Historie

Před 670 lety byla založena Univerzita Karlova, učit se začalo v Týnském chrámu

7. duben 2018 četba na 15 minut
Karel IV. budoval univerzitu se snahou umocnit mezinárodní význam Českého království i Prahy

Karel IV. budoval univerzitu se snahou umocnit mezinárodní význam Českého království i Prahy

Foto: ČTK/Jan Tachezy

"Aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený," stojí v zakládací listině Univerzity Karlovy, od jejíhož vzniku uplynulo právě dnes 670 let. První vyučovací hodiny proběhly v Týnském chrámu.

Pražskou univerzitu založil český a římský král Karel IV. listinou ze 7. dubna 1348 jako první z vysokých učení na sever od Alp a na východ od Rýna. To jsou známá historická fakta. Další už tolik známá nejsou - například to, jak úzce se pojil vznik univerzity se založením Nového Města pražského. Nebo to, že její existenci provázely od začátku spory. A že gotická budova pražského Karolina, která je dnes symbolem a nejstarším dochovaným historickým sídlem univerzity, nemá s jejím založením ani s Karlem IV. vlastně vůbec nic společného. V jeho dobách totiž ještě univerzitě nepatřila.

Univerzita a Nové Město pražské patří k sobě

Tu pověst si každý pamatuje z dětství: český král Karel IV. jednoho večera nadšeně ukazuje cizokrajným hostům krásy Prahy, když si všimne zasmušilého hvězdáře. Ten mu pak po chvíli naléhání prozradí, proč nejásá - vyčetl prý z hvězd, že Staré Město spláchne povodeň a Malou Stranu stráví hrozivý požár. Český král se na chvíli zachmuří, pak se však obrátí k potemnělému městskému panoramatu a zvolá: "A nezajde Praha! I kdyby živly zničily obě pražská města, Praha nezahyne. Neboť na pravém břehu řeky Vltavy vystavím Nové Město pražské, které se bude přimykat ke staroměstským hradbám. Tak vysoko voda nedosáhne a oheň před ním couvne!"

FOTOGALERIE

Karolinum. Historická budova Univerzity Karlovy - Karolinum. Karolinum v Praze.

Je to jen pověst, byť povodně a požáry skutečně středověkou Prahu trápily.

Skutečný důvod k založení Nového města byl ale jiný. Od chvíle, kdy se Karel IV. ujal v roce 1346 českého trůnu a s pomocí lucemburského rodu získal dokonce i titul římského krále, pracoval cílevědomě na posílení mezinárodního významu dědičného českého království jakožto jádra lucemburské moci. Z toho důvodu se snažil pozvednout také mezinárodní prestiž Prahy coby rezidence českého a římského panovníka.

Aby toho docílil, potřeboval do Prahy přesunout významné obchodní cesty z Podunají. Hledal tedy nové místo, kde by se obchod a řemesla mohla rozvíjet. Nová Praha měla navíc pojmout nejen vlastní obyvatele, jichž stále přibývalo, ale i příliv cizinců.

S celkovým povznesením jejího významu také úzce korespondovalo založení univerzity. Zakládací listina ze 7. dubna 1348 tento Karlův úmysl jednoznačně dokládá.

"Rozhodli jsme se po předchozí zralé úvaze zřídit, vyzdvihnout a nově vytvořit obecné učení v našem metropolitním a zvláště půvabném městě pražském, které je jak bohatstvím zemských plodin, tak příjemností místa, jelikož vším potřebným oplývá, nadmíru příhodné a uzpůsobené k tak velikému úkolu," stojí v jejím textu (celý si ho můžete přečíst na stránkách Univerzity Karlovy zde.) Jak upozorňuje publikace Dějiny Prahy, svůj úmysl zřídit univerzitu panovník také poprvé vyjádřil právě při zveřejnění záměru založit Nové Město pražské.

Nebyl to ale jednoduchý úkol. O totéž se svého času pokoušel už Václav II., jeho záměr ale překazila šlechta, jež se obávala oslabení vlastní prestiže. Školy navíc ještě začátkem 14. století zůstávaly v těsném sepětí s církevními institucemi. Karel tedy musel prokázat nemalý diplomatický a politický talent, aby svůj záměr prosadil.

Podobně jako při volbě římského krále, i tentokrát mu významně pomohlo osobní přátelství s papežem Klimentem VI., který patřil v panovníkově raném věku mezi jeho vychovatele na francouzském dvoře. Ten vydal na Karlův podnět už 26. ledna 1347 listinu, v níž vyslovil z apoštolské pravomoci svolení se vznikem všeobecného (v dnešním slova smyslu vysokoškolského) učení v Praze. Český král tak získal nezbytnou a pro zdar věci zásadní podporu, která mu kryla záda. 

Pečeť Univerzity Karlovy

Rozhodující význam panovníka pro založení univerzity pak podtrhl obraz na nejstarším univerzitním pečetidle, na němž klečící Karel odevzdává zakládací listinu svatému Václavu coby věčnému vládci a v nebeském království přímluvci českého státu.

Spory provázely školu od počátku

Pražská univerzita měla čtyři fakulty: teologickou, svobodných umění, právnickou a medicínskou. Studovalo se zde sedmero "svobodných umění", tedy gramatika, rétorika, filozofie, astronomie, aritmetika, geometrie, hudba a příbuzné obory.

Členy její akademické obce byli nejen domácí, ale i cizí učitelé a studenti, zejména ze středoevropských oblastí, pro něž se stala Praha dostupnou a erudovanou školou.

Zakládací listina určila pro pražské učení jako vzor univerzity v Bologni a v Paříži, což ale vedlo od počátku v chodu ústavu k napětí: boloňský typ totiž upřednostňoval studenty, zatímco pařížský profesory. Tenzi odstranilo až v roce 1372 osamostatnění právnické fakulty, která se přidržela boloňského statutu a vytvořila samostatnou univerzitu. Zbývající fakulty fungovaly od té chvíle jako třífakultní univerzita.

Pražské vysoké učení také provázely dlouhá léta spory, zda je ústavem českým, nebo říšským. Nebyly úplně na místě. Univerzita respektovala univerzalistickou ideu a jako obec vyučujících a studentů byla určena a otevřena vzdělancům celého křesťanského světa.

Rozdělení členů univerzity na čtyři národy - saský, bavorský, polský a český - vycházelo tehdy z geografických, nikoli etnických kritérií. Každému národu připadal jeden hlas, čímž "cizí" národy získaly automaticky převahu nad příslušníky českého národa. To sice korespondovalo s Karlovým záměrem učinit z univerzity prestižní mezinárodní instituci, ale brzy to vedlo k dalšímu sváru. Jeho kořeny však zprvu nebyly národnostní, ale duchovní.

Státnická koncepce Karla IV. totiž přinášela pražskému souměstí nejenom prospěch, ale i komplikace. Panovník sice dokázal s obdivuhodným talentem vytvořit a udržet rovnováhu politických sil, ale aby toho docílil, musel ve zvýšené míře podporovat církev, která vytvářela protiváhu aspiracím české šlechty. Církev potřeboval i proto, že stále tvořila jádro vzdělanosti, jež mu sloužila k uskutečnění jeho politických záměrů.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST