Historie

V Ploštině upalovali Němci osadníky zaživa, vraždění přežil jediný muž

19. duben 2018 četba na 16 minut
Werner Tutter, velitel SS oddílu Josef. Muž, jenž má na svědomí zničení osady Ploština

Werner Tutter, velitel SS oddílu Josef. Muž, jenž má na svědomí zničení osady Ploština

Foto: ČTK

"Rozvzteklení nacisté zahnali ztýrané a krvácející obyvatele bodáky do hořících domů. Ty, kteří už po ztýrání nemohli vstát, tam naházeli okny, některé spoutali řetězy a přikovali v hořícím domě," napsal o vypálení osady Ploština učitel ze sousední obce Vysoké Pole. Od úplného zničení valašské osady oddílem SS uplynulo právě dnes 73 let.

Ve valašských kopcích a lesích v okolí Vsetína operovalo na jaře roku 1945 hned několik partyzánských skupin. Už koncem roku 1944 sem přišla část partyzánů, kteří se předtím účastnili Slovenského národního povstání, často pod ruským velením. Jejich úkolem úkolem bylo připravit půdu pro 1. Československý armádní sbor a následně mu pomoci s osvobozováním Československa. 

FOTOGALERIE

V osadě Ploština, která spadá do katastru obce Drnovice, si v neděli 19. dubna 2015 připomněli přesně na den 70. výročí od jejího vypálení německými okupanty. V plamenech tam našlo smrt 24 obyvatel. Památku obětem druhé světové války tam uctili na pietním V osadě Ploština, která spadá do katastru obce Drnovice, si v neděli 19. dubna 2015 připomněli přesně na den 70. výročí od jejího vypálení německými okupanty. V plamenech tam našlo smrt 24 obyvatel. Památku obětem druhé světové války tam uctili na pietním V osadě Ploština, která spadá do katastru obce Drnovice, si v neděli 19. dubna 2015 připomněli přesně na den 70. výročí od jejího vypálení německými okupanty. V plamenech tam našlo smrt 24 obyvatel. Památku obětem druhé světové války tam uctili na pietním

V listopadu 1944 se tak ze Slovenska do Vizovických vrchů a Beskyd přesunuly partyzánské jednotky z brigády Jana Žižky pod vedením majora Murzina. Partyzáni si zvolili za novou základnu drnovickou osadu Ploština a samoty v jejím okolí. Skalnatý a zalesněný terén se jevil jako dobré útočiště, navíc místní lidé byli ochotni partyzánům pomáhat a dělili se s nimi jak o jídlo, tak o místo v chalupách. Odtud partyzáni podnikali záškodnické akce.

Jenže německá "Třetí Říše", jakkoli v té době už dostávala rány ze všech stran, byla ještě stále při síle a připravená tvrdě potlačovat a mstít jakékoli náznaky vzdoru ve svém týlu. Na sklonku války tak došlo k děsivému zločinu, jemuž padly za oběť hned tři valašské pasekářské osady: Ploština, Prlov a Vařákovy paseky.

Masakr na Ploštině vstoupil nejen do české historie, ale také do české kultury. Členem partyzánského oddílu usazeného v Ploštině byl i pozdější spisovatel Ladislav Mňačko, s nímž ploštinské vraždění do té míry otřáslo, že mu věnoval román, který v české literatuře dodnes zůstává jedním z nejrealističtějších záznamů o partyzánském hnutí: prózu Smrt si říká Engelchen. V 60. letech se stala podkladem ke stejnojmennému filmu, jenž podobně jako kniha patří k ojediněle syrovým a neromantizovaným pohledům na partyzánský odboj a závěr války. 

Název románu inspirovaný smyšleným jménem velitele esesáckého oddílu vedl spisovatele Luďka Navaru k parafrázovanému jménu vlastní knihy Smrt si říká Tutter, která vyšla v roce 2002 - Werner Tutter bylo totiž skutečné jméno velitele esesácké protipartyzánské jednotky.

Pro Ladislava Mňačka představovalo pobití ploštinských pasekářů celoživotní trauma, zejména proto, že partyzáni z osady ještě před vpádem esesáckého komanda odešli. "Neměli a nesměli jsme opustit Ploštinu. Němci ji sice mohli vypálit, měli k tomu dost prostředků a sil, ale když jazyky plamenů lízaly její střechu, z nás už nikdo neměl být naživu," napsal později Mňačko.

