Historie

Ten chlap snad vůbec nebrzdí! O nejhorší tramvajové nehodě v českých dějinách

13. červenec 2018 četba na 7 minut
Historický snímek zachycuje situaci po tramvajovém neštěstí na Bukově z 13. července 1947

Historický snímek zachycuje situaci po tramvajovém neštěstí na Bukově z 13. července 1947

Foto: Muzeum města Ústí

V neděli 13. července 1947 se z konečné v obci Telnice na dolní části tamního nádraží rozjela zpět do Ústí nad Labem tramvaj, naložená desítkami výletníků a sběračů borůvek. V místě za Valérovým kopečkem na Bukově jí selhaly brzdy, vůz vyletěl z kolejí a narazil do železného sloupu elektrického vedení. Zahynulo 30 lidí.

FOTOGALERIE

 Historické snímky zachycují situaci po tramvajovém neštěstí na Bukově z 13. července 1947  Historické snímky zachycují situaci po tramvajovém neštěstí na Bukově z 13. července 1947  Historické snímky zachycují situaci po tramvajovém neštěstí na Bukově z 13. července 1947

Až mimořádně teplý červenec toho roku byl na prázdninové období nezvykle nabit událostmi. Z Moskvy se ten den vracela československá delegace vedená ministrem zahraničí Janem Masarykem, která tam pod nátlakem odmítla účast Československa na Marshallově plánu. ("Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek," poznamenal prý po příletu na ruzyňské letiště ke spisovateli Janu Herbenovi. Oficiálně však před nástupem do letadla poslal sovětskému ministru zahraničí Vjačeslavu Michajloviči Molotovovi telegram: "Opouštěje Sovětský svaz po krátké a mimořádně zajímavé návštěvě, děkuji Vám za laskavé přijetí a za porozumění pro československý problém. Jsem přesvědčen, že tato návštěva přispěje k dalšímu utužení bratrských slovanských vztahů.")

Na konečné obce Telnice v těsném sousedství Ústí nad Labem se v neděli 13. července scházeli výletníci k tramvaji, která je odveze zpátky do města. Telnice, nacházející se v podhůří Krušných hor, byla oblíbeným výletním cílem Ústečáků. Horké počasí jejich touhu strávit víkend v lesích ještě posílilo, takže se jich k tramvaji vracela víc než stovka. Řada z nich nesla bandasky a kbelíky plné borůvek. Na tramvajové zastávce v blízkosti vlakového nádraží na ně čekaly dva vozy, motorový vůz 25 a vlečňák 105. Kapacita obou vozů činila dohromady 88 lidí, na konečné se jich však sešlo asi 140. Oba měl na starost řidič Oldřich Ridvan, který byl už v tu chvíli trochu nervózní.

"Slyšeli jsme řidiče, jak říká, že volal do dopravního podniku, že nejsou v pořádku brzdy. My jsme se chvilku zastavili a poslouchali. Dodal, že mu v podniku řekli, že když vyjel, tak také sjede, jinak zaplatí jízdné," vzpomínala loni v Litoměřickém deníku pamětnice tehdejší tragédie Marie Javornická, která do tramvaje nastoupila spolu se svým bratrem.

Do Ústí tehdy přijela za rodiči z rodných Loun, odkud se musela rodina vystěhovat poté, co přišla o stavební podnik. Bylo jí necelých sedmnáct, jejímu bratrovi čtrnáct let. Tramvají měla jet poprvé v životě a řidičovým slovům nevěnovala v tu chvíli pozornost. "Zapomněli jsme na to a šli jsme za rodiči. V tu chvíli jsme vůbec nevěděli, že si mnozí z nás jedou pro smrt," vzpomínala Marie Javornická. Ta celou nehodu popsala i v jedné z diplomových prací, které odevzdala na Univerzitě třetího věku ústecké Univerzity J. E. Purkyně.

Na pokyn průvodčího začali lidé nastupovat. Oba vagony byly plně nabité, doslova přeplněné. Marie Javornická se spolu s dalšími členy rodiny dostala do vlečňáku. Tramvaj se rozjela po trati z Telnice do Ústí. Za války zničená a po osvobození obnovená tramvajová trať v tomto směru klesá. Mladá dívka si užívala krásné krajiny s malými vesničkami. 

Řidičovy obavy ohledně vady brzd, které si všiml už při předchozí jízdě do Telnice, se bohužel naplnily. Tramvaj začala zrychlovat, během průjezdu čtvrtí Bukov se už hnala rychlostí kolem 60 až 70 kilometrů v hodině. "Z pohodové jízdy nás náhle vyrušil otcův hlas. Postavil se a zděšeně na celý vůz vykřikl: Ten chlap snad vůbec nebrzdí! Podívala jsem se na něj a najednou bylo úplné ticho," vzpomínala Javornická.

Úzkostný výkřik Oldřichu Ridvanovi trochu křivdil, což je pochopitelné, protože Mariin otec z vlečňáku na řidiče vůbec neviděl. Podle dalších očitých svědků Ridvan do poslední chvíle dělal, co mohl, dokonce se snažil zabrzdit i s použitím písku. Proti rozjetému kolosu však neměl šanci. Dva lidé stačili z řítící se tramvaje před nárazem ještě vyskočit (odnesli to těžkými zraněními), pak ale přišla katastrofa. V zatáčce za takzvaným Valérovým (též Walerovým) kopečkem se tažný motorový vůz ve vysoké rychlosti naklonil a zachytil o železný sloup elektrického trolejového vedení, který ho vzápětí doslova rozpáral. Srážka vymrštila vlečňák, jenž v plné rychlosti vrazil do jiného vlečného vozu 63 soupravy linky pět, stojícího na vedlejší koleji.

Následky byly tragické. Devatenáct lidí zahynulo na místě, včetně řidiče Oldřicha Ridvana. Dva lidé zemřeli ještě během převozu do nedaleké Masarykovy nemocnice, dalších devět pak v této nemocnici. Pětačtyřicet lidí bylo těžce zraněno, jedenatřicet lehce.

PŘEDCHOZÍ ČÁST
Část 1/2
DALŠÍ ČÁST