Josef Beran byl označován za druhého sv. Vojtěcha. O tom, v čem je 33. pražský arcibiskup výjimečný, hovoří Stanislava Vodičková z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Dala by se osobnost kardinála shrnout do pár vět? Proč bychom si ho měli připomínat?

Každá doba potřebuje osobnosti, k nimž se můžeme vztahovat. Všichni bez rozdílu si neseme v srdci touhu po ryzosti, po lásce, statečnosti, upřímnosti a hledáme vnitřní svobodu chudoby, bez pout chamtivosti, vypočítavosti, lži a přetvářky. Všichni hluboko uvnitř víme, co je dobré. Životní příběh a osobnost kardinála Berana tuto naši touhu naplňuje a tím je inspirativní pro nás všechny.

Kterou událost z jeho života považujete za nejdůležitější?

Těch milníků je několik. Uvedla bych tři nejvýraznější. Určitě je to uvěznění na začátku heydrichiády. Gestapo pro něj přišlo 6. června 1942 přímo do kostela. Po domovní prohlídce následoval brutální výslech a převoz do věznice na Pankráci. Beran očekával, že bude během stanného práva popraven. Nacisté ho ale převezli do věznice gestapa v Terezíně, kde bylo postavení kněží všech konfesí mnohem horší než politických vězňů, dozorci je ponižovali a týrali. Beran byl přiřazen k úpravě trati, kde spolu s židovskými vězni rozbíjel lomový kámen na štěrk. V srpnu 1942 byl transportován do koncentračního tábora Dachau.

To pro něj muselo být strašné, jak se zachoval?

On i v této těžké situaci dodával ostatním odvahu a klid, zpovídal a vedl tajnou pastoraci mezi spoluvězni. Poté co byl převeden do komanda jako strážce zeleninového skladiště, pokaždé se otočil zády, když si některý z vyhladovělých vězňů přišel pro pár brambor.

Jaké byly další milníky jeho života?

Dalším milníkem byl střet s komunismem. Přes ohromný nátlak a vydírání odmítal ředit víru a podřídit fungování církve komunistům. Čekala ho za to šestnáctiletá internace na různých místech republiky, izolace, a jak komunisté doufali, zapomnění. Jeho věrnost Bohu, církvi a papeži však zavazovala kněze i laiky k následování, k jednotě, vytrvalosti a přijetí „křížové cesty".

A ten třetí milník?

Ten souvisí s předchozím. Komunisté se chtěli zbavit nepohodlného arcibiskupa, tak ho postavili před rozhodnutí, které po něm opět vyžadovalo osobní oběť. Po šestnáctileté internaci musel opustit svou vlast, a to bez možnosti návratu. Za to mu komunisté nabídli výměnu v řízení arcidiecéze. Za původně jimi navrženého kolaboranta mohl nastoupit řádný biskup František Tomášek. Beran tedy odešel do nuceného exilu, ale nikdy nepřestal doufat, že se domů vrátí alespoň zemřít.

Jaký okamžik podle vás nejvíce vypovídá o jeho osobní odvaze?

Teprve nedávno jsem se dověděla o něčem, co podtrhává jeho odvahu. Jeden z uvězněných německých kněží otec Henkes se v době tyfové epidemie nechal přeložit jako ošetřovatel na tzv. uzavřený blok. Josef Beran v té době pracoval v kanceláři a každý den vystavoval pro tento blok navíc lístky, které zajišťovaly dostatečné množství jídla pro nemocné. Rok a půl denně o 250 lístků na chleba více, než bylo dovoleno. Pokud by na to nacisté přišli, hrozil mu trest smrti.

V čem myslíte, že kardinál komunistickému režimu nejvíce překážel?

Každému totalitnímu režimu vadí lidé, kteří se nedají zastrašit či koupit. Arcibiskup Beran měl navíc odvahu dělat těžká rozhodnutí ve složité době. Pevně prosazoval morální hodnoty a dodržoval je. Náročný oříšek pro každý režim.

Z čeho pramenil jeho vliv a obliba mezi věřícími?

On byl oblíben nejen mezi katolíky, křesťany obecně, ale i mezi nevěřícími. Oslovovala je jeho ryzí víra, věrnost Kristu a papeži, přirozená skromnost, silné sociální cítění, vlídnost, pokora a bezpodmínečná láska. Miloval svůj „dobrý český lid" a ten mu lásku oplácel. Nazývali ho „biskupem srdce", a to mluví za vše.

V roce 1963 podepsal slib věrnosti republice a dostal milost, to by se dalo interpretovat jako zrada vlastních ideálů, jak bychom ji podle vás měli chápat?

Je třeba věci vnímat v širším kontextu. Arcibiskup Beran se mohl už několikrát předtím vykoupit z internace, kdyby podepsal věrnost komunistickému státu. Dokonce mu za to slibovali návrat na biskupský stolec. Nejprve v roce 1956 a poté v roce 1962. Pokaždé odpověděl, že to podepíše, ale nejdříve musí žádat zplnomocnění od papeže. Vždy totiž postupoval v souladu s Vatikánem. Komunistický režim umožnil vatikánskému diplomatu Casarolimu setkat se s arcibiskupem Beranem poprvé v polovině května 1963. Datum Beranova podpisu na prohlášení je z října tohoto roku. Nepochybuji proto, že slib věrnosti podepsal s vědomím papeže.

Komunistický režim se ho bál i po jeho smrti, jak se to projevovalo?

Zpráva o úmrtí kardinála Josefa Berana obletěla celý svět, jen Praha se tvářila, že o ničem neví. Na výzvy papeže, aby jeho ostatky převezli do vlasti a pohřbili je ve svatovítské katedrále, nereagovali. Československá rozvědka totiž vypracovala pro vládu analýzu, podle níž by tichý obřad přerostl v protirežimní nepokoje větší než při Palachově pohřbu. Papež proto rozhodl zcela nečekaně. Dne 21. května byla rakev přenesena do baziliky sv. Petra, kde se druhý den konaly pohřební obřady. Pohřbu se zúčastnil proti zvyklostem i papež Pavel VI. se svým doprovodem a osobně vykropil rakev. Kardinál Beran od té doby odpočívá v bazilice sv. Petra v Římě. Věřím, že jednou dojde k převezení ostatků do Prahy a ve všech kostelích pražské arcidiecéze se rozezní zvony, které budou vítat pražského arcibiskupa zpět v jeho rodné zemi (rozhovor vznikl v roce 2016 před rozhodnutím o převozu, pozn. red.).

Od 90. let probíhá proces jeho blahořečení, měl by kardinál patřit mezi české svaté?

Podle mě je mezi nimi už dávno.