Historie

Silvestr I.: Svatý otec z lesa

3. leden 2018 četba na 4 minuty
Svatý Silvestr

Svatý Silvestr

Foto: archiv

Jak se zbožný muž z dávnověku stal symbolem současného veselí na konci roku? Cesty historie jsou někdy dost nevyzpytatelné. Někdejší papež by o tom mohl vyprávět.

Přežíval v lese a mezi lidi raději moc nechodil. Nic dobrého by ho tam nečekalo. Křesťané to na počátku 4. století neměli v římské říši jednoduché. Císař Dioklecián (asi 244- 312/316) je vnímal jako nebezpečnou sektu a nechával je vraždit na potkání.

Hrdina našeho příběhu se před pronásledováním ukryl v divočině na úbočí hory Monte Soratte, která leží severně od Říma. Díky tomu později získal i své jméno, s nímž vstoupil do historie.

Je to podvrh!

Nevíme, kdy se narodil, ani jak se původně jmenoval. Informace o jeho životě v drtivé většině čerpáme z vyprávění, která vznikla stovky let po jeho smrti. Podle jedné legendy se papežem stal už v 21 letech a na památku svého lesního úkrytu přijal jméno Silvestr. Silva v latině znamená les a v širším významu označuje i obyvatele lesa.

Podle Liber Pontificalis (Knihy papežů), což je písemný seznam papežů z roku 530, se Silvestr narodil v Římě a na svatý stolec usedl v roce 314 po smrti svého předchůdce Miltiada. Shodou okolností se tehdy začalo křesťanům lépe dýchat. Císařem už nebyl krvelačný Dioklecián, ale rozvážnější Konstantin Veliký, který v roce 313 takzvaným Milánským ediktem povolil křesťanství. Později se dokonce nechal pokřtít.

Silvestrův pontifikát trval 21 let, což z něj dodnes dělá jednoho z nejdéle sloužících svatých otců. Za tu dobu vykonal řadu zázraků, takže když 31. prosince 335 zemřel, velmi brzy byl prohlášený za svatého. Tím ale jeho pouť historií zdaleka neskončila. Právě naopak.

Jeho jméno se začalo mohutně skloňovat v 8. století, kdy se objevilo v takzvané Konstantinově donaci, což byla listina, podle níž Silvestr vyléčil císaře z malomocenství a světský panovník na výraz díků přesunul své sídlo do Konstantinopole a Řím přenechal papeži. Tímto dokumentem se v následujících staletích církev ráda oháněla při svých územních požadavcích v okolí italské metropole. Už tenkrát ale panovaly pochybnosti o pravosti dokumentu.

V 15. století německý teolog Mikuláš Kusánský na základě jazykového rozboru prokázal, že listina nevznikla ve 4. století, ale mnohem později, takže jde o padělek. Dnes se předpokládá, že ji kdosi sepsal ve druhé polovině 8. století. Církev však odmítala uznat, že jde o falzum a definitivně kapitulovala až v 19. století, kdy měl Silvestr v dějinách už zcela jinou úlohu.

Pohanský svátek

V průběhu staletí se měnily dny, kdy začíná nový rok. Kalendář se lámal třeba 1. března, jinde zase 25. prosince. Někdy splýval se začátkem adventu nebo s Velikonocemi, takže byl pohyblivý.

S 1. lednem se začal příchod nového roku ve větší míře spojovat až v 16. století. Jako církevní svátek ho v římskoněmecké říši s konečnou platností zavedl císař Ferdinand II. Tenkrát ale nebyl spojen s bujarým veselím jako v současnosti. Šlo spíše o komorní svátek, kterému církev dlouhou dobu nepřikládala velkou váhu a spíše ho v tichosti trpěla, protože měl stále pachuť pohanského rituálu.

Lidé pouze v kostele poděkovali za příchod nového roku a dům od domu chodily takzvané ometačky, což byly černě oděné chudé ženy, které ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého třikrát zaklepaly a třikrát ometly kamna. Bez toho by v novém roce dobře nehřála. O Silvestru také nesměly hospodyně prát a věšet prádlo, jinak by způsobily smrt někoho blízkého. Nesměla se též pojídat drůbež, jinak by uletělo štěstí.

Bujaré oslavy konce roku plné alkoholu a rachejtlí se začaly rozmáhat až s rozvojem moderní průmyslové společnosti v 19. století. Kdyby je viděl dávný papež Silvestr, nejspíš by se velmi divil.