Zastavujeme auto na krajnici a jdeme se podívat zblízka. Něco takového by člověk na malém městě sotva čekal. Vypadá to jako velké administrativní centrum, možná sídlo NASA, zdání ale klame. Na kraji Klecan, nedaleko Prahy, roste velkoryse pojatý chrám vědy. Za téměř miliardu korun, se špičkovým přístrojovým vybavením. Zatím je kolem něj ještě lešení. Šedivé monstrum s již osazenými okny, uprostřed toho všeho vodojem.
Dělníci finišují, aby do konce roku bylo vše hotovo. Od ledna 2015 má v Klecanech působit Národní ústav duševního zdraví, v němž bude pracovat asi 300 lidí. Ten se má stát hlavním českým pracovištěm v oblasti zkoumání psychických poruch a aplikovaného neurovědního výzkumu. Budou zde i ambulance psychiatrů, denní stacionář a šedesát lůžek pro pacienty.
Ta velkorysost je až podezřelá, po letech chudoby najednou takový luxus. Ve stávajícím vědeckém pracovišti – v Psychiatrickém centru Praha – badatelům dlouhá léta profukovalo okny a téměř kapala voda střechou na hlavu. Tam stát nechtěl dát ani korunu, sem jdou stamiliony.
Doposud se vědci museli spokojit s dvěma nevelkými pavilony bohnické léčebny, teď dostanou prostor, jaký mají nákupní centra na kraji velkoměst.
Počet zaměstnanců se téměř zdvojnásobí. Proč nestačilo zrekonstruovat staré „rakousko-uherské" bohnické objekty obklopené parkem, chráněné jako kulturní památka (o jejichž dalším osudu zatím není rozhodnuto), kde je i terapeuticky přívětivější okolí než v polích u Klecan? Proč bude muset téměř veškerý personál denně dojíždět z metropole? Nezbláznil se náhodou někdo?
Finta, která vyšla
Cyril Höschl, jenž Psychiatrické centrum v Bohnicích řídí a šéfuje i novému pracovišti v Klecanech, nemá ve zvyku lhát. Na rovinu přiznává, že je to všechno jen český Kocourkov. Způsob, jak zachránit vědní obor, jemuž zasvětil celý svůj život a jenž se potýká s existenčními problémy, kvůli nimž řada špičkových českých psychiatrů utekla za prací do ciziny. Operační program Výzkum a vývoj pro inovace, naplněný desítkami miliard z Bruselu, byl jedinou šancí, jak to zásadně změnit. Hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere.
Mělo to jen jeden háček. Nové vědecké pracoviště musí stát mimo Prahu, protože česká metropole je z pohledu EU bohatý region. A tak se staví jen asi tři kilometry za cedulí, v „chudším" Středočeském kraji. „Když profesorka Eva Syková navrhovala, aby se nějaké vědecké centrum vybudovalo ve skutečně chudší oblasti v Terezíně, tak to bylo zamítnuto jako nesmysl s tím, že prý tam žádné vědce nikdo nedostane. Když je to ale kousek za Prahou, mohl by někdo zase namítnout, že to je jasná finta. No, a ona ta finta vyšla..." nezastírá Höschl, co k volbě lokality vedlo.
V případě Klecan jde o několik kilometrů, ale kolem hlavního města se teď horečně budují i další vědeckovýzkumná centra, dokonce i podstatně dražší, přičemž pravidlo o mimopražské lokalizaci bylo splněno s ještě větší dávkou švejkoviny. V případě dvou center vyrůstajících v Dolních Břežanech je to k hranici Prahy 1,5 kilometru, centrum ve Vestci je vzdáleno jen asi dvě stě metrů. Šlo jen o to, aby se bruselský vlk nažral a česká (pražská) koza nechcípla. Pro pražské vědce se změní „jen" to, že ráno vstanou a za prací pojedou na venkov.
Los Alamos v Břežanech
Mimopražské obce si to pochvalují a rázem mají pocit, že se stávají pupkem vědeckého světa. V Dolních Břežanech dokonce věří, že se zde rodí něco jako špičková americká vědecká základna Los Alamos v poušti Nového Mexika či jako je Garching u Mnichova se slovutným Institutem Maxe Plancka.
