Svatý Václav: Kdo byla tajemná žena, se kterou ho donutili zplodit dítě

Po letech národního obrození, husitském blouznění v dobách první republiky a hlavně po letech nadvlády Sovětského svazu by uměla většina Čechů jen říci, že kníže Václav se podrobil Němcům a ročně jim odevzdával 120 volů. A vtipálci dodávají, že těch volů na rozdávání tady máme i více.

Stigma služebníka německé říše navíc značně posílila protektorátní propaganda. Na jednu stranu svatý Václav vyjadřoval naději na prosté přežití národa. Zároveň byl však zneužit ke zdůvodnění české kolaborace s Němci. To pak silně poškodilo jeho kádrový profil v době komunismu. Tato „kolaborační příchuť" je přitom v odkazu knížete zcela nesmyslná. Podívejme se na fakta a souvislosti.

Přemyslovci mezi Východem a Západem

Čechy mají zvláštní úděl. Nejpozději od konce 7. století hrají opakovaně roli strategicky důležité periferie. Tuto důležitost si Západ střídavě uvědomoval a střídavě na ni zapomínal, aby mu ji pak vývoj událostí mnohokrát důrazně připomněl. Pro Čechy tato poloha zase znamená šanci se přimknout k civilizovanému světu. A to zde také nepochopili všichni. Kníže Václav však ano.

Strategický význam Čech si uvědomil poprvé Karel Veliký během svých bojů s Avary v 8. století. Čechy a Morava oddělovaly Franskou říši od velkých rovin na východě, zejména od panonských stepí, kudy jako po dálnici proudily do Evropy krvelační nomádi: Hunové, Avaři a nakonec Maďaři.

Strategický význam Čech si uvědomil poprvé Karel Veliký během svých bojů s Avary v 8. století.

Císař Karel vedl přes Čechy část armády a jeho syn Pipin zdejší obyvatelstvo během vojenských pochodů, tedy zhruba 100 let před Václavem, poprvé zatížil povinností platit tribut. Od Karla Velikého pochází české slovo „král". Jeho jméno našim předkům splynulo s funkcí. Zapsal se do vědomí národa. Tady se počíná vztah mezi lidem v české kotlině a křesťanskou říší na Západě.

Nemá vůbec žádný smysl přemýšlet, jak ten vztah byl, či nebyl rovný. Říše byla univerzální. Ona byla latinským světem. A kmeny, národy a knížectví po celém tomto dosažitelném světě odevzdávaly říši dávky. Avaři, které Karel porazil, představovali mnohem větší pohromu. Vraždili, loupili, znásilňovali. Což bylo dobrým důvodem stát raději při říši.

Byla tu ještě jedna starobylá mocnost, k níž se obraceli panovníci na Moravě. Byzanc představovala vyšší formu kultury než Západ. Byzantská ochota vyučovat křesťanství v domácím jazyku vzbuzovala mezi slovanským obyvatelstvem značné sympatie. Obrácení Moravanů a potažmo Čechů na víru se tedy dělo pokojnou cestou kulturního obohacení. Nikoli násilím, jak to bylo často zvykem u Franků.

Proto byli i první historicky doložený český kníže Bořivoj se svou ženou Ludmilou pokřtěni na Moravě od arcibiskupa Metoděje. A nejstarší křesťanské kostely byly stavěny ve východním stylu jako rotundy.

Obrácení Moravanů a potažmo Čechů na víru se dělo pokojnou cestou kulturního obohacení.

Západní vliv je ovšem v české kotlině také doložen hned na začátku, a to na základě zápisu, podle něhož bylo v roce 845 v Řezně pokřtěno čtrnáct českých předáků. Tedy více než 20 let před příchodem učených bratří Cyrila a Metoděje na Moravu. V Čechách v 9. a 10. století panovala kulturní rozmanitost, která tuto oblast výrazně obohatila a dala ji do vínku nezaměnitelnou identitu.

Nejstarší dochovanou stavbou na našem území je rotunda svatého Petra na hradišti Budeč. Tento kostelík knížete Spytihněva z roku 895 je živoucím pomníkem dvojí kulturní orientace raně středověkých Čech. Kruhový půdorys kostela a homolovitý tvar jeho budovy je čistě východní, byzantský. Jeho zasvěcení svatému Petrovi však ukazuje naopak na západní kulturní orientaci, tedy na Řím, kde je hrob svatého Petra.

Východ však ztrácel svoji kulturní i politickou sílu. Po celá staletí se propadal z ušlechtilosti do barbarství, zničili ho Turci a Mongolové. A to ovlivnilo charakter Východu dodnes. Západ naopak po temných staletích začal opět růst zejména díky Franské říši a jejím následnickým státům. A také díky křesťanské kultuře, která do sebe vstřebala latinskou vzdělanost.

