Sport

Úsměvy i slzy. Česká kráska na bruslích okouzlila svět

13. únor 2018 četba na 10 minut
krasobruslařka Hana Mašková

krasobruslařka Hana Mašková

Foto: ČTK

Tragický příběh bronzové medailistky z olympiády v Grenoblu Hany Maškové dojímá i po letech.

Jsou sportovci, kteří si místo v dějinách vybojují svými výkony, rekordy, medailemi. Lze je obdivovat pro jejich pracovitost a zarputilost, jdou příkladem svou cílevědomostí. A pak je jiný druh sportovních hvězd. Neschází jim nic z výše zmíněných vlastností, ale zároveň mají něco navíc do vzpomínek generací fanoušků se zapisují i svým životním příběhem, šarmem, někdy i tragédiemi. Stávají se, chtě nechtě, symbolem epochy.

Rozhodně to platí o Haně Maškové. Od tragického úmrtí české krasobruslařské princezny brzy uplyne už neuvěřitelných 46 let, vzpomínky na její zářivý úsměv s tklivě posmutnělým podkresem však neblednou. Šampionka s křehkou duší, miláček čes-koslovenských diváků, dívka hledající vnitřní svobodu. To všechno byla Mašková, která ze světa odešla 31. března 1972 ve věku pouhých dvaadvaceti let.

Výjimečná graciéznost

„Co se mi vybaví, když se řekne Hanka Mašková? Bronz z olympiády v Grenoblu, zlato z mistrovství Evropy ve Västeråsu. Elegantní krasobruslařka, ikonická postava své doby, výborná kamarádka a smíšek. Ke konci kariéry už ale hodně bojovala s nervy,“ řekl pro Deník František Pechar, krasobruslařský kolega Maškové a později veleúspěšný trenér Petra Barny. Právě Mašková a Barna jsou až dodnes jediní Češi, kteří v krasobruslení získali olympijskou medaili.

Pohledná rodačka z Prahy na přelomu 60. a 70. let minulého století okouzlovala fanoušky po celém světě zřídka vídanou kombinací ženskosti, elegance a sportovní precizností. „Její graciéznost na ledě byla výjimečná, stejně jako její dvojitý axel. Co do mohutnosti a délky tehdy prakticky neměl konkurenci,“ vzpomíná Pechar. Mašková na velkých soutěžích soupeřila především s americkou legendou Peggy Flemingovou a Gabrielou Seyfertovou z NDR.

Dětství pod kontrolou

Cesta ke sportovním úspěchům a nezměrné popularitě byla ovšem lemována bolestí. Na začátku je tragický osud Hančiny matky Marie, jejíž první manžel v pomatení mysli zabil jejich dvouletá dvojčata a sám se pak oběsil. Hanku pak měla paní Marie s druhým manželem a je jasné, že se na dceru upnula s až chorobnou úzkostlivostí.

„Hance bylo šestnáct let a do biografu směla jen od 15 hodin. V tanečních byla jen dvakrát,“ popisovala v dokumentu České televize slavná trenérka Míla Nováková, která Maškovou vedla v letech její největší slávy. Silnou kontrolu ze strany matky potvrzuje i Pechar: „Hanka byla pod drobnohledem. Nebyl to teror, ale bezmezná, taková ta opičí láska.“

Jako dívenka znala budoucí šampionka jen školu a tréninkový dril na pražské Štvanici. Vstávala ve čtyři ráno, v šest už byla na ledě. Kromě toho chodila na balet, učila se jazyky. A začínaly přicházet úspěchy na mistrovství Evropy startovala poprvé v roce 1963 v pouhých čtrnácti letech, o rok později byla patnáctá na ZOH v Innsbrucku. V roce 1967 získala první velkou mezinárodní medaili, když na ME v Lublani vybojovala stříbro. Za rok ve Švédsku už brala zlato. V tom samém roce přišel i olympijský bronz.

Láska i estébáci

„Byla to krásná česká vysoká holka. Měla charisma. Byla dítě národa, nebyl den, aby o ní nevyšel článek. Mezi lidmi šlo o pojem,“ vzpomínala legendární Ája Vrzáňová, jejíž někdejší trenér Karel Glogar objevil i talent malé Hanky.

S prudce rostoucí popularitou samozřejmě rostly i potíže. Komunistický režim sice pouštěl své špičkové sportovce na Západ (patřili k tomu málu, čím se mohl socialistický blok úspěšně chlubit), zároveň je ale držel pod neustálou kontrolou nejrůznějších fízlů.

„Určitě byla pod kontrolou, snášela to těžce. Ostatně jsem to zažil i já sám. Hlavně když se letělo na závody za velkou louži, do Kanady nebo Spojených států, tak to nebylo jednoduché,“ říká Pechar.

Od útlého dětství tlak úzkostlivé matky a neustálá tréninková dřina. Úporný zájem ze strany médií a fanoušků, ataky vládnoucího režimu. To všechno logicky vedlo k touze dospívající krásky vymanit se ze sevření povinností a očekávání, vybojovat si co nejvíc osobní svobody a nezávislosti. „S přibývajícím věkem se chtěla osamostatnit,“ potvrzuje Pechar.