V přípražském městečku, kde se budují dvě nová laserová centra (první gigantické ELI Beamlines se supervýkonným laserem zaměřené na základní výzkum, druhé menší HILASE orientované na aplikovaný výzkum) dohromady za téměř 8 miliard korun (!), se už dokonce mluví o „Laser Valey".
Na novou éru se chystají i v místní základní škole, učitelé chtějí klást větší důraz na přírodní vědy.
To je sympatické a chvályhodné, přesto si nelze odpustit poznámku, že cestování světových kapacit do Břežan bude daleko komplikovanější, než projekt oficiálně připouští. Nadále totiž u obce zůstává zaslepen sjezd z pražského okruhu a také není jasné, kdy a zda vůbec bude postaveno metro do nedaleké Písnice. Na webu centra ELI se píše, že to má být do roku 2017, přičemž už teď je zřejmé, že to nebude dříve než v roce 2022. I to může být jeden z důvodů – a rozhodně ne jediný –, proč není tak snadné pro nová vědecká centra sehnat pracovní sílu.
Nedostatek lidí hrozí i proto, že v Česku souběžně vyrůstá šest velkých vědeckých center s celkovou dotací nad jednu miliardu korun (takzvaná evropská centra excelence) a přes čtyřicet center regionálních s dotacemi ve stamilionech korun (viz Nová vědecká centra v Česku).
Všechny počítají s rozšířením vědecké infrastruktury a s náborem nových badatelů, z Česka i ze zahraničí. A kde ty stovky lidí vzít? Na pracáku určitě ne a na dovoz z ciziny také nelze spoléhat, když teď ministr školství Marcel Chládek předeslal, že na podporu „importu mozků" možná nebudou peníze.
Potýkají se s tím i v Řeži u Prahy, kde se v tradičním středisku českého jaderného výzkumu buduje za 2,5 miliardy korun centrum udržitelné energetiky SUSEN. Jak jsme se na místě přesvědčili, v tomto případě jde pouze o jedinou zcela novou budovu a pět kompletně přestavěných, další budovu a dvě pronajaté bude mít SUSEN ve své plzeňské filiálce. Vše má sloužit především k vývoji nové generace jaderných reaktorů a k vylepšování těch současných, tak aby se prodloužila jejich životnost při zachování bezpečnosti.
V centru SUSEN má pracovat 128 lidí. Původně to mělo prý být ještě daleko více, i tak to je problém. „Není snadné nové lidi s příslušnou kvalifikací sehnat," připouští Martin Ruščák, ředitel firmy Centrum výzkumu (dcera společnosti ÚJV), pod kterou projekt spadá. A to je v budovaném týmu už 13 cizinců.
Vědecké centrum nedaleko toku Vltavy, které bylo schválené Evropskou komisí v roce 2011 jako poslední, je sice po stavební stránce už téměř hotovo, ale zápasí s instalací potřebných technologií.
Brzdí je prý hlavně rigidní zákon o zadávání veřejných zakázek, který při účasti jediného účastníka nutí k rušení soutěží a vypisování nových.
„Jsou sice hotovy baráky – to je to nejjednodušší –, ale není zatím co do nich. Byly vypsány zakázky, ale nejsou smlouvy na technologický výzkum, nejsou partneři. Výběr v oblasti technologických okruhů je tragický," říká s notnou dávkou kritiky jeden z vědeckých pracovníků ústavu, který v této souvislosti nechce být jmenován.
Sám moc nevěří, že by centrum v Řeži bylo příští rok uvedeno do provozu. Za slabinu celého projektu považuje třeba i to, že sousední Německo zapudilo jádro, přitom spolupráce s ním v oblasti energetiky by měla největší logiku. Vědecké centrum nedaleko toku Vltavy, které bylo schválené Evropskou komisí v roce 2011 jako poslední, je sice po stavební stránce už téměř hotovo, ale zápasí s instalací potřebných technologií.
