Inspirace

Tajemství Merkuru odhaleno. I žhavá planeta může mít své ledovce

11. leden 2019 četba na 2 minuty
Fotografie Merkuru ve skutečných barvách, kterou v roce 2008 pořídila americká sonda Messenger.

Fotografie Merkuru ve skutečných barvách, kterou v roce 2008 pořídila americká sonda Messenger.

Foto: NASA

Kolem Slunce obíhá proti Zemi v třetinové vzdálenosti a průměrná teplota na jeho povrchu se pohybuje kolem 170 stupňů Celsia. Jakkoli se to může zdát překvapivé, dokonce i planeta Merkur, která je nejblíže Slunci a druhou nejžhavější ve sluneční soustavě, může mít své vlastní ledovce. Astronomové o jejich existenci ví již od 90. let minulého století. Teprve nová studie však pomohla výrazně rozšířit naše chápání, kde přesně se zde led vzal a jak se pohybuje a mění v průběhu času.

FOTOGALERIE

Srovnání velikosti Merkuru se Zemí. Umělecká představa příletu sondy Messenger k Merkuru. Fotografie Merkuru ve skutečných barvách, kterou v roce 2008 pořídila americká sonda Messenger.

James Fastook z University of Maine a jeho tým při odhalování tajemství ledovců na Merkuku použili speciální počítačový model nazvaný University of Maine Ice Sheet Model (UMISM). Stejný model byl již dříve s úspěchem používán ke studiu ledovců na Zemi a Marsu, ale tým zjistil, že stejně dobře funguje i v neobvyklém prostředí Merkuru.

Vyšli přitom z předpokladu, že se led hromadí na Merkuru asi posledních 50 milionů let a v některých místech již dosahuje vrstvy o tloušťce 50 metrů. Odkud se však na této planetě vzala voda? Merkur stejně jako třeba náš Měsíc postrádá atmosféru, takže se na něj voda musela dostat z okolního vesmíru.

Simulace naznačují, že ledovce Merkuru pravděpodobně vznikly z komet bohatých na vodu a dalších objektů, které dopadly na jeho povrch. Zásadním faktorem, aby se zde voda okamžitě nevypařila, je přitom skutečnost, že Merkur nemá na rozdíl od jiných planet výrazně nakloněnou osu.

Dna některých hlubokých kráterů poblíž pólů sluneční paprsky nikdy nedosáhnou a ty tak zůstávají ve věčném stínu. Bez atmosféry zastíněná místa rychle ztrácí teplo a teploty zde klesají až pod minus 180 stupňů Celsia.

„Voda z těchto objektů v podstatě poskakuje po rozpálené planetě, dokud se část z ní nedostane na chladná místa, kde uvázne,“ řekl Fastook. Odhadl přitom, že se může jednat o přibližně 15 procent vody, která se dostane na Merkur. Zbytek se odpaří zpět do vesmíru.

Bez horka by nebyl pohyb

Počítačový model přitom ukázal, že od okamžiku, kdy se led na planetě nahromadí, zůstává relativně stabilní. Ve skutečnosti vědci zjistil, že se ledovce na Merkuru sice pohybují, ale pouze velice zvolna nebo dokonce vůbec.

Za jejich pohybem je přitom vzájemné působení mezi horkým povrchem planety a věčně zmrzlými zastíněnými místy. „Teplo proudící okolním horkým terénem bylo významným prvkem dynamiky. Bez něho by byl led v podstatě stacionárním,“ uvedl Fastook.