Těžiště moci se po vpádu Maďarů přeneslo do chráněnější oblasti centrálních Čech. Tady, mezi Levým Hradcem, Budčí, Prahou a Tetínem putovala přemyslovská knížecí družina a věnovala se svému letitému způsobu života: střídavému vyjídání jednotlivých hradišť a vesnic. A zároveň dodávala otroky na pražský trh, odkud si je židovští obchodníci kupovali pro své arabské i řecké zákazníky. Pojem „Slovan" se tak do mnoha jazyků dostal jako označení otroka.

Pojem „Slovan" se do mnoha jazyků dostal jako označení otroka.

Křesťanství svým učením lásky k bližnímu a zakazováním otroctví komplikovalo obchodníkům s otroky jejich byznys. Pokrytecká část křesťanů si ovšem vyložila toto učení výhodným způsobem tak, že nekřesťané nejsou kompletní lidské bytosti, a proto z nich lze nadělat otroky. Slovanské kraje byly tedy optimálním lovištěm otroků a na tomto lovu se stejně, jako o staletí později v Africe, podíleli mocensky schopnější domorodci.

Dušan Třeštík přesvědčivě doložil, že první historičtí Přemyslovci se věnovali obchodu s otroky. Ocitli se totiž právě na výhodné hranici civilizovaného a necivilizovaného světa. V předpokoji světa civilizace a kultury a zároveň na výpadovce do loveckého areálu. Odtud se počíná sláva hlavního města Prahy.

Pravda o živém Václavovi

Když někdy v druhém desetiletí desátého století dovedl kníže Vratislav svého syna Václava na Budeč, „aby se naučil číst v latinských knihách", mladého prince se ujal vzdělaný kněz jménem Učen, vyškolený v bavorském Řezně.

Václav byl díky svému vzdělání výjimečnou postavou. Panovníci tehdy obvykle neuměli číst a psát. Když dosedl po smrti svého otce a mocenském sporu se svojí matkou na knížecí stolec, jeho chování bylo překvapivé. Pomáhal kněžím s přípravou liturgických potřeb, pekl mešní chléb, zakládal vinice a osobně lisoval mešní víno. Také vykupoval otroky a bořil šibenice, těšil vdovy a pomáhal sirotkům. Jakkoli cítíme v popisu jeho života i přání legendistů, je zároveň jisté, že tu máme otisk reálné osobnosti.

Václav měl prostě dobré sklony a zároveň rozhled, který mu umožnil být partnerem německého krále v Sasku Jindřicha Ptáčníka a také církevních institucí v Řezně. Tím se za svého života kvalifikoval pro nové postavení, které dosud český kníže neměl. Byl aktivním hráčem v mocenském trojúhelníku mezi Řeznem, saskou Meziboří a Prahou.

Václav měl dobré sklony a zároveň rozhled, který mu umožnil být partnerem německého krále v Sasku Jindřicha Ptáčníka a také církevních institucí v Řezně.

Saský král Jindřich Ptáčník se o jeho členství ve své politické straně ucházel nejdříve silou, když přišel k Praze s vojskem. Místo k boji však došlo k diplomacii a nakonec k přátelství, čehož je důkazem pražská katedrála.

Václav založil svůj hlavní chrám jako symbol česko-saského spojenectví, protože král Jindřich věnoval Václavovi nesmírný dar: kus ruky svatého Víta, patrona Saska. Naše katedrála je tedy pomníkem přátelství se saským králem. Václav byl jeho manem. Nešlo však o vazalství vůči Němcům, protože Němci tehdy ještě nebyli jednotným národem a nebyl tu ani jednotný německý stát.

Říše východních Franků představovala část univerzální říše, která měla podle myšlení latinských vzdělanců zahrnovat veškerý svět. Václav byl jakožto křesťanský panovník článkem v mohutné stavbě světové univerzální říše, která byla vlastně jakousi rozsáhlou federací. Výtka vůči Václavovi, že se poddal Němcům a zavedl tak tradici naší podřízenosti, je nesmyslná. Václav naopak přispěl ke zrovnoprávnění Čechů.

Syn Zbraslav

Někteří badatelé si myslí, že se Václav oženil v roce 930 s blíže neurčenou příbuznou saského vévody Jindřicha I. Ptáčníka a v následujícím roce se jim narodil syn Slavník.

Jiní předpokládají, že manželka mu syna neporodila, přesto se ho kníže dočkal. Dobové prameny totiž popisují zajímavý příběh, podle něhož jej Václav zplodil s tajemnou souložnicí. Ve Druhé staroslověnské legendě, jejíž text pochází zřejmě z konce 10. století, se dočteme, že kníže „byv přinucen jednou od svého bratra a svých vládyků, pro zrození synů obcoval s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav“.

Co se stalo se Zbraslavem, není jasné, ale pokud skutečně existoval, dobře to s ním nejspíš nedopadlo. V První staroslověnské legendě najdeme zmínku, že po Václavově smrti byly zavražděny i blíže neurčené děti. Lze předpokládat, že to byli všichni jeho potomci. Na knížecí stolec tak mohl nerušeně usednout jeho bratr Boleslav.

Posmrtný život

Josef Pekař příhodně říká, že svatý Václav obdaroval svůj národ nejen tím, jak žil a vládl. Obdaroval ho i svojí smrtí a zejména svým posmrtným životem. Jakožto všeobecně uznávaný světec vtiskl vládnoucímu českému rodu a později české koruně posvátnou dimenzi, která sloužila jako legitimace státní moci. Václav je dědicem české země, je zde mystickým věčným panovníkem. Svůj věčný trůn obdržel v myslích celých generací díky své mučednické smrti.

Dne 28. září 835 ráno před jitřní mší byl kníže Václav na akropoli boleslavského hradiště zavražděn. Do dvora nad Labem byl pozván zákeřně svým bratrem Boleslavem, strávil s ním večer, seděl vedle něj během hostiny. Brzy ráno však mezi bratry vypukl spor a Boleslav napadl Václava s mečem v ruce. Václav se běžel skrýt do kostela Kosmy a Damiána. U zavřených dveří jej napadli Boleslavovi družiníci Hněvsa, Česta a Tiro. Dveře byly zjevně zamčeny schválně, vražda byla tedy plánovaná.

Je jasné, že motivem Boleslavovy bratrovraždy byla touha po moci. Václav nemohl svými aktivitami vzbuzovat jen úctu, proti jeho moci se srotilo více sil pod Boleslavovým vedením. Z pozdějších ohlasů se dovídáme, že mu nepřátelé vyčítali kněžské způsoby. Je těžké hovořit přímo o protežování církve, neboť ta v té době ještě na českém území nemohla mít tak velkou moc. Nicméně Václav se snažil o hmotné zabezpečení kněží a nemohl to činit jinak než prostřednictvím daní.

Václav nemohl svými aktivitami vzbuzovat jen úctu, proti jeho moci se srotilo více sil pod Boleslavovým vedením.

Jestli přebíral ze západního kulturního okruhu záporný vztah k zotročování křesťanů, tak zřejmě někomu kazil i obchod. A když ochotně vybíral stříbro a krávy pro tribut, který někteří jeho předkové platili jen liknavě, pak si také u části velmožů nepolepšil. Jeho evropské vztahy na druhou stranu přiváděly do země nové vzdělané kněze a s nimi i nejrůznější novoty.

Značná část obyvatelstva české kotliny ještě věřila na duchy sídlící v každém kmeni a na víly u pramenů a tůní. Duchové bydleli na křižovatkách cest a pod každým prahem. Celý svět byl pro staré Slovany plný tajemných nadpozemských bytostí, zlých i dobrých, a kdo s nimi vstupoval v kontakt, byl podle nových křesťanských měřítek modloslužebníkem. A to vzbuzovalo rozsáhlé konflikty.

Státní převrat, který uspořádal Boleslav, byl neobyčejně krutý a vyznačoval se masovými vraždami. Kousek od tajemného kostela svatého Petra na Budči byl při průzkumu objeven hromadný hrob, v němž jsou doslova naházeny ostatky zhruba padesáti, možná i šedesáti bojovníků, jimž byly usekány hlavy i údy. Stáří ostatků odpovídá první polovině desátého století a lze se domnívat, že na Budči, která byla těsně spojena s Václavovým mládím, proběhla brutální hromadná poprava jeho přívrženců.

Státní převrat, který uspořádal Boleslav, byl neobyčejně krutý a vyznačoval se masovými vraždami.

Zpráva o tomto puči se nesla v prostoru i v čase. Zaznamenali ji jak slovanští kněží v legendě psané staroslověnským jazykem, tak i bavorští vzdělanci v latině a brzy po nich legendisté na území Itálie. O českém knížeti psal rozsáhle biskup Gumpold z Mantovy a dokonce také legendista Vavřinec ve slavném klášteře Montecassino, pozdější arcibiskup v Amalfi.

Zvěst o dobrém křesťanském panovníkovi, který byl brutálně zabit vlastním bratrem, se roznesla po celém křesťanském světě a zjednala vážnost českému knížectví. Vyplývalo z ní hned několik dobrých zpráv:

Toto je začátek slávy Čech. Je to kredit, který byl tolikrát promrhán, ale vždy znovu narostl. Přeložme si to všechno do dnešního jazyka: Když tato země pěstuje a šíří univerzální pozitivní principy, tak roste. Když je zrazuje, tak upadá.

„Svatý Václave, vévodo České země"

Hlavním emocionálním obsahem chorálu Svatý Václave je naděje. Naděje v dobrou vládu, naděje v naši konečnou záchranu a spásu.
Politickým obsahem chorálu je vědomí výsostné instituce národa, který je mystickým organismem živých, mrtvých a ještě nenarozených.

Filozofickým obsahem chorálu je tu pak vlastní smysl lidské i národní existence. Tím smyslem je ucelený příběh našeho života a naše cesta přes utrpení a překážky k cíli.

Nejniternějším obsahem chorálu je však láska k dobrému knížeti. Skrze knížete pak pociťujeme lásku ke své zemi.

A to je v kostce Václavův odkaz. Proto nám básník říká: „Myslete na chorál."