Brzdí je prý hlavně rigidní zákon o zadávání veřejných zakázek, který při účasti jediného účastníka nutí k rušení soutěží a vypisování nových.
„Jsou sice hotovy baráky – to je to nejjednodušší –, ale není zatím co do nich. Byly vypsány zakázky, ale nejsou smlouvy na technologický výzkum, nejsou partneři. Výběr v oblasti technologických okruhů je tragický," říká s notnou dávkou kritiky jeden z vědeckých pracovníků ústavu, který v této souvislosti nechce být jmenován. Sám moc nevěří, že by centrum v Řeži bylo příští rok uvedeno do provozu. Za slabinu celého projektu považuje třeba i to, že sousední Německo zapudilo jádro, přitom spolupráce s ním v oblasti energetiky by měla největší logiku.
Vzpruha, či koule na noze?
Jsme znovu v Dolních Břežanech. Na staveništi, nad nímž se tyčí pětice jeřábů. Po zevrubné prohlídce dvou budovaných laserových center, z nichž experimentální hala toho většího má parametry betonového bunkru velikosti fotbalového hřiště, znovu startujeme auto a jedeme šest kilometrů do nedalekého Vestce. Za obří haldou vybagrované zeminy tam vyrůstá nové biotechnologické a biomedicínské centrum BIOCEV.
Aby toho nebylo málo, mezi Břežany a Vestcem narážíme u Hodkovic na staveniště „Inovačního centra Crystal", taktéž podpořeného z EU. Až se to všechno dobuduje, na téhle trase na hlupáka určitě nenarazíte, říkáme si, ale úspěch i přesto není zaručen.
Může to skončit opravdu tak, že se česká věda po mnohamiliardové evropské injekci posune o několik „levelů" výše – přiblíží se americké, švýcarské či německé –, nebo také velkou ostudou. Ondřej Hrušák, dnes již bývalý děkan 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze, už dříve varoval, že se z některých vědeckých center mohou stát „Sazka Arény české vědy". Tedy koule na noze, které v konečném důsledku vědce spíše potáhnou ke dnu.
Česko není v investicích do vědy osamoceno, v rámci střední Evropy ale poněkud vyčnívá ve velkorysosti celkových investic.
„Pokud vím, tak podobné je to na Slovensku, v Polsku a v Maďarsku, ale přece jen, u nás do toho jde asi víc peněz," poznamenává bývalý šéf Akademie věd ČR Václav Pačes. Bude záležet i na tom, zda špičkově vybavená centra budou mít i dost peněz na provoz. Cyril Höschl například uvádí, že psychiatrický projekt v Klecanech má nyní peníze jen na příští rok (ten je ještě pokrytý z dotace), z čeho se však bude platit voda, elektřina, teplo a další položky později, není prý úplně jasné, z vědeckých grantů určitě ne. „Vůbec nevím, jak to dál ufinancujeme," povzdechuje si Höschl.
Bělobrádek: uděláme pořádek
Vládní kabinet počítá do roku 2020 s určitou podporou center v rámci tzv. Národního programu udržitelnosti, ale nad budoucností se stále vznášejí otazníky. I vicepremiér Pavel Bělobrádek, který má vědu a výzkum na starosti, týdeníku Dotyk sdělil, že „současná vláda nemůže garantovat nic, co se stane po roce 2017", kdy skončí její funkční období.
Například „vyhánění" zaběhnutých vědeckých institucí mimo Prahu nepovažuje za šťastné. „Nyní vyjednáváme podmínky, aby k tomu již nedocházelo," říká lidovecký politik. Stejně tak se Bělobrádkovi nelíbí, že u některých z desítek velkých i regionálních vědeckých center hrozí, že se budou zabývat totožnou činností. Stačí si totiž pročíst jejich zaměření, nápadně často se tam objevují tytéž obory – biomedicína, nanotechnologie, výzkum materiálů –, aniž by bylo zřejmé, jakými lidmi budou výzkumná pracoviště naplněna.
