německé říše a kde Strany Dohody vnutily Německu 28. června 1919 ponižující Mírovou smlouvu, podle níž mělo Dohodě postupně splatit 132 miliard zlatých marek. Nakonec ale delegace přenocovala v Paříži a teprve druhý den byla nasměrována k cílovému místu jednání.

Bylo 21. června půl deváté večer, když generálu Weygandovi, jenž v Bourdeaux nervózně čekal na zprávy od delegace, konečně na stole zazvonil telefon. "Jsem ve vagonu," uslyšel ve sluchátku Huntzigerův hlas. "Mon pauvre ami (ubohý příteli)," odpověděl Weygand.

V té době už Němci na místě úřadovali. Jejich inženýři zbourali čelní stěnu muzea a vagon přetáhli přesně do téže pozice, v níž stál před 22 lety, když v něm Weygand předčítal Erzbergerově delegaci Fochovy podmínky. Nyní se měla tato situace opakovat v opačném gardu.

"Adolf Hitler se v okamžiku svého největšího triumfu choval agresivně a arogantně. Na lesní mýtinu v Rethondes se dostavil 21. června ve čtvrt na čtyři odpoledne. Diktovat podmínky příměří právě na tomto historickém místě znamenalo pro muže, který byl příslušníkem armády, jež zde byla nucena se v roce 1918 vzdát, sladkou pomstu. Stoje od něj jen několik metrů, viděl jsem jeho tvář, která se pomalu rozzářila nenávistí, pohrdáním a triumfem, když kráčel k mramorové desce, označující místo, kde stál Fochův vůz v roce 1918," popsal tuto událost americký novinář William L. Shirer ve svém díle "Zhroucení třetí republiky". 

Německý polní maršál generál Wilhelm Keitel přečetl Hitlerem podepsanou deklaraci, proč bylo pro jednání o příměří vybráno právě toto místo: "Aby byl jednou provždy aktem dějinné spravedlnosti vymazán tento památník, k němuž německý národ cítí odpor coby největší hanbě všech dob."

Tři dny po podpisu druhého příměří byla mramorová deska s Binetovým nápisem demontována a odeslána do Německa v dřevěných bednách. Stejně se vedlo památníku osvoboditelů Alsaska a Lotrinska. Samotný vagon Němci převezli do Berlína, kde ho z osobního Hitlerova rozkazu až do roku 1943 veřejně vystavovali v berlínské katedrále coby "válečného zajatce". Mýtina příměří i bulvár byly rozorány a zbytky muzea postaveného kdysi kolem vagonu vyletěly do povětří. Přežila jen Fochova socha - Hitler ji nechal na místě pravděpodobně jako výsměch, aby francouzský maršál musel i po smrti shlížet na ničení svého díla.

Jenže válečné štěstí nepřálo německým zbraním věčně a od roku 1942 se začalo jejich evropské panství hroutit. V roce 1943 už Berlín trpěl pod silnými nálety, takže nacistické veličiny pochopily, že má-li být jejich nejcennější válečná kořist uchráněna před zničením, musí ji dostat pryč z města. Fochův vagon byl proto tajně odvezen a ukryt v Durynském lese. Jeho úplný konec je zahalen tajemstvím: podle některých svědectví ho v dubnu 1945 zapálili vojáci SS, aby se nedostal do rukou spojenců, podle jiných ho zničila spojenecká bomba při náhodném náletu.

Město Compiègne osvobodila 1. září 1944 americká armáda. Brzy poté se městská rada pustila do práce na obnově památníku příměří, na níž se museli z rozkazu podílet i němečtí váleční zajatci. Dne 21. října 1944 se na Mýtině příměří shromáždili občané Compiègne u příležitosti odkrytí dřevěného modelu někdejší pamětní desky. 

Osmého května 1945 Německo opět kapitulovalo, tentokrát v budově remešské školy. Krátce poté byly z Berlína dopraveny zpátky do Francie zbytky originálu pamětní desky i památníku osvoboditelů Alsaska a Lotrinska. Oba památníky byly obnoveny a instalovány na svém původním místě. Návštěvníci se však dožadovali zejména vagonu.

Protože Fochův vůz byl nenávratně zničen, daroval v roce 1950 francouzský výrobce Wagons-Lits compiègneskému památníku jiný svůj vůz, vagon sériového čísla 2439 D, který stejně jako originál pocházel z roku 1913. Jeho interiér pak Francouzi vybavili původním nábytkem a dokumenty z maršálova vozu, které z něj naštěstí odstranili hned po vyhlášení války v roce 1939, a díky tomu se je podařilo zachovat.

Prvním vrcholným německým politikem, který obnovený památník oficiálně navštívil, se stala před dvěma lety německá kancléřka Angela Merkelová…