Historie

Slovenské národní povstání si komunisté přivlastnili, jeho iniciátory ale nebyli

29. srpen 2018 četba na 14 minut
Ve Slovenském národním povstání bojovali i příslušníci jiných národů, včetně skupiny protektorátních četníků z Ostravy

Ve Slovenském národním povstání bojovali i příslušníci jiných národů, včetně skupiny protektorátních četníků z Ostravy

Foto: Archiv

V 80. letech se v tehdejším Československu říkal vtip: "Co byla druhá světová válka? Nepodstatná epizoda ve Slovenském národním povstání." Byla to spontánní reakce na masivní propagandu, která ozbrojené vystoupení Slováků v minulém režimu každoročně provázela, přičemž zdůrazňovala význam partyzánů a vedoucí úlohu komunistů v čele s Gustávem Husákem. Ani jedno ale úplně neodpovídá realitě.

FOTOGALERIE

Slovenské národní povstání Slovenské národní povstání ZAHÁJENÍ VÝSTAVY 5. srpna proběhlo ve velkém stylu. Před Oblastním muzeem v Litoměřicích se objevily uniformy a vojenská technika z doby druhé světové války.

Plán na ozbrojené povstání na Slovensku se začal rodit už v roce 1943. Československý prezident v exilu Edvard Beneš předal při své návštěvě v Moskvě v roce 1943 memorandum, obsahující plán ozbrojené akce i povstání. Beneš současně podepsal v Moskvě 12. prosince 1943 Československo-sovětskou smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, která rovněž zaznamenala ohlas v hnutí odporu. Samotné povstání vypuklo 29. srpna 1944 ve 20 hodin.

Vojenské ústředí a Slovenská národná rada

V roce 1943 už se Slovenskem šířila revoltující atmosféra mezi důstojníky Slovenské armády, stojící do té doby na straně Hitlera. Slovenská republika, známá také jako "Slovenský štát", byla sice formálně nezávislá, ale reálně od začátku patřila mezi satelity Třetí říše, v důsledku jejíž agrese proti svobodnému Československu také vznikla. 

Jako spojenec nacistického Německa se Slovenská republika zúčastnila druhé světové války na straně fašistické Osy Berlín - Řím - Tokio. V jejím politickém systému pak dominovala Hlinkova slovenská ľudová strana, fungující podle nacistického vzoru, včetně účasti na takzvaném konečném řešení židovské otázky, kdy nechala deportovat většinu slovenských Židů do nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů.

Během roku 1943 tak začalo být zřejmé, že nemá-li se Slovensko zařadit po válce po bok poražených nacistických režimů, bude nezbytné masové politické i vojenské vystoupení, které by se postavilo proti fašismu.

Pokud jde o vojenskou přípravu, začalo vznikat mezi vyššími důstojníky Slovenské armády několik opozičních center, z nichž nejvýznamnější se utvořilo na Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici ve skupině kolem podplukovníků Jána Goliana, Mikuláše Ferjenčíka a Dezidera Kišš-Kaliny a majora Miloše Vesela. Z této skupiny vzniklo na jaře 1944 Vojenské ústředí, které dalo podnět k přípravám slovenského ozbrojeného boje. Ján Golian byl jmenován v březnu 1944 prezidentem Edvardem Benešem dočasným vůdcem vojenských aktivit na slovenském území.

Politická opozice fašistického režimu byla na Slovensku dlouho roztříštěná a tvořil ji zčásti komunistický a zčásti občanský odbojový blok. Slovenští komunisté operovali až do roku 1941 pod vlivem Moskvy s myšlenkou takzvaného sovětského Slovenska, jinými slovy s poválečným připojením Slovenska k Sovětskému svazu. To jim ale znemožňovalo spolupráci s ostatními odbojovými složkami slovenské společnosti, jež v souladu s politikou Benešovy exilové vlády v Londýně počítali s obnovením společného žití Čechů a Slováků v rekonstruovaném Československu