Na počátku byla zrada

Ouvertura k děsivému vraždění v Ploštině začala o pár dní dřív, 2. dubna. Ten den nacisté vypálili takzvaný Juříčkův mlýn v Leskovci v odplatu za to, že se v něm do konce března skrýval štáb (podle jiných informací lazaret) partyzánské brigády. Celou Juříčkovu rodinu Němci zaživa upálili. V té chvíli ještě nikdo netušil, že o pár dní později zopakují totéž v daleko větším měřítku.

Do partyzánského oddílu v Ploštině bohužel pronikli na jaře 1945 dva mladí placení konfidenti gestapa – Oldřich Baťa ze Zlína a František Machů ze Zlámance. Přišli s historkou, že je pronásleduje gestapo. Jejich skutečným úkolem bylo seznámit se s rozložením a s počty partyzánů, stejně jako se všemi, kteří jim pomáhají, a získané informace ohlásit zlínskému gestapu. Ve středu 18. dubna pak oba skutečně zběhli z hlídky a na gestapu ve Zlíně předali všechny požadované údaje. Jejich udání vedlo k trestní akci německého policejního komanda SS a speciální protipartyzánské jednotky Jageinsatz Slowakei 232 - Einhalt Josef s velitelem SS-oberscharführerem Kurtem Wernerem Tutterem. Jejími členy byli i mladí Slováci, bývalí příslušníci Hlinkových gard.

K útěku obou konfidentů vedly možná částečně neutěšené poměry v partyzánské jednotce, které později pravdivě vylíčil Mňačko. Ve čtvrtek 5. dubna (podle jiných informací o týden později 12. dubna) se při nešťastném pokusu o demontáž pancéřové pěsti a následném výbuchu v chalupě vážně zranil a poté raději sám zastřelil její velitel Nikolaj Kostin. Jeho nástupce Griška Slepcov očividně postrádal jeho autoritu. Někteří pamětníci z okolních vesnic později vypověděli, že partyzáni byli neustále opilí a po vsích se pohybovali i ve dne. Smrt velitele značně narušila jejich soudržnost i disciplínu. A právě do toho se přivalila pohroma v podobě trestné výpravy. 

Čtvrtek 19. dubna 1945 však začal nejdřív jako každý jiný. Lidé na Ryliskách, v Újezdě, Vysokém Poli, Drnovicích, Tichově a na Ploštině nic netušili. Jako každý jiný den se po ránu rozcházeli za jarními pracemi na polích a v lese. 

"Partyzáni v osudný den operovali na jiném místě a na Ploštině jich zbylo asi deset. Když zjistili, že se blíží komando SS, utekli v domnění, že když je tam vojáci nenajdou, jen domky prohlédnou a lidem neublíží," zachytila Mladá Fronta Dnes (30. 11. 2000) vzpomínky bývalého partyzána Jana Ondrovčáka.

Domněnka partyzánů však byla lichá, jak se mělo už brzy ukázat.

Vraždění přežil jen jeden

"Esesáci obklíčili pole a lesy kolem Ploštiny. Jiný silný oddíl postupoval z druhé strany přes lesy. Oba oddíly měly s sebou mnoho psů. Nastal velký hon na lidi," popsal po válce začátek děsivé události učitel ze sousední obce Vysoké Pole. Jeho svědectví zachytil spisovatel Miroslav Ivanov v knize A hořel snad i kámen, která vyšla poprvé v roce 1975.

Všechny muže, které esesáci v obklíčeném prostoru zadrželi, přihnali na paseku Ploština. Některé pochytali na polích, jiné zadrželi na cestách, když se vraceli domů k obědu.

"Když jsme přicházeli k vesnici, vidím najednou po cestě kolem lomu utíkat tři Němce s automaty. Hned namířili na nás a jeden zařval: Halt! Zůstali jsme všichni stát… Němec úsečně zavelel a vedli nás zpět. Nevěděli jsme, co se děje. Šli jsme údolím kolem hájovny a pak kolem Babičkovy paseky do kopce. Na stráni proti nám vyběhl z křoví mladý Raška a ptal se, kam jdeme a co se vlastně děje. Jejich paseku už Němci zapálili. Připojili ho k nám. Chudák, kdyby byl zůstal ukryt, byl by se zachránil," popsal to po válce Jan Machů z osady Vysoké Pole, jediný z místních, jemuž se podařilo následné události přežít. 

Zajaté esesáci rozdělili do několika skupin, a protože nikdo nevěděl, co všechny čeká, nikdo se nepokusil ani o útěk. Mezitím esesáci vtrhli do chalup, zahnali ženy a děti, pozabíjeli drůbež a odvedli dobytek. Potom všechna stavení jedno po druhém zapálili a začali s výslechy. Ptali se zajatců, co vědí o partyzánech a pomáhali si i mučením.

"Bili je, týrali, ale nikdo nic neprozradil. Nakonec rozvzteklení nacisté zahnali ztýrané a krvácející obyvatele bodáky do hořících domů. Ty, kteří po ztýrání už nemohli vstát, tam naházeli okny, některé spoutali řetězy a přikovali v hořícím domě. Nenašel se ani jeden, kdo by partyzány prozradil. Volili raději strašnou smrt než zradu společné věci," vzpomínal učitel z Vysokého Pole.

Bestiálnímu řádění padlo v Ploštině za oběť 23 mužů a jedna žena. Přímo z Ploštiny nebo z blízkých pasek Ryliska pocházela žena a sedm mužů, ostatní byli z okolních vesnic a esesáci je sebrali během svého tažení na Ploštinu.

Život si zachránil jediný muž, už zmíněný Jan Machů, dík své vlastní pohotovosti a také notné dávce štěstí. Když ho Němci spolu s ostatními vyslýchali před hořícími chalupami, rozhodl se do jednoho planoucího domu sám skočit.

"Němec mě chytil za rameno, jako by mi je chtěl vytrhnout, a zařval: ´Tys partyzán! Marš do ohně!´ a ukázal rukou do rozbitého okna hořící chalupy. Nepřemýšlel jsem a skočil jsem oknem do světnice. Za mnou se hned strhl hrozný křik, německé nadávky a střelba," vypověděl po válce Machů (jeho výpověď zachytil Miroslav Ivanov).

Za Machů se do hořícího domu vrhl ještě jeden místní osadník, toho už ale Němci zastřelili a jeho mrtvé tělo zavalilo ležícího Machů. Esesáci hodili dovnitř i granát, ten se ale pasekáři podařilo odhodit do síně. Oheň všude kolem v něm pak zburcoval síly, takže ze sebe svalil mrtvého souseda a dokázal se hořícím domem proplížit na druhou stranu ven.

"Lezl jsem po čtyřech jako pes, až konečně mi zasvitlo opět jasné světlo denní. Sotva jsem se dostal k cestě, která se svažuje dolů, skutálel jsem se do podrostu… Konečně les! Běhal jsem horama až do půlnoci, snad to bylo ze samé radosti, že jsem se zachránil před tak hroznou smrtí," vzpomínal Machů. Podle vyprávění dalších pamětníků se však strašná událost trvale podepsala na jeho psychickém zdraví - i ve stáří běhal po lesích a volal mrtvé kamarády.

Pak přišel Prlov a Paseky

Nacistické touze po krvi však neměl být ještě konec. O pouhé čtyři dny později, v ranních hodinách 23. dubna obklíčili esesáci osadu Prlov, kde opakovali týž scénář. Zde zavraždili 23 osob, z toho dvacet z Prlova a tři z Vařákových pasek. Patnáct lidí přitom Němci zaživa upálili. Nejmladší obětí celé tragédie se stala sedmnáctiletá Anežka Ondrášková. Zavražděna byla i její nejlepší kamarádka, dvaadvacetiletá Marie Růsková, jež stála nechtěně u zrodu této tragédie.

Marie Růsková se vydala v neděli 22. dubna 1945 do Prlova navštívit rodiče. Cestou potkala Slováky a uvěřila jejich historce o tom, že jsou zběhové a chtějí se přidat k partyzánům. Bohužel šlo ve skutečnosti o spolupracovníky vizovické základny jednotek SS. Hned druhý den byl Prlov obklíčený asi 600 příslušníky jagdkomanda z Vizovic a opět také esesáky z neblaze proslulé skupiny Josef. Ti zde zopakovali ploštinský scénář. Obyvatele Prlova nahnali po skupinách do osmi hořících stavení a při tom je stříleli do zad. Tři příslušníky partyzánské skupiny z Prlova Němci ještě téhož dne brutálně ubili k smrti a pověsili u Bratřejova. 

"Já jsem s našimi děvčaty nechodil, přilnul jsem k Prlovu, protože to bylo kousíček. Jak se to dělávalo po vesnicích, seděli jsme na kládách a Máňa Růsková říká: ,Jendo, já tě naučím líbat.‘ A hned takové řeči… To jsem měl tenkrát sedmnáct roků… Jednou, jak jsem přišel domů, tak lidé říkali: Prlov hoří! Tak jsem se sebral a letěl jsem do Prlova. A teď přijdu a potkám lidi, kteří už tam byli. Že už jim tam někoho z rodiny upálili. Už jsem viděl, že z toho domova se kouří. Nemohl jsem jít dál. Byl jsem blízko. Ale to už jsem měl skutečný strach," vzpomínal na Marii Růskovou i na vypálení osady její kamarád Jan Zrník v cyklu Příběhy 20. století společnosti Post Bellum.