A co ještě zbývá doplnit do rovnice, která snad ani nemůže mít šťastné řešení? Pochopitelně osudovou lásku. Mašková se zamilovala do známého textaře Jiřího Štaidla (seznámili se prý na koncertě Karla Gotta) a krasobruslení šlo tak trochu na vedlejší kolej. Poznávala i jiné, příjemnější stránky života.

Tragédie ve Francii

Pro její sportovní kariéru to mělo výhody i nevýhody. „Už nebyla tím pochodujícím uzlíčkem, který maminka drží zkrátka a který zná jen brusle, školu a povinnosti. Začala si užívat života. Klad byl, že se tak na ledě víc projevovala její ženskost, ovšem s tréninkem to bylo těžké,“ tvrdí Pechar.

Nechuť ke každodennímu drilu skutečně vytrvale sílila, až jí na MS v Colorado Springs v roce 1969 selhaly nervy a ze soutěže odstoupila (zlato získala její velká rivalka Seyfertová). S trenérkou Novákovou pak hodily brusle do jezera. Tlak už se nedal vydržet.

Maškové se ovšem podařil husarský kousek. V době nastupující normalizace si vyjednala s Pragokoncertem, že smí vystupovat na Západě v profesionální lední revue. Socialistický stát sice díky Maškové vydělával valuty, ale ani tak to nebylo obvyklé. „Hanka si to prosadila, zatímco třeba pro krasobruslařky z NDR to tehdy bylo absolutně zakázané. Nakonec jí to ovšem bylo osudné,“ říká Pechar.

Osudné? Mašková se spolu s kolegyní z revue vracela autem z Paříže a ve francouzské obci Vouvray v hustém dešti narazila do kamionu. Mašková zahynula. V 22 letech skončil podmanivý životní příběh usměvavé dívenky, která z pražské Štvanice odstartovala prudký let ke hvězdám. Jako málokdo jiný poznala, jak hřejí i pálí zároveň.

ROZHOVOR

Expert František Pechar vzpomíná na Hanu Maškovou a mluví o současném vývoji: 

O krasobruslení je u nás zájem. Trendy ale udává východní Asie

Jako mladý krasobruslař sledoval vrchol kariéry Hany Maškové, znali se od dětství. Později František Pechar coby trenér vytvořil úspěšnou dvojici s Petrem Barnou. Bronzového medailistu z olympiády v Albertville v roce 1992 připravoval bezmála dvě dekády. Svůj milovaný sport dodnes sleduje i komentuje v televizi. „Krasobruslení se neustále vyvíjí,“ říká v rozhovoru pro Deník.

Jak byste popsal krasobruslařské přednosti Hany Maškové? V čem byla tak výjimečná?
Byla to nesmírně elegantní krasobruslařka, měla v sobě graciéznost jako málokterá z jejích soupeřek. Vyrovnaly se jí v tom snad jen Američanka Flemingová a Němka Seyfertová. Měla výjimečný pohybový talent.

Dá se odhadnout, jak by si vedla v dnešní konkurenci?
Takové přirovnání je trochu přitažené za vlasy, nedá se to takhle říct. Každá generace, každý velký sportovec ke krasobruslení přinese něco nového. Hanka byla na ledě velmi ženská, což se pak v sedmdesátých a osmdesátých letech trochu vytrácelo. Ale každá doba má svoje. 

Je tedy pravda, že zatímco technická náročnost v dnešním krasobruslení jde stále nahoru, tak umělecká hodnota výkonů jde trochu stranou?
Je pravda, že v minulém olympijském cyklu byly výkony špičkových závodníků technicky skvělé, ale oduševnělost a osobní kompozice byly často dost strojené. To se ale změnilo. Rozhodčí dnes vyžadují, aby byl jasně patrný osobní vklad závodníka.

Poslední dobou čím dál víc medailí získávají bruslaři a bruslařky z východní Asie, z Japonska apod. Jde o současný trend?
Je to dané somatotypem tamních závodníků. Právě oni dřív třeba skvěle skákali, ale mívali problémy s osobnostní složkou. Dnes ale všichni jezdí ke špičkovým trenérům do Spojených států, do Kanady, do Ruska, a pracují na tom. Všechno se dá naučit, vycizelovat. Už není bruslař, který by to neuměl, zároveň ale platí, alespoň mezi muži, že bez čtverného skoku na olympiádu nelez.

Vnímáte u nás zájem dětí o krasobruslení?
Podle mě je u nás o krasobruslení zájem, daří se získávat novou generaci, děti s rodiči chodí. Ale jak jsem říkal, vývoj jde na východ. 

Kdo je podle vás největší naděje českého krasobruslení?
Na olympiádě v Pchjongčchangu to je určitě sportovní pár Anička Dušková a Martin Bidař, juniorští mistři světa. Mají skvěle našlápnuto, i když si Anička v prosinci zranila koleno. Naštěstí se dala dohromady, a co jsem je sledoval v trénincích, zdáli se mi v dobré formě.

Mohou tedy v budoucnu navázat na medailové úspěchy Maškové či Barny?
Atmosféra na olympiádě je velmi specifická. Pamatuji si, jaké nervy jsme s Petrem Barmou zažívali v roce 1992 v Albertville, kde to mělo být vyvrcholení naší společné kariéry. Naopak mladým může olympiáda otevřít dveře, otázka je, jak ji kdo ustojí.