Pražskou univerzitu založil český a římský král Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Rýna. To jsou známá historická fakta. Další už tolik známá nejsou - například to, jak úzce se pojil vznik univerzity se založením Nového Města pražského. Nebo to, že její existenci provázely od začátku spory. A že gotická budova pražského Karolina, která je dnes symbolem a nejstarším dochovaným historickým sídlem univerzity, nemá s jejím založením ani s Karlem IV. vlastně vůbec nic společného. V jeho dobách totiž ještě univerzitě nepatřila.

Univerzita a Nové Město pražské patří k sobě

Tu pověst si každý pamatuje z dětství: český král Karel IV. jednoho večera nadšeně ukazuje cizokrajným hostům krásy Prahy, když si všimne zasmušilého hvězdáře. Ten mu pak po chvíli naléhání prozradí, proč nejásá - vyčetl prý z hvězd, že Staré Město spláchne povodeň a Malou Stranu stráví hrozivý požár. Český král se na chvíli zachmuří, pak se však obrátí k potemnělému městskému panoramatu a zvolá: "A nezajde Praha! I kdyby živly zničily obě pražská města, Praha nezahyne. Neboť na pravém břehu řeky Vltavy vystavím Nové Město pražské, které se bude přimykat ke staroměstským hradbám. Tak vysoko voda nedosáhne a oheň před ním couvne!"

Je to jen pověst, byť povodně a požáry skutečně středověkou Prahu trápily.

Skutečný důvod k založení Nového města byl ale jiný. Od chvíle, kdy se Karel IV. ujal v roce 1346 českého trůnu a s pomocí lucemburského rodu získal dokonce i titul římského krále, pracoval cílevědomě na posílení mezinárodního významu dědičného českého království jakožto jádra lucemburské moci. Z toho důvodu se snažil pozvednout také mezinárodní prestiž Prahy coby rezidence českého a římského panovníka.

Aby toho docílil, potřeboval do Prahy přesunout významné obchodní cesty z Podunají. Hledal tedy nové místo, kde by se obchod a řemesla mohla rozvíjet. Nová Praha měla navíc pojmout nejen vlastní obyvatele, jichž stále přibývalo, ale i příliv cizinců.

S celkovým povznesením jejího významu také úzce korespondovalo založení univerzity. Zakládací listina ze 7. dubna 1348 tento Karlův úmysl jednoznačně dokládá.

"Rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, které je jak bohatstvím zemských plodin, tak příjemností místa, jelikož vším potřebným oplývá, nadmíru příhodné a uzpůsobené k tak velikému úkolu," stojí v jejím textu (celý si ho můžete přečíst na stránkách Univerzity Karlovy zde.) Jak upozorňuje publikace Dějiny Prahy, svůj úmysl zřídit univerzitu panovník také poprvé vyjádřil právě při zveřejnění záměru založit Nové Město pražské.

Nebyl to ale jednoduchý úkol. O totéž se svého času pokoušel už Václav II., jeho záměr ale překazila šlechta, jež se obávala oslabení vlastní prestiže. Školy navíc ještě začátkem 14. století zůstávaly v těsném sepětí s církevními institucemi. Karel tedy musel prokázat nemalý diplomatický a politický talent, aby svůj záměr prosadil.

Podobně jako při volbě římského krále, i tentokrát mu významně pomohlo osobní přátelství s papežem Klimentem VI., který patřil v panovníkově raném věku mezi jeho vychovatele na francouzském dvoře. Ten vydal na Karlův podnět už 26. ledna 1347 listinu, v níž vyslovil z apoštolské pravomoci svolení se vznikem všeobecného (v dnešním slova smyslu vysokoškolského) učení v Praze. Český král tak získal nezbytnou a pro zdar věci zásadní podporu, která mu kryla záda.

Rozhodující význam panovníka pro založení univerzity pak podtrhl obraz na nejstarším univerzitním pečetidle, na němž klečící Karel odevzdává zakládací listinu svatému Václavu coby věčnému vládci a v nebeském království přímluvci českého státu.

Spory provázely školu od počátku

Pražská univerzita měla čtyři fakulty: teologickou, svobodných umění, právnickou a medicínskou. Studovalo se zde sedmero "svobodných umění", tedy gramatika, rétorika, filozofie, astronomie, aritmetika, geometrie, hudba a příbuzné obory.

Členy její akademické obce byli nejen domácí, ale i cizí učitelé a studenti, zejména ze středoevropských oblastí, pro něž se stala Praha dostupnou a erudovanou školou.

Zakládací listina určila pro pražské učení jako vzor univerzity v Bologni a v Paříži, což ale vedlo od počátku v chodu ústavu k napětí: boloňský typ totiž upřednostňoval studenty, zatímco pařížský profesory. Tenzi odstranilo až v roce 1372 osamostatnění právnické fakulty, která se přidržela boloňského statutu a vytvořila samostatnou univerzitu. Zbývající fakulty fungovaly od té chvíle jako třífakultní univerzita.

