Historie

Svatý Gabriel Possenti: Ostrostřelec z kláštera

16. březen 2018 četba na 4 minuty
Gabriel Possenti

Gabriel Possenti

Foto: archiv Deníku

Dost netradičně se do dějin 19. století zapsal mladý italský mnich. Díky svému nevídanému umění je dodnes neformálním patronem střelců a majitelů zbraní. Ozbrojen pouze vírou a růžencem se postavil velké přesile po zuby ozbrojených vojáků a vyhrál. Gabriel Possenti totiž nebyl jen obyčejný řeholník. Předtím, než se odevzdal do světa ticha a modliteb, vedl velmi pestrý život.  

Nesplněný slib

Na svět přišel 1. března 1838 v Assisi, takže si nyní připomínáme 180. výročí od této události. Narodil se jako jedenácté ze třinácti dětí a původně dostal jméno František podle místního slavného rodáka. Dokonce byl pokřtěn na stejném místě jako ve 12. století František z Assisi. Jeho otec Sante pracoval jako právní poradce a rodina si nežila špatně. Mladíka ani nenapadlo uvažovat o dráze duchovního.

Rád tancoval, navštěvoval večírky, vždy chodil elegantně upravený. Také se věnoval lovu a brzy proslul velmi přesnou muškou. Posléze však poznal i odvrácenou stranu života. Přišel o matku Agnes a v roce 1855 podlehla choleře jeho milovaná sestra Maria. Roznemohl se i sám František a jeho život visel na vlásku. Tenkrát se poprvé rozhodl, že pokud se uzdraví, vstoupí na výraz díků do kláštera. Nakonec skutečně vstal z lůžka, ale na slib samozřejmě zapomněl. Dál se věnoval loveckým kratochvílím, ale jen do chvíle, než se nešťastnou náhodou sám postřelil. Tenkrát znovu sliboval, že vstoupí do kláštera, když se zotaví. Závazek opět nesplnil.

Vše se změnilo v srpnu 1856, kdy při náboženském procesí uslyšel tajemný hlas, který ho nabádal, aby pamatoval na slib a vzdal se světského života. A tenkrát František skutečně poslechl. Vstoupil do noviciátu passionistů a přijal řeholní jméno Gabriel od Panny Marie Bolestné. Z rozmařilého mladíka se brzy stal zbožný muž, který odolával všem svodům. Dokonce požádal příbuzné, aby za ním nechodili a nerušili ho v rozjímání.

Jako ve westernu

Když v roce 1860 cloumalo Apeninským poloostrovem povstání a zemí pochodovala Garibaldiho vojska, život se vymkl z běžných kolejí. O rok později sice vznikla sjednocená Itálie, ale neklidná doba způsobila také mnoho utrpení. Zemí se potulovaly nejrůznější bojůvky a plenily, na co přišly. Zhruba dvacet vojáků dorazilo také do horské vesničky Isola, kde začali rabovat a znásilňovat. Netušili, že opodál stojí klášter, v němž rozjímal Gabriel. Když k jeho uším dolehl křik z vesnice, se svolením opata se vydal zjednat nápravu.

První, koho venku potkal, byli dva vojáci, kteří táhli ke stodole vzpouzející se dívku. Vyzval je, aby ji nechali jít, což sice učinili, ale jen proto, aby se mohli vrhnout na troufalého mnicha. Jenže Gabriel měl pro strach uděláno a jednomu z ozbrojenců vzal z pouzdra u pasu revolver. S jeho pomocí odzbrojil i jeho kumpána a oba muže hnal až na náves, kde se střetl se zbytkem zdivočelých vojáků. Byla to situace jako z westernu. Na jedné straně osamělý hrdina v sutaně, proti němu banda desperátů. Přesto Gabrielovi stačil k vítězství jediný výstřel. V osudné chvíli si všiml běžící ještěrky a jednou ranou jí ustřelil hlavu. Vojáci při pohledu na mistrovský kousek bázlivě couvli a nakonec z vesnice odtáhli.

Zpráva o Gabrielově hrdinství se rychle roznesla po okolí, ale mladý muž si slávy příliš neužil. Hned příští rok nastydl a k nemoci se navíc přidala tuberkulóza, takže jeho život opět visel na vlásku. Tentokrát už Gabriel o záchranu neprosil a smířeně čekal na svůj konec, který přišel 27. února 1862, krátce před jeho 24. narozeninami. V roce 1920 jej papež Benedikt XV. prohlásil za svatého a ustanovil ho patronem mladých. Neformálně je ale považovaný také za strážce všech milovníků zbraní.