„Je naším cílem konečně v těchto věcech udělat pořádek a systém. Stejně tak aby ministerstvo školství a ministerstvo průmyslu nepodporovaly analogické projekty," uvádí pro týdeník Dotyk vicepremiér. Biochemik Václav Pačes si je úspěchem vědeckých center jistý.
„Já tomu věřím, alespoň u těch center, kde vidím, s jakým nasazením vědců se budují. Například projekt BIOCEV ve Vestci je speciálně zaměřen na převod výsledků výzkumu do praxe. Vedle základního výzkumu a výuky se tam počítá se silným sektorem transferu technologií, zejména do oblasti medicíny. To je něco, co v Česku chybí," míní někdejší předseda Akademie věd ČR o projektu, který po svém dokončení zaměstná až 600 vědeckých a nevědeckých pracovníků, kteří by měli pomoci posunout lidské poznání v oblasti nádorových onemocnění, kardiovaskulárních chorob, virů a infekcí.
Optimismus profesora Pačesa může mnohé uklidnit, ale je určitě ovlivněn i tím, že za projektem BIOCEV jako lídr šesti zúčastněných ústavů a dvou fakult Univerzity Karlovy stojí Ústav molekulární genetiky, kde on sám působí.
Mimochodem, i pro BIOCEV by bylo nepochybně praktičtější, kdyby vyrostl ve „starém" areálu v Krči, nikoliv ve Vestci, byť je to „jenom" čtyři zastávky autobusem. Takto bude většina vědců pendlovat.
Brno: hlavní město vědy
Dislokační problémy jako v Praze neřeší vědci v Brně či Ostravě, kde rostou další velká centra. Jsou totiž daleko logičtěji stavěny v těsné blízkosti vysokých škol a stávajících výzkumných pracovišť. To je i příklad superpočítačového centra IT4Innovations, které vyrůstá v areálu Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava (viz článek Centrální mozek Česka). Ale i na Moravě a v českém Slezsku budou mít problémy s uživením a udržením nové vědecké infrastruktury.
Zejména v Brně, která už aspiruje na titul hlavního města vědy, výzkumu a inovací. Právě v jihomoravské metropoli ještě naléhavěji vyvstává otázka, zda se dvanáct nových regionálních vědeckovýzkumných center a dvě velká evropská (Středoevropský technologický institut CEITEC a Mezinárodní centrum klinického výzkumu ICRC) mohou zaplnit kvalifikovanými badateli a být smysluplně využita. I mnozí akademici o tom mají vážné pochybnosti.
Otazníky teď ale visí hlavně nad budoucností špičkového brněnského medicínského pracoviště ICRC, zaměřeného na prevenci a léčbu srdečních a nervových onemocnění, do něhož má být ve dvou etapách – mezi léty mezi 2010 až 2015 – „napumpováno" celkem 4,6 miliardy korun.
První etapa výstavby medicínského pracoviště již skončila. Teď v rámci probíhající druhé jde o dotaci 2,4 miliardy korun na centrální operační sály, ARO, JIP, centrální sterilizaci a heliport pro vrtulník. Celý projekt visí na tenkém vlásku. Na strategické spolupráci brněnské Fakultní nemocnice u sv. Anny (momentálně nejzadluženější zdravotnické zařízení v Česku) s nejprestižnější americkou nemocniční sítí Mayo Clinic.
S Američany stojí a padá reputace celého projektu a s jejich případným odchodem hrozí i vracení poskytnutých dotací. Vztahy byly vážně narušeny už po loňské výměně na ředitelském postu, kdy českého kardiologa Tomáše Káru, duchovního otce projektu, nahradil slovinský neurolog Gorazd Stokin. Vše vyvrcholilo nedávnou americkou výzvou k uhrazení dluhu za rok 2013.
Po zásahu české vlády byla sice dlužná částka ve výši 40 milionů korun zaplacena, ale nebezpečí rozhodně nebylo zcela zažehnáno, byť zástupci ICRC pro týdeník Dotyk tvrdí, že rozchod s Američany ani na chvíli nehrozil. Faktem je, že Mayo Clinic bude vždy tahat za delší konec provazu.
Pro nová vědecká centra je typické, že jsou řízena renomovanými vědci. Jde o velké nadšence, ale je otázkou, zda by nebylo lepší, kdyby v čele stáli klasičtí manažeři, kteří se na vše dívají hlavně přes peníze. „Ideální samozřejmě je, pokud je v čele výborný vědec, který je zároveň výborným manažerem. Takovou kombinaci ale budete těžko hledat. Každopádně je nutné, aby v managementu byly obě kompetence nějakým způsobem zastoupeny. Bez toho to nemůže fungovat," myslí si přední český headhunter Jan Bubeník.
Méně může být více
Celý ten stavební cvrkot napříč republikou se jeví tak, jako bychom českým vědcům měnili staré otlučené škodovky za naleštěné bavoráky. Nelze si ale nevšimnout, že v nádržích mají jen dva litry benzinu, aby s nimi byli schopni dojet k nejbližší pumpě. Co bude dál, nikdo zatím moc neřeší. Kde vzít peníze na další palivo a údržbu, kdo bude v luxusních autech jezdit a jakou přidanou hodnotu od nich můžeme očekávat?
„Budeme se prostě muset přiblížit rozpočtům ve vyspělých evropských zemích. Když se podíváte na statistiku, tak ČR dává na výzkum a vývoj jen asi 1,8 % HDP, kdežto ve Finsku, Dánsku či ve Švédsku je to kolem 4 % HDP. Pokud chceme být tak produktivní jako jsou tyto severské země, zadarmo to určitě nebude," říká Vlastimil Růžička, výkonný ředitel břežanského laserového projektu ELI Beamlines, když se s ním bavíme o budoucím financování. Faktem je, že i dnes, po vícečetném navýšení, je Česko v rámci EU v oblasti podpory vědy a výzkumu lehce pod průměrem.
Je ale otázka, zda právě Sobotkova vláda najde sílu přidat peníze právě do této oblasti (která jediná má šanci posunout Česko ke kýžené podobě znalostní ekonomiky), když její evidentní prioritou je růst sociálních výdajů. Jak se tedy centra uživí? Ředitel vesteckého centra BIOCEV Pavel Martásek uvádí, že náklady na roční provoz jsou u nich odhadovány na zhruba 380 milionů korun.
Z toho prý asi polovinu přinesou jednotliví partneři (zakládající ústavy) formou grantů a ostatních zdrojů. Martásek věří, že druhá polovina by mohla být pokryta vládou z již změněného Národního programu udržitelnosti. Taktéž doufá, že zhruba 5 až 10 % nákladů na provoz bude uhrazena z peněz, které centrum vydělá smluvním výzkumem pro firemní sektor. Už prý mají předjednánu spolupráci s některými biotechnologickými firmami.
Znovu ale vyvstává otázka, nakolik rozumný je model, kdy se nejdříve postaví fotbalové hřiště a až potom se řeší, kdo a co na něm bude hrát. Karel Havlíček, předseda Asociace malých a středních podniků a živnostníků ČR, má o obživě nových center vážné pochybnosti. Osobně prý nevidí větší problém v malých centrech – s dotací do 300 milionů korun –, která podle něj lze obsadit menšími inovativními firmami, ale u těch velkých tuší problémy.
„Vybavení těch menších je obvykle variabilní a lze je uspořádat firmám na míru, pokud zůstane část nevyužita, není to žádná katastrofa. Budovat ale bez předchozích smluv o budoucím pronájmu velké parky je nesmysl," nevěří Havlíček, sám podnikatelsky aktivní v oblasti biomedicíny a nanotechnologií, že takto lze budovat Silicon Valley. Mluví o velkém hazardu s veřejnými prostředky.
Faktem je, že peníze primárně směřují do betonu místo do lidí a lepšího využití současné infrastruktury, která by při daleko subtilnějších investicích mohla ještě posloužit. Celé to bohužel hodně vypovídá o nynějším fungování Evropské unie. Stala se dojnou krávou a maximální čerpání peněz národním sportem. Návratnost investic nikdo řešit nemusí. Kdo tohle vymyslel, měl by být zavřen do Klecan. Nejlépe do klecového lůžka.