Posledními oběťmi nacistického běsnění na Valašsku na sklonku druhé světové války byli čtyři občané, zastřelení 3. května 1945 po přepadení Vařákových pasek nad Prlovem. Jejich osud byl o to krutější, že v té době už v kraji operovaly oddíly sovětské Rudé armády, která obracela Němce na ústup. Němci však chtěli ustoupit koordinovaně a jejich radisté proto ještě stále vztyčovali na kopcích spojovací vysílače. Právě takový vysílač chtěli postavit i v osadě Vařákovy paseky, kam 2. května dopoledne přišli čtyři radisté z německé dělostřelecké jednotky. Narazili zde ale na členy partyzánské skupiny Jana Žižky pod velením Jana Ondrovčáka, kteří se vraceli z Dvořisek, kde údajně oslavovali První máj. 

Dodnes není úplně jasné, co přesně se stalo, jisté je jen to, že mezi partyzány a Němci došlo k přestřelce, která si vyžádala po jedné oběti na každé straně. Střílet se začalo údajně poté, co si partyzáni všimli dvou německých radistů ve světnici u Vařáků, kde Němci pracovali na vysílačce. Partyzáni spustili přes okno palbu, jednoho Němce zabili, druhý se bránil. V této akci padl i partyzán Josef Mikulín, zasažený dokonce možná i střelou některého ze svých spolubojovníků. Zbylí dva Němci, kteří hledali místo s dobrým výhledem pro postavení vysílače, začali krýt svého druha boční palbou, díky čemuž se mu podařilo utéct do lesa. Sami se pak také stáhli.

Partyzáni odešli po přestřelce podle rozkazu na kopec Barák u Vizovic, odkud se měli společně s rumunskými jednotkami účastnit osvobození Vizovic a následně Zlína. Obyvatelé Vařákových pasek se na jejich radu rozhodli ukrýt v lese, vzali s sebou žebřiňáky naložené svými věcmi, ale tři rodiny nevydržely v lese chlad a déšť a vrátily se domů.

Nebylo to bohužel šťastné rozhodnutí. Ještě týž den se dělostřelci vrátili v plné síle, obklíčili deset pasekářských chalup, šestnáct obyvatel, kteří vyšli z lesa, zajali, a pak bosé hnali do Valašské Polanky, kde je chtěli postřílet. Masové vraždě nakonec zabránila německá kuchařka z místní fary Aurelie Ludwigová, na jejíž přímluvu Němci propustili matky s dětmi. Tři zajaté muže (Jana Polčáka, Karla Vařáka a  Františka Žáka) a mladou dívku, dvaadvacetiletou Růženu Šopovou, která byla na Vařákových pasekách pouze na návštěvě, však následujícího dne zastřelili. Muži si museli před popravou sami vykopat hrob, zahrabat je musela pravděpodobně před svou vlastní smrtí sama Růžena. Její tělo bylo nalezeno vedle potoka zasypané listím. Byla to krvavá tečka za děsivým působením nacistů na Valašsku.

Zbývá otázka, jak bylo po válce naloženo s viníky. Co se stalo s ploštinskými zrádci a jak dopadl velitel onoho démonického stíhacího oddílu SS Josef? Na první otázku je odpověď jednoduchá: zlínský konfident Oldřich Baťa byl po válce 30. srpna 1945 odsouzen v Uherském Hradišti k trestu smrti oběšením a František Machů ze Zlámance byl při útěku zastřelen u Klučenic v okrese Milevsko.

Pokud jde ale o esesáckého velitele Wernera Tuttera, tam bohužel žádnou jednoduchou rovnici ve smyslu zločin a trest nenacházíme. Tutter byl sice po válce v Bratislavě odsouzen, ale ne za Ploštinu a další valašské vraždy. V roce 1952 ho propustili a žil v NSR. A přestože si západní Německo vyžádalo k jeho osobě od československé strany podklady, komunistické státní orgány se rozhodly Tuttera krýt a jeho podíl na ploštinském vraždění zamlčet, přestože o něm prokazatelně věděly. Proč?

"Ing. Werner Tutter v průběhu spolupráce předal velmi hodnotné zprávy týkající se krycích firem západoněmecké rozvědky a jejich orgánů a na poslední schůzce v prosinci 1962 předal celou organizaci a personální obsazení německého Bundeswehru-Luftwaffe," stojí v dokumentu, uchovaném v Archivu bezpečnostních složek. Ploštinský vrah se stal zkrátka z nacisty dlouholetým spolupracovníkem a konfidentem komunistické Státní bezpečnosti…