Pražské vysoké učení také provázely dlouhá léta spory, zda je ústavem českým, nebo říšským. Nebyly úplně na místě. Univerzita respektovala univerzalistickou ideu a jako obec vyučujících a studentů byla určena a otevřena vzdělancům celého křesťanského světa.

Rozdělení členů univerzity na čtyři národy - saský, bavorský, polský a český - vycházelo tehdy z geografických, nikoli etnických kritérií. Každému národu připadal jeden hlas, čímž "cizí" národy získaly automaticky převahu nad příslušníky českého národa. To sice korespondovalo s Karlovým záměrem učinit z univerzity prestižní mezinárodní instituci, ale brzy to vedlo k dalšímu sváru. Jeho kořeny však zprvu nebyly národnostní, ale duchovní.

Státnická koncepce Karla IV. totiž přinášela pražskému souměstí nejenom prospěch, ale i komplikace. Panovník sice dokázal s obdivuhodným talentem vytvořit a udržet rovnováhu politických sil, ale aby toho docílil, musel ve zvýšené míře podporovat církev, která vytvářela protiváhu aspiracím české šlechty. Církev potřeboval i proto, že stále tvořila jádro vzdělanosti, jež mu sloužila k uskutečnění jeho politických záměrů.

Koncentrace duchovenstva tak v hlavním městě enormně vzrostla (například 44 pražských far bylo něco, co se v žádném jiném středoevropském městě vidět nedalo) a sebevědomá okázalost až rozmařilost církevních prelátů začala vyvolávat kritiku.

Ta pak ještě posílila po smrti Karla IV., kdy se v českých zemích rapidně zhoršily poměry. Karlův syn a nástupce Václav IV. bohužel nedisponoval politickým ani diplomatickým talentem svého otce, takže se brzy dostal do vážných sporů jak s duchovenstvem reprezentovaným arcibiskupem Janem z Jenštejna (tento spor vyvrcholil známým umučením vikáře pražské arcidiecéze Jana z Pomuku), tak s šlechtou.

Cesta k Dekretu kutnohorskému

Prestiž českého panovníka i jeho sídelního města začala v západní Evropě rychle upadat, což se naplno projevilo 20. srpna 1400, kdy porýnští kurfiřti zbavili Václava IV. hodnosti panovníka Svaté říše římské. Praha tak definitivně ztratila charakter rezidence římského krále.

Situaci zkusil řešit uherský král a Václavův bratr Zikmund, který dal svého sourozence z titulu zemského správce v roce 1402 zatknout a uvěznit, a poté vládl jeho jménem. Jeho jednání ale vzbudilo odpor většiny společnosti, takže když se Václavovi podařilo na podzim 1403 z internace uniknout, Zikmund se raději vrátil zpátky do Budína.

Neutěšený stav českého království ovlivnil také univerzitní dění. Na artistické fakultě vznikl kruh reformně smýšlejících českých mistrů, bakalářů a studentů, který se pokusil navrhnout ucelenou koncepci nápravy. Ta se opírala zejména o učení anglického vzdělance Johna Wyclifa, požadující církevní reformu.

Dnes si tuto reformní skupinu spojujeme zejména se jménem Jana Husa, ale jejím skutečným představitelem byl v té době mistr Stanislav ze Znojma, byť Hus patřil mezi jeho spolupracovníky. Na druhé straně to byl právě Hus, kdo se brzy stal nejvýznamnějším mluvčím celého reformního kruhu, zejména poté, co byl ustanoven správcem a kazatelem Betlémské kaple.

Na půdě univerzity mezitím nastal střet o Wyclifovy názory. Reformně orientovaní čeští mistři hájili Wyclifovo takzvané realistické pojetí všeobecnin (pojmy existují nezávisle na věcech, protože jsou obsaženy už v božské mysli), němečtí mistři zastávali opačné stanovisko (věci existují dřív než pojmy, které jsou až druhotné). Původně to vypadalo jako čistě akademický spor, ale když němečtí mistři prosadili na univerzitě usnesení, jímž Wyclifovy články postoupili pražské kapitule, aby je posoudila jako kacířské, stal se z věci politický rozbroj, který stále víc zasahoval veřejnost. A v roce 1408 otevřeně vzplál.

Politická pozice - tehdy už Husovy - reformní skupiny byla natolik silná, že vyvolala zásadní obměnu staroměstské rady. Václav IV., jemuž Wyclifovy názory do jisté míry vyhovovaly (zejména úvaha, že světská moc, reprezentovaná panovníkem, má právo vyvlastnit církevní majetek), jmenoval do této rady na přímluvu reformátorů poprvé v historii v převážné většině měšťany české národnosti. V historii Starého Města, Prahy i celé země to byl zásadní mezník. Prvně v dějinách získali etničtí Češi kontrolu nad nejvýznamnějším městem Českého království.

To zneklidnilo nejen pražské Němce, ale i nového arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Ten přestal brát na Husa dosavadní ohledy a přešel do protiútoku. Husovi vyčetl, že "lenivé a hříšné kněze nechává a pilné pastýře od stáda vyhání", "bludy" Johna Wyclifa i Stanislava ze Znojma zakázal šířit a všem členům pražské univerzity pohrozil vyobcováním z církve, jestli do třiceti dnů neodevzdají rukopisy s "kacířskými myšlenkami" obou těchto autorů.

