Karel Boček se vracel z jednoho z mnoha výslechů, ale pouta na rukou neměl. Spolu s policejním důstojníkem Janem Červeným čekal na vůz, který ho měl eskortovat do vězení. Ten měl ale zpoždění. Karel Boček proto dostal příkaz posadit se ke stolku u hlavního vchodu. Policista zatím přecházel doleva a doprava a netrpělivě se díval na hodinky. Když se ke svému vězni natočil zády a připaloval si cigaretu, Karel Boček využil jeho neopatrnosti.

Udělal čtyři rychlé kroky do chodby za lítacími dveřmi a vyskočil z okna. Několik dní se schovával u svých přátel, než se mu 2. srpna 1970 podařilo uprchnout za hranice v kamionu s nábytkem. Bezpečnostní složky byly na nohou. Karel Boček totiž do roku 1969 pracoval jako generální ředitel československého uranového průmyslu a v hlavě si nesl strategické tajemství komunistického státu.

Karel Boček nebyl žádný antikomunista. Naopak. Do vězení se poprvé dostal už v únoru 1943 jako mladistvý účastník komunistického protinacistického odboje. Jejich skupina byla odhalena, prošel si výslechem v „Pečkárně“ a gestapo jeho rodiče poslalo do koncentračních táborů.

Přesto se znovu zapojil do odboje. Kvůli pomoci několika ukrajinským dezertérům byl ale znovu zatčen a převezen do terezínské Malé pevnosti se záznamem "návrat nežádoucí". Před popravou ho zachránil konec války, šťastně se také shledal s rodiči.

Do KSČ vstoupil Karel Boček roku 1945. Vnímal to jako přirozenou věc. "U mne to skutečně nebyla otázka, nad níž bylo nutno přemýšlet, protože jsem vyrostl v komunistické rodině a bez váhání přijímal její názory," vypráví. Po maturitě v roce 1946 i po "Vítězném únoru" dělal kariéru. Vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě, v únoru 1951 nastoupil na jáchymovský důl Bratrství a s výjimkou vojenské služby pracoval nepřetržitě v uranovém průmyslu.

Zažil "na uranu" nejhorší období 50. let, kdy v dolech dřely desítky tisíc politických vězňů, ale jeho komunistické smýšlení to nezměnilo. Stoupal ve funkcích, získával státní vyznamenání, v době sovětské okupace Československa prozatímně řídil československý uranový průmysl a 2. září 1968 byl jmenován řádným generálním ředitelem.

Zlom v Bočkově smýšlení i jednání přinesla až sovětská okupace. Když 21. srpna vypukla na příbramských uranových dolech stávka, jako nejvyšší představitel podniku ji podpořil a spoluorganizoval. Do nového normalizačního režimu tak vstoupil jako nespolehlivý a "protisovětsky zaměřený" člen strany. V prosinci 1969 ho z funkce generálního ředitele odvolali, na jaře 1970 byl při prověrkách vyloučen z KSČ.

Byl však příliš vysoce postavený a působil na příliš důležitém místě, něž aby ho nová komunistická garnitura nechala na pokoji. StB začala Karla Bočka sledovat a 2. září 1970 ho zatkla. Hrozilo mu více než desetileté vězení za sabotáž. Už předtím plánoval útěk a ani ve vazbě se nevzdal naděje. Věděl, že mu hrozí vysoký trest. A právě 6. července 1971 se naskytla příležitost.

Za hranice ho vyvezl řidič kamionu Ondřej Krišanda. Dovnitř vozu prolezl Karel Boček dírou v plachtě, aby neporušil plombu na nákladu. "Na hranicích v Rozvadově jsme byli přesně v poledne. Celníci do nákladu vůbec nešli. Dodnes si pamatuju, jak se zvedla závora," vyprávěl řidič Ondřej Krišanda po čtyřiceti letech.

Státní bezpečnost netušila, kam Boček zmizel, ale okolnosti útěku se nepodařilo dlouho utajit. Tři hlavní aktéři útěku byli zatčeni: otec Karel Boček, Jiřina Mikšanová a jako poslední Ondřej Krišanda. Další lidé, kteří během útěku pomohli, byli vyšetřováni na svobodě.

Karel Boček mezitím ve Frankfurtu předával informace Američanům. "Informace o nerostných zásobách je příliš nezajímaly,“ vypráví. „Spíš se vyptávali na lidi kolem uranového průmyslu.“ Nabídku odjet do Ameriky odmítl a zůstal v Německu.

Od soudu si nejvyšší trest odnesl Ondřej Krišanda – tři roky nepodmíněně. Bočkův otec dostal dva roky a Jiřina Mikšanová rok. Ostatní vyvázli s podmínkami. Naštěstí však přišlo 25. výročí "Vítězného února" a prezident Ludvík Svoboda vyhlásil amnestii. Karel Boček se do Čech vrátil až po pádu totalitního režimu.

O autorovi projektu: Nezisková organizace Post Bellum od roku 2001 vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století; jejím stěžejním pojektem je sbírka konkrétních osobností Paměť národa.

Další příběhy bezpráví na dotyk.cz: Se vpomínkami obětí komunismu budeme přicházet vždy v úterý, čtvrtek a v sobotu. Příště přineseme příběh Dany Němcové, která podepsala Chartu 77 kvůli svým dětem.

Další příběhy bezpráví, tématické články a srovnávací infografiky nalezente v Deníku v příloze Kupředu levá, která vyšla čtyři po sobě následující středy. Každý díl se zaměřil na jednu jdekádu. První díl věnovaný 50. létům vyšel 4. října, 60. léta přišla na řadu 11. října, 70. léta ve středu 18. října, a konečně 80. léta ve středu 25. října.