Až do roku 1943 tak fungovaly na Slovensku dva nezávislé opoziční směry, které vzájemně nijak nespolupracovaly. Až pod vlivem Benešova jednání v Moskvě a podepsání Československo-sovětské smlouvy, jakož i jednání vůdců tří stěžejních protifašistických mocností v Teheránu vznikl před Vánoci 1943 společný programový dokument, známý jako Vánoční dohoda. Touto dohodou byl zřízen ilegální společný odbojový orgán - Slovenská národní rada - který se měl stát jediným reprezentantem politické vůle slovenského národa doma. Ve vedení Slovenské národní rady zasedli tři komunisté (Karol Šmidke, Gustáv Husák a Laco Novomeský) a tři zástupci bloku "občanského" (Jozef Lettrich, Ján Ursíny a Matej Josko). Vánoční dohodu podepsali ještě Peter Zaťko a za sociálnědemokratickou stranu Ivan Horváth. Později se členem SNR stal i sociální demokrat Jozef Šoltész a další zástupci občanských skupin. Zpráva o vzniku Slovenské národní rady byla zaslána na vědomí československé londýnské vládě Edvarda Beneše, který s jejím vytvořením souhlasil.

Povstání partyzáni urychlili, ale zkomplikovali

Slovrenská národní rada se sešla s Vojenským ústředím naposledy 27. července 1944 v Žarnovické kotlině u Čremošného, kde obě strany probíraly politickou i vojenskou stránku povstání. To mělo probíhat v souladu s postupem sovětské armády. Podle původního plánu měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat spojení s přibližujícími se sovětskými jednotkami a otevřít jim karpatské průsmyky do oblasti středního Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech.

Plán ale ztroskotal na zvýšené aktivitě partyzánských skupin. Klíčovým datem se v tomto směru ukázalo datum 21. srpna 1944, kdy partyzáni sešli z pohoří Velké Fatry a začali okupovat obec Sklabiňa, načež se se odpor rozšířil i do Brezna, Podbrezové a Ružomberku. Zde se partyzáni pokusili vytvořit takzvaný partyzánský rajón, který nebyl pod kontrolou centrální slovenské vlády v Bratislavě a jenž navíc ležel nedaleko významné vojenské posádky v Tučianském Sv. Martině.

Vláda v Bratislavě vyhlásila kvůli aktivitě partyzánských skupin už 12. srpna na Slovensku stanné právo. Po obsazení obce Sklabiňa partyzány začal jednat i německý vyslanec na Slovensku Hans Elard Ludin a poslal 24. srpna do Berlína žádost, aby sem byly vyslány německé jednotky. Slovenská armáda dostala zprávy o soustřeďování německých jednotek na moravských hranicích 25. srpna a začala urychlovat přípravy na ozbrojené povstání.

Počínaje 29. srpnem ale začalo vojenské obsazování Slovenska německými jednotkami, které měly nejdřív se souhlasem slovenské vlády potlačit partyzánské hnutí. Jako záminka pro útok posloužilo Němcům pobití německé vojenské mise generála Otty, která se vracela z Rumunska, byla zadržena v Martině 27. srpna 1944 a postřílena na dvoře martinských kasáren. Skutečným důvodem pro rychlý německý nástup se ale stalo spíš místní povstání v Ružomberku, rovněž ze dne 27. srpna 1944, jež Němce přesvědčilo, že slovenská vláda nemá situaci pod kontrolou. Německý generál Hubicki se proto 28. srpna 1944 vydal společně s Ludinem k předsedovi slovenské vlády Jozefu Tisovi a informoval ho o příchodu německých vojsk. Tiso souhlasil a slíbil, že nespolehlivou slovenskou armádu zbaví zbraní. Téhož dne se konalo také jednání slovenské vlády, která přijala příchod německých vojsk.

Prvním cílem německého nástupu se stala likvidace partyzánů v důležité průmyslové oblasti mezi Ružomberokem, Žilinou, Martinem a Zvolenem, kam Němci poslali zhruba 15 tisíc mužů. Velitel žilinské posádky ale odmítl vydat kasárny a nařídil ráno 29. srpna svým vojákům, aby se proti německým jednotkám začali aktivně bránit. V 10 hodin se nad žilinskou posádkou rozezvučel letecký poplach, což byl signál k vojenské vzpouře.

Slovenské národní povstání pak začalo oficiálně ve 20 hodin téhož dne, kdy Vojenské ústředí v Banské Bystrici zareagovalo na postup německých vojsk z Polska a Maďarska a vydalo předčasně rozkaz k zahájení ozbrojeného boje. Dohodnutý signál zněl: "Začněte s vystěhováním, platí od 20:00 dnešního dne". Povstání na Slovensku tak vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či zahraničního ústředí československé vlády.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST