Historie

Případy tažných psů v Česku: po válce sloužili především pekařům

17. červenec 2018 četba na 2 minuty
První psí potah se podařilo najít na zvětšenině mostu v Branticích.

První psí potah se podařilo najít na zvětšenině mostu v Branticích.

Foto: Deník / František Kuba

Tažné psy známe z knížek Eskyma Welzla a Jacka Londona. Deník získal další důkaz, že vozík tažený psem byl po válce využíván k nákladní dopravě také v Moravskoslezském kraji.

FOTOGALERIE

První psí potah se podařilo najít na zvětšenině mostu v Branticích. První psí potah se podařilo najít na zvětšenině mostu v Branticích. Druhý případ tažného psa je z Petrovic. Pekař Ludvík Svoboda zde zapřahal vlčáka Petra v létě do vozíku a v zimě do sáněk. Jeho psí postroj je uložen v muzeu v Janově.

Jako první upozornila na využívání tažných psů v regionu výstava zvětšených pohlednic ze sbírky Jiřího Křivy. Historiky překvapilo, když na snímku pořízeném u mostu v Branticích poprvé našli malý žebřiňák tažený psem.

Druhé svědectví pochází od Ludvíka Svobody z Petrovic, který měl tažného vlčáka v rodině. Opatruje fotografie tažného psa Petra, se kterým jeho tatínek rozvážel pečivo z rodinné pekárny v zimě na sáňkách a v létě na vozíku. Psí postroje pan Svoboda daroval muzeu v Janově.

Na články Deníku o tažných psech zareagoval místostarosta Lichnova Jan Gemela, který potvrdil už třetí případ psího povoznictví v regionu. Svědectví o něm získal od lichnovských rodáků, kteří byli odsunuti po druhé světové válce do Německa. Při nedávné návštěvě přivezli do obecního muzea další dokumenty.

„Do muzea přivezli rozsáhlou historickou fotodokumentaci o běžném životě v Lichnově. Je to památka po Herwigu Herzmanském, který zpracovával historii odsunutých rodin a zemřel loni v USA. Mezi těmito dokumenty je také fotografie lichnovského pekaře pana Niessnera z roku 1941, který rovněž využíval psí zápřah,“ představil Jan Gemela fotografii, která je dalším důkazem zapomenutého fenoménu tažných psů v našem regionu.

Byla to jen pouhá náhoda, že vlčák českého pekaře Svobody z Petrovic stejně jako pes německého pekaře Niessnera z Lichnova rozváželi právě pečivo?

„Mohlo by to vést i k mylné teorii, že pekaři používali psy a řezníci koně, aby jim zvířata nesežrala jejich zboží. Osobně si myslím, že skutečnost byla prozaičtější, než bychom si přáli. Během války prostě byli koně, kteří nejsou nezbytně potřeba pro zachování funkčnosti zemědělské výroby, zabaveni armádou. Z nedostatku koní lidem nezbylo nic jiného, než přejít na malé čtyřkoláky, pro které byly vhodným motorem právě psi,“ zformuloval Jan Gemela svou teorii o rozmachu psích povozů ve válečných a poválečných letech.

Jak se asi vedlo tažným psům? Co by asi na takové využití nejlepších přátel člověka v silniční dopravě řekli dnešní ochránci zvířat?