Zajíce k této akci ponoukla mezinárodní intervence německého mistra pražské univerzity Ludolfa Meistermanna, který si na české poměry stěžoval v Římě. To se ale také stalo nakonec oběma osudným. Tím, že interní pražský spor přenesli na mezinárodní půdu, rozčílili Meistermann se Zajícem nejen Husovu skupinu, ale především krále Václava.

Ten totiž v té době začal upínat své naděje k církevnímu koncilu svolanému do Pisy, jenž chtěl sesadit dosavadního papeže Řehoře XII., odstranit papežské schisma a vyřešit mezinárodní církevní krizi. Václav IV. si od koncilu sliboval, že ho znovu plně uzná za římského krále. Potřeboval k tomu ale podporu pražské univerzity, a protože v té měli rozhodovací početní převahu příslušníci tří cizích národů (saského, bavorského a polského, tedy převážně Němci), kteří spolu se Zbyňkem Zajícem podporovali stávajícího papeže Řehoře XII., hrozilo, že Václava nepodpoří.

Král, podnícený českými reformátory, mezi nimiž byli kromě Husa výrazně slyšet i Jeroným Pražský a právník Jan z Jesenice, tedy vydal 18. ledna 1409 mandát, nepřesně nazývaný Dekretem kutnohorským, jímž změnil poměr hlasů na pražském vysokém učení na relaci tři ku jedné ve prospěch českého národa.

S odstupem doby můžeme říci, že to nebyl právě nejšťastnější krok. Václavu IV. zpátky k říšské koruně nepomohl (v roce 1412 byl římským králem definitivně zvolen jeho bratr Zikmund) a českou univerzitu připravil na staletí o její mezinárodní charakter.

Na protest proti dekretu opustilo v polovině května 1409 pražské vysoké učení na 800 německých mistrů i studentů. Jejich exodus významně posílil okolní středoevropské vysoké školy ve Vídni, Krakově, Heidelbergu, Kolíně nad Rýnem a Erfurtu a přímo vedl k založení univerzity v Lipsku. Pražská univerzita a s ní i české království se ale dostaly do mezinárodní izolace, která nakonec vedla k jednotnému postupu západních zemí proti husitskému hnutí.

Kde se zprvu učilo? V Karolinu ne

Zbývá otázka, kde se vlastně po založení univerzity vyučovalo. Ačkoli dnes si historické sídlo univerzity spojujeme s gotickou budovou Karolina v centru Prahy, v roce 1348 škole ještě nepatřila. Nepatřila jí vůbec žádná budova, proto výuka začala v katedrálním chrámu svatého Víta a v několika pražských klášterech. První dům získala univerzita do vlastnictví až koncem 50. let 14. století, a to nedaleko Anežského kláštera.

V roce 1366 pak založil Karel IV. Karlovu kolej (Collegium Caroli), pro niž získal bývalý dům Žida Lazara na pomezí Starého Města a židovské čtvrti. Už pro tento dům se sice vžil název Karolinum, ale stále ještě to nebyla ona známá stavba na nároží Ovocného trhu a Železné ulice (čp. 541).

Tu daroval Karlově koleji až Václav IV., a to v roce 1383 - šlo o bývalou nemovitost pražského patricijského rodu Rotlevů. Po rekonstrukci v letech 1383 až 1386 se stal tento komplex sídlem nejen koleje, ale také rektora a univerzitních úřadů. Pražské univerzitě nicméně dodnes slouží jako její nejstarší dochovaná budova a plní i funkci jednoho z jejích symbolů.

Mistrům byla určena Kolej krále Václava, založená kolem roku 1381 na Ovocném trhu (čp. 573) v sousedství hradebního příkopu. V posledních desetiletích 14. století pak vznikly tři koleje studentské, kolej chudých, kolej českého národa a kolej královny Hedviky (tu platila polská královna). Kolej mediků se nacházela ve staroměstské farnosti svatého Valentina. Původním sídlem právnické univerzity byl staroměstský dům nedaleko kláštera svatého Jakuba. Za vysokou částku 150 kop českých grošů ho koupil a poté škole daroval sám Karel IV.

Pokud vás historie pražské univerzity zaujala a chcete-li poznat místa s ní spojená osobně, můžete využít dnešního Dne otevřených dveří Karolina. Od 10 do 17 hodin bude k dispozici prohlídková trasa, zahrnující reprezentační prostory i místa, která běžně přístupná nejsou, například prostory mázhauzu, Rektorský klub, stálou expozici o historii univerzity, Císařský sál, Vlastenecký sál, rektorskou nebo profesorskou šatnu a Malou i Velkou aulu. Prohlédnout si budete moci i jeden z vnitřních dvorů Karolina, kde byla vystavena rakev s ostatky Jana Palacha. Vstup je ze Železné ulice č. 9.